Čestný a životodárný Kříž: znamení smrti, které se stalo znamením života

Povýšení čestného a životodárnéhoKříže. Foto:FB/MKE

Na rozdíl od Narození Krista, Proměnění nebo Zesnutí Přesvaté Bohorodice nestojí v centru tohoto svátku na první pohled konkrétní událost ze života Krista či Bohorodice, ale samotný Kříž. Právě v tom se však skrývá podstata celé slavnosti. Předmět, který byl v římském světě nástrojem hanebné popravy, se po Kristově ukřižování a Vzkříšení stal pro křesťany znamením vítězství nad smrtí. Proto jej Církev nenazývá pouze svatým či čestným, ale také životodárným.

Pravoslavná tradice totiž Kříž nikdy neodděluje od Vzkříšení. Kdyby příběh Ježíše Krista skončil na Golgotě, zůstal by Kříž pouze připomínkou popravy jednoho spravedlivého člověka. Celý jeho význam spočívá v tom, že ten, který na něm zemřel, třetího dne vstal z mrtvých. Kříž proto není oslavou bolesti ani utrpení jako takového. Je znamením toho, že Kristus dobrovolně vstoupil do lidské smrti a právě tím ji porazil zevnitř. Odtud pochází i jeden z nejznámějších pravoslavných zpěvů spojených s úctou ke Kříži: „Tvému Kříži se klaníme, Vládce, a Tvé svaté Vzkříšení oslavujeme.“ Golgota a Pascha zde nejsou dvěma oddělenými skutečnostmi, ale jediným tajemstvím spásy.

Historické kořeny svátku nás přivádějí do Jeruzaléma první poloviny 4. století. Po skončení velkých pronásledování křesťanů a po zásadní změně postavení Církve za císaře Konstantina Velikého začala být obnovována místa spojená s Kristovým životem, ukřižováním a Vzkříšením. Zvláštní význam měl prostor Golgoty a Kristova hrobu. Konstantin nechal místo očistit od starší římské zástavby a zahájil zde stavbu rozsáhlého křesťanského chrámového komplexu, jehož srdcem se stal Kristův hrob.

Právě do této doby církevní tradice klade cestu Konstantinovy matky, svaté císařovny Heleny, do Svaté země. Kolem roku 326 navštívila Palestinu jako poutnice a s její přítomností v Jeruzalémě je spojeno podání o nalezení Kristova Kříže. Při vykopávkách měly být nalezeny tři kříže, což odpovídalo evangelnímu vyprávění o Kristu ukřižovaném mezi dvěma zločinci. Nebylo však zřejmé, který z nich je Křížem Páně. Pozdější pravoslavná tradice zachovala několik verzí toho, jak byl pravý Kříž rozpoznán. Jedna vypráví o těžce nemocné ženě, která byla po dotyku Kristova Kříže uzdravena, jiná hovoří o vzkříšení zemřelého. V obou případech je smysl stejný: Kříž byl rozpoznán podle znamení života, a právě proto jej Církev nazývá životodárným.

Když se zpráva o nalezení Kříže rozšířila, shromáždilo se podle tradice takové množství lidí, že nebylo možné, aby k relikvii jednotlivě přistoupili. Jeruzalémský biskup Makarios proto Kříž pozdvihl nad shromážděné věřící, aby jej všichni mohli spatřit. Lid se skláněl a odpovídal voláním „Pane, smiluj se“. Právě tento akt pozdvižení dal svátku jeho dnešní název. „Povýšení“ zde tedy neznamená, že by Církev Kříži udělovala nějakou novou důstojnost; jde především o jeho skutečné vyzdvižení před shromážděným Božím lidem.

Konstantinův chrámový komplex nad Golgotou a Kristovým hrobem byl slavnostně posvěcen roku 335. S jeho posvěcením se postupně spojila také zářijová slavnost Kříže. V církevní tradici připadalo výročí posvěcení na 13. září a následujícího dne, 14. září, byl Kříž slavnostně předkládán a pozdvihován před lidem. Z původně jeruzalémské slavnosti se postupem času stal jeden z velkých svátků celé Církve. Úcta ke Kříži se šířila také prostřednictvím jeho relikvií. Už svatý Cyril Jeruzalémský ve 4. století hovoří o tom, že části dřeva Kříže byly rozšířeny po křesťanském světě, a poutnice Egeria na konci téhož století podrobně popisuje veřejné uctívání Kříže v jeruzalémské bohoslužbě.

Historie svátku však nekončí ve 4. století. O několik století později zasáhla Jeruzalém válka mezi Východořímskou říší a sásánovskou Persií. Roku 614 perské vojsko město dobylo a spolu s dalšími cennostmi odvezlo také relikvii Kristova Kříže. Pro tehdejší křesťany nešlo jen o ztrátu cenného historického předmětu. Jeruzalémský Kříž byl jednou z nejuctívanějších relikvií křesťanského světa a jeho odvezení bylo vnímáno jako mimořádně bolestná událost.

Situace se obrátila za císaře Herakleia, kterému se po dlouhé válce podařilo nad Persií zvítězit. Kříž byl následně vrácen a slavnostně přinesen zpět do Jeruzaléma. Tato událost se stala druhou významnou historickou vrstvou svátku Povýšení a přispěla k jeho ještě širšímu rozšíření na křesťanském Východě. S návratem Kříže je spojeno známé církevní podání, podle něhož chtěl Herakleios nést relikvii na Golgotu ve slavnostním císařském oděvu, ale nebyl schopen pokračovat. Jeruzalémský patriarcha Zachariáš mu měl připomenout, že Kristus nesl svůj Kříž v ponížení a nikoli v císařské nádheře. Herakleios proto odložil slavnostní roucho, oblékl se prostě a teprve potom pokračoval.

Ať už budeme tuto epizodu číst jako přesný historický záznam nebo především jako pozdější církevní podání, její duchovní význam je velmi jasný. Kříž nelze pravdivě nést jako symbol lidské moci, triumfu nebo pýchy. Kristus na něm zvítězil právě tím, že se dobrovolně ponížil a odevzdal. Církev tak do historického příběhu císaře, války a vítězství vkládá korekci: skutečným vítězstvím Kříže není porážka jedné říše druhou, ale Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí.

Právě zde se historie svátku přirozeně mění v jeho teologický obsah. Apoštol Pavel píše, že slovo o Kříži je pro jedny bláznovstvím, ale pro ty, kteří jsou zachraňováni, Boží mocí. Tento paradox stojí v samotném srdci pravoslavného chápání Kříže. Člověk obvykle očekává vítězství prostřednictvím síly, sebeprosazení a schopnosti porazit protivníka. Kristus vítězí opačným způsobem: pokorou, poslušností Otci a dobrovolným vydáním sebe sama. To, co z pohledu světa vypadá jako definitivní porážka, se ve Vzkříšení ukazuje jako počátek vítězství.

Proto Církev Kříž neuctívá jako připomínku tragického konce Kristova života. Kristova smrt nebyla nešťastnou událostí, která překazila jeho poslání. Pravoslavná víra v ní vidí dobrovolné sebeodevzdání Syna Božího, který vstupuje až do nejhlubšího důsledku lidského pádu – do smrti – aby člověka ze smrti vysvobodil. Dřevo Kříže samo žádnou moc nemá. Životodárným se stává proto, že je neoddělitelně spojeno s Kristem.

Tato skutečnost vysvětluje také zvláštní charakter samotného svátku. Přestože Povýšení patří mezi velké slavnosti církevního roku, je zároveň dnem přísného půstu. Na první pohled to může působit paradoxně. Velké svátky jsou obvykle spojeny s radostí a uvolněním půstu, zatímco 14. září Církev naopak zachovává postní disciplínu. Důvodem je skutečnost, že svátek věřící znovu staví pod Golgotu. Církev slaví Kristovo vítězství, ale nechce toto vítězství oddělit od jeho oběti. Uprostřed běžného liturgického roku se tak na okamžik vrací něco z vážnosti Velkého pátku: cesta ke Vzkříšení vede přes Kříž.

Historické pozdvižení Kříže před jeruzalémským lidem se dodnes odráží také v bohoslužbě svátku. Kříž je slavnostně vynesen doprostřed chrámu a věřící k němu přistupují, činí před ním poklonu a uctívají jej. Při plném obřadu Povýšení biskup nebo kněz Kříž skutečně pozdvihuje a obrací se s ním k jednotlivým světovým stranám, zatímco shromáždění opakovaně zpívá „Pane, smiluj se“. To, co se podle tradice kdysi odehrálo v Jeruzalémě, je tak liturgicky zpřítomněno každé nové generaci věřících.

Svátek ale nezůstává pouze připomínkou Kristova Kříže. Evangelium staví před každého člověka ještě osobnější požadavek: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Tato slova neznamenají, že by měl křesťan vyhledávat utrpení nebo pasivně přijímat každé zlo, které jej potká. Nést vlastní kříž znamená především učit se Kristovu způsobu života. Znamená bojovat s vlastním sobectvím, odpouštět tam, kde by člověk raději oplatil zlo zlem, zachovat věrnost i tehdy, když něco stojí, a přijmout odpovědnost za druhé místo neustálého prosazování pouze vlastních zájmů.

Právě zde se příběh starý téměř sedmnáct století přestává týkat pouze císaře Konstantina, svaté Heleny, jeruzalémského biskupa Makaria nebo císaře Herakleia. Historie vysvětluje, jak svátek vznikl, ale Církev jej neslaví proto, aby jednou ročně připomněla zajímavou kapitolu z dějin pozdní antiky a Byzance. Kříž je znovu vynášen doprostřed chrámu proto, aby před něj byl postaven každý věřící osobně.

Otázka, kterou Povýšení klade, proto nakonec není jen historická. Nezní pouze, kde byl Kříž nalezen, kdo jej pozdvihl nebo kdy byl navrácen z Persie. Zní mnohem bezprostředněji: co Kříž znamená pro člověka, který se před ním dnes sklání? Je pouze symbolem, který nosí na krku, znamením, kterým se žehná, nebo předmětem, který jednou za rok políbí uprostřed chrámu? Anebo se Kristova pokora, věrnost a sebeodevzdání začínají alespoň postupně stávat také způsobem jeho vlastního života?

Právě proto pravoslavná Církev nazývá Kříž životodárným a každoročně jej znovu pozdvihuje před věřícími. Neoslavuje nástroj popravy ani utrpení samo o sobě. Oslavuje Krista, který skrze Kříž vstoupil do smrti a Vzkříšením její moc zlomil. Povýšení svatého Kříže tak v sobě spojuje konkrétní jeruzalémskou historii s jedním z nejhlubších tvrzení křesťanské víry: že tam, kde člověk viděl konec, Bůh otevřel cestu k životu.

Přečtěte si také