Co doopravdy rozdělilo Východní církev a Západní církev

Ilustrační obrázek. Foto: SPN

V sobotu 16. července 1054, těsně před bohoslužbou, prošel kardinál Humbert ze Silva Candidy chrámem Hagia Sofia až k hlavnímu oltáři, položil na něj listinu s exkomunikací konstantinopolského patriarchy a beze slova odešel. U dveří si podle tradice symbolicky vytřepal prach z bot.

Tahle scéna je v učebnicích prezentována jako okamžik, kdy křesťanský svět „prasknul" na katolický Západ a pravoslavný Východ. Jenže to je z velké části zpětně vytvořený mýtus. Současníci této události ji nejspíš nepřikládali téměř žádnou váhu, dobové kroniky ji sotva zaznamenaly a diplomatické styky mezi Římem a Konstantinopolí pokračovaly ještě celá staletí. Skutečné, nezhojitelné rozdělení církví se odehrálo mnohem později, a mnohem pomaleji, než jediné červencové odpoledne.

Rozkol, který se připravoval půl tisíciletí

Kdyby existovalo jedno datum, kdy se cesty Říma a Konstantinopole začaly opravdu rozcházet, bylo by to spíš 476, než 1054. Po pádu Západořímské říše zůstal papež jediným pevným institucionálním bodem uprostřed germánských království, zatímco zbylé čtyři starobylé patriarcháty (Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém) žily dál v politickém i kulturním rámci Byzantské říše. Dvě poloviny bývalého impéria se od sebe postupně politicky, jazykově i mentálně odcizovaly.

Jazyk byl přitom klíčový. Ještě v 6. století se vzdělanec na Východě i Západě běžně domluvil řecky. Pak ale znalost řečtiny na Západě prakticky vymizela a naopak Východ přestal rozumět latině. Teologové na obou stranách najednou nemohli číst spisy těch druhých v originále, a chyby v překladu i nedorozumění se hromadily generace za generací.

Symbolickou (a pro Byzanc bolestnou) ránu zasadily Vánoce roku 800, kdy papež korunoval franckého krále Karla Velikého římským císařem. Z pohledu Konstantinopole to byla urážka samotné podstaty impéria, vždyť "legitimní císař", nástupce Augustovy a Konstantinovy moci, mohl sídlit jen na Bosporu, ne někde v barbarské Galii.

K politickému odcizení se postupně přidávaly i liturgické rozdíly, které dřív nikoho nepohoršovaly, ale v atmosféře narůstající nedůvěry se z nich staly symboly identity. Nejviditelnějším sporem byla otázka eucharistického chleba. Východ odjakživa používal kvašený chléb (artos) jako symbol vzkříšeného, živého Krista, zatímco Západ kolem 9. století přešel na nekvašený chléb podle vzoru židovské pesachové večeře.

Vedle toho stál spor o takzvané filioque, tedy západní dodatek do Vyznání víry, podle nějž Duch svatý vychází „z Otce i ze Syna". Východní patriarcháty tento dodatek nikdy neuznaly, protože nebyl součástí textu schváleného všeobecnými koncily.

Normani, chléb a uzavřené kostely

Bezprostřední jiskrou ke krizi roku 1054 nebyla teologie sama o sobě, ale její spojení s tvrdou politikou v jižní Itálii. Normanští dobyvatelé tam postupně obsazovali byzantská území a místní řecké farnosti násilně převáděli na latinský obřad. Zprávy o pronásledování řeckých kněží, kteří odmítali sloužit na nekvašeném chlebě, se dostaly k ochridskému arcibiskupovi Lvovi. Ten na žádost konstantinopolského patriarchy Michaela Kerullaria v roce 1053 napsal ostrý dopis, v němž latinskou praxi označil za napodobování židovských zvyků. Dopis postupně doputoval až k papežskému rádci, kardinálu Humbertovi, jenž ho přeložil do latiny a předložil papeži Lvu IX. Patriarcha Kerullarios mezitím v Konstantinopoli zavřel latinské kostely, které odmítaly přejít na východní zvyk.

Papež Lev IX. přitom v té době procházel osobní katastrofou, v roce 1053 utrpěl od stejných Normanů zdrcující porážku u Civitate a od června 1053 do března 1054 byl dokonce jejich zajatcem. I tak, nebo možná právě proto, aby si zajistil byzantskou podporu proti Normanům, vypravil na jaře 1054 do Konstantinopole legaci vedenou Humbertem.

Legáti bez mandátu

Tady se skrývá detail, který z celého příběhu dělá vlastně takovou "administrativní kuriozitu". Papež Lev IX. zemřel 19. dubna 1054, tedy zhruba v době, kdy jeho legáti dorazili do Konstantinopole. Podle tehdejšího kanonického práva smrtí papeže zanikal i mandát jeho vyslanců. Humbert a jeho společníci se ale nezastavili a od dubna do července 1054 dál vedli teologické spory v byzantské metropoli, jako by se nic nezměnilo. Patriarcha Kerullarios se s nimi navíc odmítal setkávat jako s oficiálními papežskými legáty – nejen kvůli smrti papeže, ale i proto, že Humbert byl podle dobových svědectví povahou stejně nekompromisní jako sám patriarcha. Jejich vůbec první, chladné setkání předznamenalo vše, co následovalo.

Odpoledne v Hagia Sofii a bula, která obsahovala chyby

16. července 1054 tedy Humbert položil na oltář Hagia Sofie bulu exkomunikující patriarchu Kerullaria a jeho stoupence. Podle dochovaných podání se za ním rozběhl jeden z jáhnů a prosil ho, aby si listinu vzal zpět, Humbert odmítl a jáhen ji nechal padnout na dlažbu ulice. O dva dny později legáti odjeli a nechali za sebou město na pokraji nepokojů.

Samotný text buly přitom obsahoval směsici obvinění, z nichž řada byla vytržená z kontextu nebo věcně chybná, včetně nařčení z ariánství, dávno mrtvé hereze. Nejpikantnější je obvinění, že Řekové ze Symbolu víry „vypustili" ono filioque. 

O týden později, 24. července 1054, svolal Kerullarios vlastní synod, který vynesl protiklatbu. Tady je důležitý detail, který se v populárních vyprávěních často ztrácí. Anathema z konstantinopolské strany dopadla výslovně jen na tři konkrétní legáty, ne na papeže ani na celou latinskou církev. Ostatně sama Humbertova bula byla zpochybnitelná i podle moderní katolické historiografie.

Hlas, který nikdo neposlechl

Uprostřed vzájemných obvinění zazněl i jiný, dnes téměř zapomenutý hlas. Antiochijský patriarcha Petr III. se pokusil zůstat nestranným prostředníkem a napsal Kerulariovi dopis, v němž ho žádal, aby rozlišoval, čemu je třeba se vyhnout, co reformovat a o čem raději mlčet. Připomínal, že obyvatelé Západu jsou přece jen bratři, byť se často mýlí, a prosil o shovívavost. Kerullarios odpověděl, jen ne umírněně – "Západní křesťany" označil za zaslepené omylem a k obvinění z nekvašeného chleba přidal dlouhý seznam dalších údajných prohřešků, od jedení masa uškrcených zvířat po holení vousů. Hlas volající po smíru zůstal osamocený, jak to při podobných roztržkách bývá téměř pravidlem.

Proč rok 1054 vlastně žádným rozkolem nebyl

Kdyby šlo skutečně o okamžik definitivního rozchodu, očekávali bychom, že po něm ustanou veškeré kontakty. Ale diplomatická i církevní jednání mezi Římem a Konstantinopolí pokračovala další desetiletí, a v následujícím století dokonce došlo k vážnému pokusu o opětovné sjednocení. Když koncem 11. století Byzanc čelila postupu seldžuckých Turků, obrátila se o pomoc právě na Západ, a byla to tato spolupráce, která vedla papeže Urbana II. k vyhlášení první křížové výpravy v roce 1095. V době, kdy křižácká vojska táhla na pomoc „bratřím Byzantincům", podle dobového vnímání žádné formální schizma mezi církvemi neexistovalo. „Schizma roku 1054" je tedy do značné míry konstrukt, který církvím i historikům umožnil dát pozdějšímu, mnohem delšímu a bolestnějšímu odcizení jedno symbolické datum.

Ironií je, že to byla právě křížová výprava,  tedy akce, která měla církve sblížit, co rozkol nakonec prohloubilo. Na územích, která dobyla nebo znovu obsadila byzantská armáda, dosazoval císař vlastní duchovenstvo východního obřadu. Na územích ovládaných křižáky se naopak zaváděli latinští biskupové západního vzoru. Ukázalo se, že vedle sebe fungují dvě paralelní círekevní struktury, které si navzájem nedůvěřují a spojenectví proti společnému nepříteli, muslimským dobyvatelům, se po jeho porážce rychle rozpadlo do vzájemné řevnivosti.

Skutečně nenávratný zlom pak přišel až o půldruhého století později, při čtvrté křížové výpravě roku 1204, kdy křižácké vojsko místo do Svaté země dorazilo do Konstantinopole a město vyplenilo, vydrancovalo jeho chrámy a na tři desetiletí zde ustanovilo latinské „Latinské císařství".

I potom se ale vztahy mezi církvemi ještě několikrát pokoušely o obnovu, snahy o unii se objevily na koncilech v Lyonu (1274) i ve Ferraře a Florencii (1439). Definitivní institucionální roztržka se pak dovršila teprve v souvislosti s krizí papežství v 15. století. Nepotismem, vzestupem rodu Borgiů a proměnou papeže v běžného světského italského vládce, která podlomila morální autoritu papežského stolce na celá další staletí. Teprve tahle kumulace, a tedy vyplenění Konstantinopole, neúspěšné unijní pokusy a zesvětštění papežství, uzavřela proces, jehož první, do očí bijící epizodou byla ona scéna v Hagia Sofii z léta 1054.

Odvolání po devíti stoletích

Napětí mezi oběma tradicemi formálně přetrvávalo dalších devět staletí. Symbolický konec vzájemných klateb z roku 1054 přišel teprve 7. prosince 1965, kdy ekumenický patriarcha Athenagoras I. a papež Pavel VI. při závěru Druhého vatikánského koncilu společně vyhlásili, že anathemy z roku 1054 jsou „vymazány z paměti a odstraněny ze středu církve". Šlo o důležité gesto smíření, které ale samo o sobě neobnovilo plné eucharistické společenství – teologické a eklesiologické rozdíly nashromážděné za devět staletí zůstávají nevyřešené dodnes.

Co si z toho odnést

Příběh roku 1054 tak není ani tak příběhem jednoho dne, jako spíš připomínkou, jak snadno se z liturgického detailu, politického zájmu a tvrdohlavosti dvou umíněných mužů může – zpětně, v kolektivní paměti o staletí později – stát symbol rozdělení, o jehož skutečném významu tehdejší aktéři sami neměli ponětí. Skutečné schizma nebylo aktem, ale procesem: začalo dávno před rokem 1054 rozdílným jazykem a politickou zkušeností dvou polovin bývalé říše, prohloubilo se vypleněním Konstantinopole v roce 1204 a institucionálně se uzavřelo až v souvislosti s úpadkem papežství o dvě až tři generace později. Rok 1054 byl jen prvním hlasitým výstřelem v mnohem delší a mnohem tišší válce.

Přečtěte si také