Proč pravoslavní mají dva kalendáře
Starý a nový styl v dějinách a životě Církve.
Proč jedni pravoslavní slaví Narození Kristovo v prosinci a druzí v lednu? Za zdánlivě prostou otázkou se skrývá více než rozdíl třinácti dní. Církevní kalendář vstupuje do rytmu modlitby a půstu, do společného slavení i do paměti, kterou jedna generace předává druhé. Při jeho posuzování proto vystupuje do popředí otázka, jak Církev zachází s tím, co přijala, a jak uchovává jednotu svého života.
Co znamená starý a nový styl
Juliánský kalendář vstoupil v platnost roku 45 před Kristem za Julia Caesara. Církev jej převzala z prostředí římského světa a během staletí na něm rozvinula svůj bohoslužebný rok. Gregoriánská reforma z roku 1582 upravila pravidla přestupných let a výpočet velikonočního data. Dnes činí rozdíl mezi oběma kalendáři třináct dní.¹ ²
Také gregoriánský kalendář je však astronomicky nepřesný. Jeho průměrný rok má 365,2425 dne, zatímco tropický rok, od něhož se odvíjí střídání ročních období, má přibližně 365,2422 dne. Ani tato reforma tedy nevytvořila dokonalou shodu kalendáře s pohybem Země. Astronomická nepřesnost není vlastností výhradně starého stylu.¹³
Proto pravoslavní na starém stylu slaví Narození Kristovo 25. prosince svého církevního kalendáře, což v současném občanském kalendáři připadá na 7. ledna. Datum svátku zůstává stejné; odlišný je způsob počítání dnů.¹
V pravoslavném prostředí však označení „nový styl" zpravidla znamená novojuliánský neboli revidovaný juliánský kalendář, přijatý částí místních církví ve dvacátém století. Jeho pravidla přestupných let se liší od gregoriánských, ale jejich data se nyní shodují. Většina pravoslavných církví užívajících nový styl zároveň zachovává tradiční paschálii, tedy výpočet data Paschy a svátků na ní závislých. Pevné svátky tak slaví podle nového stylu, zatímco paschální cyklus podle dosavadního systému. Existují výjimky, především Finská pravoslavná církev, která používá i gregoriánský výpočet Paschy.³ ⁴
Dva styly tedy vznikly tím, že část pravoslaví kalendářní reformu přijala a část zachovala dosavadní řád. Toto rozdělení nebylo výsledkem všeobecně přijatého rozhodnutí celé Církve.
Tradice a historické formy církevního života
Bůh jako Stvořitel není závislý na žádném kalendáři, jazyce ani kulturním prostředí. Když však vstupuje do svého stvoření, skutečně se mu sdílí a posvěcuje je. Prostředí, které přijímá do služby svému zjevení, získává účast na jeho posvěcujícím působení. Historické a hmotné skutečnosti se tak stávají prostředkem našeho společenství s ním.
Tradicí s velkým T rozumíme živé předávání Božího zjevení v Církvi. Boží zjevení tuto Tradici prostupuje, formuje a inspiruje; Duch svatý ji oživuje. Přijímáme je ve Svatém Písmu a svaté Tradici, přičemž Písmo náleží k samotnému srdci Tradice. Církev je přijala, uchovává je, vykládá a podle něho žije. V tomto smyslu je Tradice životem Církve, v němž se předává apoštolská víra a zkušenost společenství s Bohem.¹²
Svatý Justin Čelijský (Popović) učí, že jádrem svaté Tradice je sám živý Bohočlověk Kristus v těle své Církve. Do jejího života zahrnuje liturgii, svaté tajiny, modlitbu i ctnosti. Věrnost Tradici má proto hluboce duchovní obsah: uchovává a předává život v Kristu, jímž byli formováni apoštolové, otcové a celé generace věřících.¹⁴
Otec Ioann Meyendorff ve své úvaze o Evangeliu a kultuře spojuje Boží transcendenci s jeho skutečnou přítomností ve stvoření. Historické prostředí může sloužit předávání zjevení; jeho církevní užití se posuzuje podle věrnosti neměnnému obsahu Evangelia.⁵
Čtyři evangelia nám byla předána v řeckém znění. Jako křesťané v této dějinné skutečnosti můžeme spatřovat působení Boží prozřetelnosti. Řečtina proto získala zvláštní místo v životě Církve, aniž by jiné jazyky ztratily způsobilost nést Evangelium. Podobně se juliánský kalendář stal součástí prostředí, v němž generace křesťanů prožívaly svátky a byly formovány k modlitbě a pokání.
Úcta k takto přijatým formám má svůj důvod v tom, co nesou a předávají. Běžný zvyk se tím nestává Bohem ani předmětem zbožňování. Předaný bohoslužebný řád však zasluhuje ochranu, protože slouží životu Církve a formuje věřící k modlitbě, půstu a pokání. Tradiční kalendář je třeba posuzovat také podle této služby svaté Tradici.
Otec Serafim Rose při vzpomínce na kalendářní praxi svatého Jana Šanghajského hovořil o živém konzervatismu. Takové označení vystihuje věrnost, která má svůj obsah v každodenní modlitbě a přijatém církevním životě. Předané formy si v tomto prostředí uchovávají význam díky duchovní zkušenosti, kterou nesou.¹⁷
Papežská reforma a bolševické zavedení kalendáře
Gregoriánský kalendář byl vyhlášen papežem Řehořem XIII. bulou Inter gravissimas roku 1582. Jeho odbornou přípravu provedli učenci; podstatnou úlohu měl návrh Aloisia Lilia a práce dalších členů reformní komise včetně Christopha Clavia. Autoritou, která reformu uvedla do života římské církve, však byla papežská moc. Pro pravoslavné tedy nešlo o rozhodnutí jejich vlastní církevní autority.¹ ²
V Rusku přinesla přechod na gregoriánský občanský kalendář bolševická vláda roku 1918. Po 31. lednu následoval podle jejího dekretu 14. únor. Šlo o státní reformu, zatímco ruská církev zachovala juliánský bohoslužebný kalendář.⁶
Tyto okolnosti pomáhají vysvětlit nedůvěru části pravoslavného lidu. V jednom případě se nový kalendář spojoval s papežskou autoritou, jejíž nároky pravoslaví nepřijímá, v druhém s bohoboreckou mocí, která pronásledovala Církev. Taková historická paměť zasluhuje vážné zacházení.
Pro pravoslavné přijetí reformy mají podstatnou váhu také církevní autorita, která ji prosazuje, způsob rozhodování a jeho duchovní důsledky. Astronomický návrh sám o sobě nemůže nahradit církevní rozlišování a soborné přijetí. Právě v těchto otázkách spočívají nejzávažnější výhrady k reformě.
Rok 1923 a otázka sobornosti
Patriarcha Meletios IV. Metaxakis svolal do Konstantinopole shromáždění, které zasedalo od 10. května do 8. června 1923 a během svého jednání přijalo označení „všepravoslavný kongres". Jeho zastoupení však tomuto názvu neodpovídalo. Chyběli delegáti patriarchátů alexandrijského, antiochijského a jeruzalémského. Přítomnost dvou ruských hierarchů nelze pokládat za plnomocné zastoupení celé Ruské pravoslavné církve; patriarcha Tichon jejich oprávnění mluvit jejím jménem později výslovně odmítl.⁷
Jednání se účastnili i laičtí odborníci, mezi nimi srbský vědec Milutin Milanković. Při řešení astronomické otázky je odborná účast přirozená. Kanonická závažnost problému spočívá v nedostatku všepravoslavné shody, nikoli v samotné přítomnosti laiků. Kongres nebyl všeobecným sněmem a jeho návrhy nevytvořily jednotně přijaté pravidlo pro celé pravoslaví.⁸
Synod Ruské pravoslavné církve v zahraničí v létě 1923 odmítl jeho rozhodnutí o kalendáři i některé další návrhy jako odporující kánonům a předané praxi. Kalendářní reformu označil za předčasnou a nekanonickou a upozornil na nebezpečí rozkolu. Zároveň odmítl přiznat kongresu všeobecně závaznou autoritu. Námitka proti kanonickému způsobu zavedení reformy tedy zazněla přímo od církevního synodu.⁷
Přívrženci reformy uváděli astronomické a pastorační důvody, zejména obtíže věřících, kteří žili a pracovali v zemích s jiným občanským kalendářem. Tyto obtíže byly skutečné. Přijetí reformy některými místními církvemi, například v Řecku roku 1924, však společnou shodu nenahradilo.⁸
Na důsledky tohoto rozhodování upozornil také svatý Jan Šanghajský ve zprávě pro zahraniční církevní sněm roku 1938. Zavedení nového kalendáře, přijaté pouze částí pravoslaví, spojoval s bolestným rozkolem mezi pravoslavnými křesťany. Jeho pozornost se soustředila na ránu způsobenou společnému církevnímu životu.¹⁵
Zásadní námitka se proto týká jednostranného zásahu do společného liturgického života. Místní církev má odpovědnost za svou pastorační praxi, ale její samostatnost existuje uvnitř jednoty celé Církve. Čím širší jsou důsledky zamýšlené změny, tím větší je povinnost hledat společné rozhodnutí a jeho přijetí církevním tělem. Sobornost se musí projevit také ve způsobu, jakým se rozhoduje.
Kalendář v širším reformním programu
Kalendářní reforma měla také širší kontext. Encyklika konstantinopolského patriarchátu z roku 1920 navrhovala společný kalendář pro současné slavení velkých křesťanských svátků jako jeden z prostředků sbližování křesťanských vyznání. Souvislost kalendářní otázky s tehdejším ekumenickým programem je tedy doložena přímo v dokumentu.⁹
Kongres roku 1923 se zabýval i dalšími změnami církevní disciplíny, například otázkou druhého manželství duchovních a sňatku po svěcení. Tyto návrhy je třeba odlišovat od pozdějšího zavedení nového kalendáře: nelze tvrdit, že všechny vstoupily do praxe nebo že je přijala každá církev užívající nový styl.⁷
Modernistická tendence se projevuje tam, kde se přizpůsobení současným poměrům pokládá téměř samo o sobě za dostatečný důvod ke změně předaného církevního života. Věrnost Tradici vyžaduje jiné měřítko: zda změna zachovává apoštolskou víru, kanonický řád a duchovní zkušenost Církve. Společné datum svátku samo neobnoví jednotu ve víře. Právě tuto jednotu je třeba chránit při každém úsilí o plné církevní společenství.
Metropolita Filaret Vozněsenský v prvním Bolestném poselství z roku 1969 připomínal biskupům odpovědnost za zachování předané víry a kanonického řádu. Jeho výzva k otevřenému slovu tam, kde jsou tyto hodnoty ohroženy, připomíná, že péče o jednotu zahrnuje také povinnost pojmenovat skutečné obtíže.¹⁸
Důsledky pro bohoslužby a postní život
Liturgický rok má vnitřní souvislosti. Pevné svátky se setkávají s pohyblivým paschálním cyklem a společně utvářejí řád bohoslužeb i postů. Pascha tvoří střed tohoto života; od ní se odvíjí příprava Velkého postu, slavení Vzkříšení, Nanebevstoupení a Padesátnice.¹⁰
Právě souvislosti tohoto řádu hájil svatý Serafim Sobolev, arcibiskup bogučarský, při moskevské poradě roku 1948. Vystoupil pro zachování starého kalendáře a tradiční paschálie a upozornil na narušení typikonu při spojení nového kalendáře pevných svátků s dosavadním paschálním cyklem. Zvláštní pozornost věnoval apoštolskému půstu.¹⁶
Konkrétní důsledek kombinace nového kalendáře pro pevné svátky s tradiční paschálií vidíme u apoštolského půstu. Ten začíná v pondělí po Neděli všech svatých a předchází svátku apoštolů Petra a Pavla. Při pozdní Pasše může podle nového stylu zcela chybět. V roce 2024 měl na novém kalendáři nulovou délku, zatímco na starém stylu trval od 1. do 11. července občanského kalendáře.¹¹
Pro věřící, kteří přijímají půst jako školu duchovního života, má tento rozdíl skutečnou váhu. Reforma ovlivňuje vztah jednotlivých částí předaného řádu. Její hodnocení proto musí zahrnovat také takové důsledky, nejen přesnost měření slunečního roku.
Stejně konkrétní je rozdělení společného slavení. Jedna pravoslavná obec slaví Narození Kristovo, zatímco druhá se na ně ještě připravuje půstem. Rodiny, poutníci i duchovní přecházejí mezi dvěma odlišnými rytmy. Zkušenost společné modlitby tím nese komplikace, které si zaslouží vážnější odpověď než pouhé konstatování, že rozdíl činí třináct dní.
Svědomí věřících a cesta k jednotě
Kalendářní reforma se stala podnětem bolestných rozkolů, zejména v Řecku a Rumunsku. V souvislosti s jejím zavedením vznikla samostatná starokalendářní společenství. V části pravoslavného světa tak kalendářní spor přerostl v dlouhodobé přerušení eucharistického společenství.⁷
Při pohledu na věřící, které označujeme za starokalendářníky, se potřebujeme vážně ptát, proč k takovému kroku dospěli. Co pro ně reforma znamenala? O věrnost jakému dědictví jim šlo? Jakou odpověď dostávala jejich prosba o zachování předaného řádu? Porozumění jejich důvodům patří k odpovědnosti za obnovu jednoty.
V těchto sporech se ozývá také upřímná touha zachovat Tradici s velkým T, tedy Tradici nesoucí Boží zjevení a formovanou tímto zjevením. Takové touze máme naslouchat s úctou. Pokud ji bez dalšího odbudeme jako pouhou zálibu ve starých zvycích, přehlédneme duchovní obsah, který se tito věřící snaží chránit.
Takto vážně bral svědomí těchto věřících také otec Serafim Rose. V dopise řeckému ministrovi vnitra z 26. února 1971, podepsaném společně s otcem Hermanem, se zastal starokalendářního archimandrity Kypriána Kutsumbase. Žádal jeho ochranu a respektování upřímného náboženského přesvědčení lidí, kteří se od oficiální církevní správy oddělili z kanonických důvodů a z důvodů svědomí. Takové svědectví vybízí k pozornosti vůči konkrétním lidem a jejich duchovní zkušenosti.¹⁷
Je třeba přitom rozlišovat kalendářní praxi a skutečné vztahy mezi jednotlivými církevními společenstvími. Existují místní pravoslavné církve a farnosti, které užívají různé styly a přesto zachovávají vzájemné eucharistické společenství.¹
Různé dnešní spory mezi místními církvemi mají své konkrétní příčiny, které je třeba posuzovat zvlášť. Kalendářní ránu však potřebujeme přijmout jako vlastní církevní bolest a hledat cestu k jejímu uzdravení.
Modleme se proto za naše hierarchy, aby jim Pán daroval moudrost a odvahu a aby skrze jejich službu byla obnovena jednota s lidmi, kteří upřímně touží po zachování svaté Tradice. S touto modlitbou má být spojeno konkrétní jednání: osobní setkávání, trpělivý rozhovor, ochota naslouchat a vážně projednat teologické i kanonické námitky.
Hierarchie má odpovědnost takový rozhovor otevírat a vést. Duchovní i věřící mu mohou sloužit udržováním lidského kontaktu, poctivým poznáváním důvodů druhé strany a odmítnutím ponižujících nálepek. Je třeba společně zkoumat příčiny rozdělení, důsledky reformy i možnosti nápravy. Obnova jednoty má vyrůstat z věrnosti apoštolské víře a předané Tradici; tehdy může svědomí věřících znovu nalézt důvěru a pokoj.
Odpovědnost za přijaté dědictví
Zachování tradičního juliánského kalendáře chrání předanou souvislost liturgického roku a kontinuitu společné modlitby, půstu a slavení. Svědectví svatého Jana Šanghajského, svatého Serafima Soboleva a otce Serafima Rose dává této věrnosti konkrétní duchovní podobu. Zkušenost minulého století současně ukazuje, jak dlouho mohou přetrvávat důsledky reformy provedené bez společné shody.
Také gregoriánský kalendář zůstává astronomickým přiblížením. Otázku církevního kalendáře proto nelze rozhodnout pouhým odkazem na výpočty. Církevní rozhodování vyžaduje sobornost, úctu ke kanonickému řádu, věrnost předané bohoslužebné zkušenosti a odpovědnost za svědomí věřících.
Věrnost přijatému dědictví se osvědčuje modlitbou, pokáním a skutečným životem podle toho, co chrání. Její zásadovost má být doprovázena trpělivostí a ochotou jednat s druhými s úctou. V tomto duchu je třeba hájit tradiční kalendář a zároveň pracovat pro obnovu jednoty: uchovávat svěřené dědictví, jasně vysvětlovat jeho význam, naslouchat a hledat cestu ke společnému životu ve svaté Tradici.
Prameny a poznámky
1. Lawrence Farley. A Papal Calendar. Orthodox Church in America, 3. ledna 2017. Historický přehled a rozlišení církevního a občanského kalendáře.
2. Řehoř XIII. Inter gravissimas. Bula z 24. února 1582. Anglický překlad s odkazem na latinskou edici v díle Christopha Clavia.
3. biskup Sylvestr Stojčev. Problems of the church calendar the new and the old style. Ukrajinská pravoslavná církev, 2020. Historické a astronomické rozlišení juliánského, gregoriánského a novojuliánského kalendáře.
4. metropolita Ambrosius z Oulu. The gift of a common calendar. Vlastní svědectví představitele Finské pravoslavné církve, World Council of Churches, 9. dubna 2001.
5. John Meyendorff. Christ as Word Gospel and Culture. International Review of Mission, 1985, č. 294. Zpřístupněno v elektronické knihovně Řecké církve Myriobiblos.
6. Prezidentská knihovna B N Jelcina. Přijetí dekretu o přechodu RSFSR na gregoriánský kalendář. Dekret z 24. ledna / 6. února 1918 a vysvětlení jeho občanské platnosti.
7. ROCOR Studies. Bishops of the Russian Church Abroad at the 1923 Pan Orthodox Congress. Historická studie s odkazy na zápisy kongresu, rozhodnutí zahraničního synodu z roku 1923 a stanovisko patriarchy Tichona z roku 1924.
8. Myriobiblos. Kongres v Konstantinopoli roku 1923 a kalendářní otázka. Řecky. Studie a citované zápisy o působnosti kongresu, důvodech reformy a odpovědnosti Řecké církve.
9. Konstantinopolský patriarchát. Encyklika všem církvím Kristovým z roku 1920. Úplný anglický text zveřejněný World Council of Churches; zejména bod a o společném kalendáři.
10. Thomas Hopko. The Orthodox Faith Volume II Church Year. Orthodox Church in America. Vzájemné souvislosti liturgických cyklů a ústřední postavení Paschy.
11. American Carpatho Russian Orthodox Diocese. Holy Pascha and Other Movable Feasts. Oficiální kalendářní tabulka: na novém stylu má apoštolský půst v roce 2024 nula dní. Stejná tabulka nabízí přepnutí na starý styl.
12. Thomas Hopko. The Orthodox Faith Volume I Tradition. Orthodox Church in America. Svatá Tradice jako život Církve vedený Duchem svatým a Svaté Písmo jako její ústřední písemná součást.
13. U.S. Naval Observatory. Leap Years. Oficiální astronomický výklad: průměrná délka gregoriánského roku 365,2425 dne a tropického roku přibližně 365,2422 dne.
14. svatý Justin Čelijský (Popović). The Attributes of the Church. Překlad Stephen Karganovic, Orthodox Life, roč. 31, č. 1, leden–únor 1981, s. 28–33; z knihy The Orthodox Church and Ecumenism, 1974. Text dostupný na webu pravoslavné misie sv. Maxima Vyznavače.
15. svatý Jan Šanghajský. The Decline of the Patriarchate of Constantinople. Část zprávy pro druhý všezahraniční sněm Ruské pravoslavné církve v zahraničí, Jugoslávie, 1938. Anglický text na OrthoChristian.
16. svatý Serafim Sobolev. Concerning the New and the Old Calendars. Referát při moskevské poradě 8.–18. července 1948. Anglický překlad na OrthoChristian; zejména části o typikonu a apoštolském půstu.
17. otec Serafim Rose. Letters. Soubor korespondence: dopis řeckému ministrovi vnitra z 26. února 1971, PDF s. 122; svědectví o kalendářní praxi sv. Jana Šanghajského, PDF s. 524.
18. metropolita Filaret Vozněsenský. The First Sorrowful Epistle. První Bolestné poselství z 14./27. července 1969. Text publikovaný na ROCOR Studies.
