Kde je Duch Páně, tam je svoboda
Úvaha o kontroverzích spojených se vznikem Pravoslavné církve Ukrajiny.
Text byl přeložen z ukrajinské redakce SPN.
Církevní dějiny znají mnoho dokumentů, které jejich autoři nepsali pro budoucí generace, ale pro své současníky. Takové texty jsou cenné tím, že se je nikdo nesnaží přikrášlovat a lidé v nich hovoří o tom, co viděli, a tak, jak to viděli. Nedávno zveřejněná zpráva konstantinopolského duchovního o událostech z prosince 2018 v Kyjevě patří právě mezi takové dokumenty. Byla napsána pro jediného člověka – patriarchu Bartoloměje – a den po dni popisuje týden, během něhož vznikala struktura dnes nazývaná „Pravoslavná církev Ukrajiny“.
Uplynulo téměř osm let. PCU existuje, uznaly ji čtyři z patnácti místních církví a ukrajinské úřady jí předávají chrámy poté, co podle autora nejprve zfalšovaly dokumenty a většinou je násilím odebraly jejich zakladatelům – farníkům Ukrajinské pravoslavné církve. A právě tato nově vytvořená struktura je světu představována jako „jednotná církev ukrajinského národa“. Nyní, když máme před sebou svědectví o tom, jak tato struktura vznikala, je však třeba položit otázku, která má význam pro každého křesťana. Ne politickou, dokonce ani kanonickou, ale duchovní: Kde je v tom všem Duch Svatý?
Znamení Ducha a znamení jeho nepřítomnosti
Církev vždy věděla, podle jakých znamení lze poznat Boží přítomnost. Apoštolský sněm v Jeruzalémě skončil slovy: „Rozhodl totiž Duch Svatý a my“ (Sk 15,28). Jak si pamatujeme, bylo to shromáždění lidí, kteří se sešli svobodně, bez nátlaku, otevřeně diskutovali a nakonec dospěli k rozhodnutí ve vzájemné shodě.
V den Letnic sestoupil Duch Svatý na apoštoly, kteří byli „všichni společně pohromadě“ (Sk 2,1), a prvním plodem jeho sestoupení bylo, že si lidé různých národů začali navzájem rozumět. Apoštol Pavel vyjmenovává ovoce Ducha: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22–23). A kde je Duch Páně, píše také, „tam je svoboda“ (2 Kor 3,17).
Exarchové pod policejním doprovodem, telefonát z operačního sálu a 36 hlasů pro Epifanije: co o „sněmu“ v roce 2018 uvedl člen delegace Fanaru.
Podívejme se nyní na to, co popisuje dokument zveřejněný americkou redakcí SPN. Podle něj byli exarchové Konstantinopolského patriarchátu vystaveni značnému tlaku ze strany ukrajinského státu. Přijížděli za nimi pracovníci tajných služeb se zprávami o tom, kteří biskupové kanonické církve si „tajně přejí“ přejít do nově vznikající struktury, zatímco jednání o stanovách probíhala za přítomnosti představitelů státní moci.
Exarchové se navíc obávali, že jsou jejich telefony odposlouchávány, a proto se rozhodli komunikovat pomocí ručně psaných vzkazů, protože, jak se uvádí v dokumentu, „jakákoli naše diskuse bude kvůli neustálému sledování narušena“.
Uprostřed noci byl vedoucí delegace Konstantinopolského patriarchátu předvolán k prezidentovi a v jeho kanceláři kromě hlavy státu seděl také šéf tajných služeb. Následující den byla delegace dopravena do paláce za policejního doprovodu, její členové byli prohledáni, byly jim odebrány telefony a bylo jim oznámeno, že jsou „zadrženi a nesmějí opustit zemi“.
Autor zprávy sám přiznává, že během těchto hodin „bezděčně znovu a znovu psal na papír modlitbu ‚Bohorodice Panno‘“, protože nic jiného dělat nemohl.
Co tedy vidíme? Strach, podezření, sledování, nátlak, bezesné noci, psané vzkazy namísto slov. Souhlasíte, že se to příliš nepodobá tomu, jak je v knize Skutků popsán sněm apoštolů.
Připomeňme si také slova svatého apoštola Jana Teologa: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka“ (1 Jan 4,18). Tam, kde se všichni účastníci navzájem bojí, není ani láska, ani svoboda, a tím méně Duch Svatý, který vane, kam chce, nikoli tam, kam mu někdo přikáže. To vše lze tedy označit za úplný protiklad lásky.
Vraťme se proto k otázce: lze uznat, že právě v takové atmosféře má vznikat církev? Odpověď je jednoduchá: administrativně, diplomaticky či politicky lze uznat cokoli, ale takové uznání neuděluje milost Ducha Svatého. Milost totiž dává Bůh, nikoli příkazy státních orgánů nebo tajných služeb.
Autokefalita udělená těm, kteří „nejsou připraveni“
Snad nejtíživější částí zprávy je pasáž, která zachycuje telefonický rozhovor patriarchy s prezidentem. Patriarcha říká: „Chování jediného člověka dokazuje, že nejste připraveni na autokefalitu.“ Pozoruhodné je, že prezident neodpovídá slovy o víře, ale hovoří o válce: pokud se sněm neuskuteční, může podle něj dojít k vojenskému zásahu. A hned následující den je „autokefalita“ udělena.
Církev nikdy neučila, že se dary milosti mají udělovat „dokud není pozdě“. Apoštolové v Jeruzalémě nespěchali, ale „dlouho rokovali“ (Sk 15,7). Svatí otcové se na sněmech celé měsíce přeli o každé slovo, protože věděli, že rozhodnutí přijaté ve spěchu a pod nátlakem nepochází od Ducha Svatého.
Když je však sněm svoláván pod tlakem světské moci a argumentem není prospěch církve, ale politická účelnost, je to podle autora nejlepším svědectvím o tom, nakolik byli sami účastníci tohoto shromáždění připraveni přijmout tolik diskutovanou autokefalitu.
Touha postavit vlastními silami věž až do nebe, aniž bychom čekali na Boží vůli, vede ke zmatení jazyků (Gn 11,4), nikoli k vítězství pravdy. Letnice naopak začaly trpělivým a modlitebním očekáváním Ducha Svatého.
Rozhovor s velvyslancem, o němž by měly vědět všechny místní církve
Ve zprávě se nachází epizoda, která daleko přesahuje rámec „ukrajinské otázky“. Nelze ji opomenout, protože se týká každé místní církve.
Delegace patriarchátu navštívila tureckého velvyslance. Ten podle zprávy vysvětloval, že místní církve si nejsou rovny: „hlavních“ církví je pět, zatímco ostatní, „mnohem mladší“, „pocházejí z jurisdikce Konstantinopolského patriarchátu“, a proto je nelze považovat za rovnocenné. Následně dodal, že nastal čas, aby patriarchát „ukázal své skutečné postavení v celém pravoslaví“.
Delegace se podle zprávy „obdivovala přesným ekleziologickým znalostem velvyslance a uznala správnost jeho slov“.
Je znovu důležité zdůraznit, že o nebezpečí takzvaného „východního papismu“, kdy je konstantinopolský patriarcha považován za „prvního bez rovných“, nehovořili pouze představitelé Ukrajinské pravoslavné církve. Hovořilo se o něm v Srbsku, Bulharsku, Antiochii, Polsku, v Českých zemích a na Slovensku i na Svaté Hoře. Hovořili o něm teologové, biskupové i mniši.
Upozorňovali, že učení o „prvním bez rovných“ nahrazuje synodalitu církve principem vlády jednoho člověka, který pravoslaví nikdy neznalo. Odpovídalo se jim, že jde o přehánění a že nikdo nezpochybňuje rovnocennost autokefálních církví.
A nyní čteme, jak představitelé Konstantinopole souhlasí s tvrzením, že si církve rovny nejsou. Jak máme tento souhlas chápat – jako „diplomatický“ krok, nebo jako postoj samotného Fanaru? Na tuto otázku bychom rádi slyšeli odpověď.
Zajímavá je podle autora také otázka, zájmy jakých geopolitických sil turecký velvyslanec svými „ekleziologickými“ názory vyjadřuje, vezmeme-li v úvahu, že není pravoslavným křesťanem.
Než však taková odpověď zazní, připomeňme si, že pravoslavná ekleziologie nevychází z diplomacie, ale z evangelia, v němž Pán říká učedníkům, kteří se přeli o prvenství: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ (Mt 20,26).
Všechny místní církve, starobylé i mladší, jsou si rovny v cti nikoli proto, že se tak dohodly, ale protože se v každé z nich slaví tatáž eucharistie a přebývá v ní tentýž Kristus. Pokud se toto začne zpochybňovat nebo stavět v pochybnost, nejde už pouze o situaci na Ukrajině, ale o samotné uspořádání pravoslaví.
„Znovu pokřtili“
Ve zprávě jsou také slova, která nejsou určena hierarchům ani církvím, ale celému pravoslavnému lidu Ukrajiny bez ohledu na to, k jaké jurisdikci se hlásí.
Den po sněmu jeden z exarchů při bohoslužbě v Michajlovském monastýru prohlásil, že Mateřská církev „znovu pokřtila ukrajinský národ“. Autor zprávy tuto formulaci hodnotí jako velmi zdařilou.
I s ohledem na vzletnost řeckého způsobu vyjadřování je však podle autora nutné znát hranice. Církev totiž ve Vyznání víry vyznává „jeden křest na odpuštění hříchů“ a apoštol říká: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5).
Náš národ přijal křest v dněperských vodách před více než tisíci lety a od té doby tento křest nezpochybnil žádný světec, žádný sněm ani žádný patriarcha. Hovořit o „druhém křtu“ národa znamená buď nerozumět vlastním slovům, nebo považovat všechno, co existovalo před vámi, za bezvýznamné.
V téže zprávě představitel patriarchátu říká mluvčímu UPC-KP Eustratiji Zorjovi, že Mateřská církev, tedy Konstantinopol, „učí a vy se učíte, nevyjednáváme jako rovný s rovným“.
O něco později píše o svém „skrytém záměru“ dosáhnout rozpuštění ukrajinských schizmatických struktur UPC-KP a UAPC ještě před „Sjednocujícím sněmem“, aby ukrajinské straně nezůstala „cesta k ústupu“ a byla „vázána“.
Tato slova nebyla napsána o protivnících, ale o těch, kteří byli přijímáni do společenství, kterým byl slíben tomos a kteří byli na náměstí označováni za „jednotnou církev ukrajinského národa“. Může být budova církve stavěna na takové lstivosti? Na tuto otázku ať si každý odpoví sám.
O mlčení
Od zveřejnění zprávy uplynulo několik dní a Konstantinopolský patriarchát podle autora dosud mlčí. Mlčí také hierarcha, jemuž je autorství dokumentu připisováno. Toto mlčení je podle metropolity výmluvnější než jakékoli vyvrácení a nelze si ho nevšimnout.
Zároveň je těžké přehlédnout, že nejde o první mlčení Fanaru, které naše církev zažívá.
Osm let jsme čekali alespoň na jediné slovo o zabraných chrámech, o proticírkevních zákonech, o zbitých farnících, o souzených kněžích, o mobilizovaných mniších a o věřících, kterým je vysvětlováno, že patří k „nesprávné“ církvi.
Nezaznělo ani jediné slovo odsouzení. Naši věřící toto mlčení nesou mimořádně bolestně. Nyní se k němu přidalo mlčení o tom, jak ve skutečnosti vznikala „správná“ církevní struktura Ukrajiny.
Pán řekl: „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo“ (Lk 8,17). A nyní vidíme, že skryté vyšlo najevo.
Evangelium nám však říká také něco jiného: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ (Jan 3,20). Jinými slovy, mlčení tváří v tvář světlu je podle autora právě takovým útěkem před světlem.
Odpovědět lze jediným slovem. A dokud toto slovo nezazní, všechna ostatní slova o „lásce Mateřské církve“ k ukrajinskému národu podle metropolity ztrácejí smysl.
Co zbývá
Zpráva určená patriarchovi Bartolomějovi nic nemění na postavení Ukrajinské pravoslavné církve. Naše církev je podle autora nadále všemožně utlačována, soudy pokračují v projednávání případu týkajícího se jejího zákazu a chrámy jsou nadále odebírány. Neočekáváme, že po zveřejnění dokumentu někdo vrátí to, co nám bylo odebráno, nebo požádá o odpuštění. O to nám nejde.
Hovoříme o tom, že církev nelze vytvořit rozhodnutím státní moci, stejně jako ji nelze zničit rozhodnutím soudu. Je mystickým Tělem Krista Spasitele, který byl ukřižován pro naši spásu.
Církev je budována Duchem Svatým tam, kde je láska, svoboda a jednota smýšlení, a není budována tam, kde vládne strach, podezření a vypočítavost. To není náš názor, ale svědectví Písma a dvou tisíc let církevních dějin.
Proto se obracíme na všechny místní církve, které tehdy vytvořenou strukturu uznaly i neuznaly, s jedinou prosbou: přečtěte si tento dokument nikoli jako novináři nebo diplomaté, ale jako křesťané. Položte si otázku, zda v tom, co je v něm popsáno, poznáváte působení Ducha Božího. A pokud ne, nechť je to počátkem otevřeného celopravoslavného rozhovoru, na který všichni čekají a který dosud neprobíhá.
Rozhovoru založeného nikoli na politické účelnosti, bez ohledu na geopolitické zakázky a nikoli za účelem prosazování novopapežských ambicí, ale kvůli skutečnému uzdravení nejen rány, nýbrž již vzniklého vředu či nádoru, jehož metastázy mohou proniknout i do dalších částí těla světového pravoslaví.
A našim věřícím, duchovenstvu a mnišstvu říkáme totéž, co jsme říkali po celá ta léta. Neodplácejte zlem za zlo, modlete se za ty, kdo vás pronásledují a proklínají, zachovávejte jednotu a nehledejte záchranu církve v odklonu od pravdy a církevních kánonů.
Boží pravda nepotřebuje naše úsilí, aby zvítězila. Potřebuje pouze, abychom od ní neustoupili. Proto naše naděje nespočívá v lidské síle, politických okolnostech ani v rozhodnutích pozemských vládců, ale v samotném našem Pánu Ježíši Kristu, který řekl:
„Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20).
