Novomučedníci 20. století: svatý mučedník Damaskin Gluchovský

Svatý mučedník Damaskin, biskup Hlučovský. Foto: shagirt.livejournal.com

Dětství, vzdělání, kněžství

15. září církev slaví památku svatého mučedníka Damaskina, biskupa Hluškovského. Narodil se 29. října 1877 v městě Majaki (dnes vesnice) v Odeské oblasti a byl pojmenován Dimitrijem. Jeho otec byl poštovní úředník, o matce nejsou žádné informace. Rodina byla početná (sedm dětí) a velmi chudá. V roce 1887, ve věku 10 let, Dimitrij nastoupil na Chersonské duchovní učiliště, které dokončil v roce 1893. Učil se dobře a učiliště dokončil v prvním ročníku, což mu umožnilo nastoupit na Odeskou duchovní seminář. Ale brzy musel ze semináře odejít, protože chudoba jeho rodiny nedovolila současně živit dva studenty.

Volba padla na jeho bratra Nikolaje, který už byl ve druhém ročníku. A Dimitrij v roce 1895 nastoupil na Chersonskou učitelskou seminář, kde bylo vzdělání zdarma, a pokud student souhlasil po ukončení semináře pracovat jako učitel na základní škole alespoň 4 roky, mohl dokonce dostávat malou stipendium.

Po ukončení učitelské semináře Dimitrij Cedrik získal místo učitele v jedné ze škol města Berislav v Chersonské gubernii. Ale už v roce 1900 nastoupil na dvouleté misijní kurzy při Kazanské duchovní akademii, kde připravovali osvěcitele asijských národů, kteří byli ještě pohané: Burjaty, Kalmyky, Mongoly a další.

Kazanská akademie tehdy shromáždila pod svými střechami mnoho vynikajících teologů a církevních činitelů. Rektorem akademie byl biskup Antonij (Chrapovickij), již tehdy známý archijerej, který v budoucnu sehrál velkou roli při obnově patriarchátu a po revoluci v roce 1917 a občanské válce vedl Ruskou Zahraniční Církev. Přímým nadřízeným misijních kurzů byl archimandrita Andrej (Uchtomskij), pocházející z urozeného knížecího rodu, v budoucnu archiepiskop, autor přibližně 500 teologických prací a vedoucí jedné z církevních skupin, opozičních vůči metropolitovi Sergijovi (Stragorodskému).

Po revoluci v roce 1917 byl archiepiskop Andrej několikrát zatčen, prošel vězeními a tábory a byl zastřelen v roce 1937. Jedním z předních profesorů Kazanské akademie byl Viktor Nesmelov, autor prací o filozofické antropologii, s nímž se Dimitrij Cedrik velmi sblížil. V. Nesmelov zorganizoval teologicko-filozofický kroužek, jehož členem se stal Dimitrij.

Pod vlivem těchto lidí se formovaly teologické a životní názory Dimitrije Cedrika. V roce 1902 přijal monastický postřih s jménem Damaskin na počest svatého Jana Damaského. Po několika dnech následovalo jeho rukopoložení na hierodiakona a na hieromonacha a jeho vyslání do Zabajkalské duchovní mise. Zde strávil 3 roky a zastával funkce vedoucího Čitinského misijního učiliště a misionáře v několika stanicích obydlených Burjaty a Tungusy.

Věnující se misiím, hieromonaš Damaskin přeložil několik bohoslužebných písní do burjatského jazyka a také zorganizoval církevní sbor z obrácených Burjatů.

V září 1905 se přestěhoval do Vladivostoku, kde nastoupil na kurzy Východního institutu. Současně s výukou vyučoval zpěv a zákon Boží na chlapeckém gymnáziu a postupně byl představeným několika chrámů ve Vladivostoku. V roce 1910 byl jmenován misionářem v Astrachaňské eparchii.

Po začátku první světové války byl hieromonaš Damaskin poslán do aktivní armády, kde sloužil jako vojenský kněz a sanitář, nejprve vedl lékařsko-výživový oddíl Červeného kříže a poté oddíl pro boj s nakažlivými nemocemi. Za tuto službu byl vyznamenán řády svaté Anny 3. a 2. stupně.

Po revoluci v roce 1917 se demobilizoval z armády a ocitl se v Orlovské gubernii, kde se mu stalo jedno tragické události. Spolu se svým bratrem knězem byl zatčen a odsouzen k smrti. Zázrakem se mu podařilo uniknout popravě, ale jeho bratr byl přesto zastřelen.

V roce 1918 se přestěhoval do Kyjeva a stal se obyvatelém Zlatoverchého Michajlovského kláštera, zároveň nastoupil na tehdy ještě existující Kyjevskou duchovní akademii. V té době Kyjev několikrát přecházel z rukou do rukou bojujících stran občanské války a na podzim 1919, když bílé gardy ustupovaly z Kyjeva na Krym, odešel s nimi i hieromonaš Damaskin. Na Krymu byl povýšen do hodnosti archimandrit a jmenován představeným Georgijevského Balaklavského kláštera. Při evakuaci bílých gardistů z Krymu však s nimi neodešel, ale rozhodl se zůstat a pokračovat ve svém službě Církvi již za sovětské moci.

V roce 1922 bolševici aktivně podpořili obnovitelský schisma. K obnovitelům se připojilo mnoho kněží a archijerejů, ale archimandrit Damaskin pevně bránil Církev a aktivně se postavil proti schismatu. Brzy, v listopadu 1922, byl zatčen spolu s tehdy již odvolaným archijerejem Dimitrijem (Abashidze), správcem Tavrické eparchie archijerejem Nikodimem (Krotkovem), biskupem Sevastopolským Sergejem (Zverevem) a dalšími duchovními. Pro nedostatek důkazů byl archimandrit Damaskin osvobozen a propuštěn na svobodu, ale už za několik měsíců, na začátku roku 1923, byl znovu zatčen na základě obvinění z „odporu proti zabavení církevních hodnot“. I když pro toto obvinění také nebyly důkazy, strávil devět měsíců ve vězení. Poté byl propuštěn a vyhoštěn za hranice Krymu. Archimandrit Damaskin odjel do Moskvy, kde byl po nějaké době vysvěcen na biskupa.

Biskupské služení

18. listopadu 1923 v Donském klášteře proběhla vysvěcení archimandrit Damaskina na biskupa Hluškovského, vikáře Černigovské eparchie, kterou vedl patriarcha Tichon (Belavin). Vzhledem k tomu, že vládnoucí černigovský archijerej, archijerej Pachomij (Kedrov), byl tehdy ve vězení, byl biskup Damaskin jmenován dočasným správcem Černigovské eparchie.

Jeho činnost na Černigovsku byla velmi aktivní, ale krátká. Hodně cestoval po městech a vesnicích eparchie, všude kázal, vyzýval, aby se drželi pravé víry a nenechali se svést obnovitelstvím a jinými pokušeními.

Uvedl do vzorného pořádku správu eparchie, zorganizoval činnost eparchiální správy, zavedl práci vikariátů a blagočiní.

Přečtěte si také