Po okraji, po samém okraji…

Vyznání. Foto: ekklisiaonline.gr

Už druhý rok Viktor Ivanovič chodil do Nikolského chrámu, ve kterém žil od dětství a byl tam snad jen na Velikonoce a na Křest pro svatou vodu. Přicházel a stál u ikony mučedníka Voniфатия, vedle které na zdi byla ikona Boží Matky „Nepijící Kalich“.

Bylo 31. prosince a sbor neustále opakoval tropar svatému mučedníkovi na předvečer dne jeho památky 1. ledna. A zvlášť duši dojímal text: „Mučedník Tvůj, Hospodine Voniфатий, ve svém utrpení vénce přijat netlený od Tebe Boha našeho, mající bo křepkost Tvou, mučitelé srazí…“. A pro něj byl mučitelem mnoho let vodka, jak sám o sobě opakoval.

Jak to bylo tehdy, před 2 lety? „Sto gramů“ – 100 gramů, další, třetí, pak opilecký stav na tři až čtyři dny, utrácení peněz, někdy i celé výplaty, a pak nemocenská, kterou bral po známosti u rodinného lékaře, a do práce se vracel po týdnu s diagnózou ARI, a odevzdával omluvný dokument šéfovi, a ten soucitně se usmíval, odvraceje oči, dával nemocenskou do stolu se slovy: „Jdi, Viktore, pracuj…“. Do té doby se z hlavního inženýra, automobilisty drahého auta a majitele malé úspěšné firmy proměnil v obyčejného elektrikáře. Manželka odešla k matce, děti žily odděleně, a on osaměle trávil čas v prázdném bytě s kočkou Vaškou, občas vynášel na smetiště prázdné lahve.

Kdy začalo tohle neštěstí, tato diagnóza, stanovená mu na oddělení pro narkomany v psychiatrické léčebně, kam se dostal už nejednou na naléhání své milované manželky Luby – „chronický alkoholismus“?..

Paměť se vracela daleko do minulosti, do dětství, kdy poprvé s bratrancem Serjožou vypili dvě lahve portského na půdě domu a váleli se opilí, poléváni zvratky, dokud je otec nenašel a nevypráskal je opaskem se slovy: „Budeš vědět, jak pít, darebáku!“. A nebylo to tak, že by se zajímal o víno, ale samo víno se občas objevovalo na dvoře jejich staré ulice v centru Kyjeva. Byla kytara, bylo víno, byly holky a bylo dobře, veselo…

A ani ve škole, ve vyšších třídách, se žádná exkurze s třídní učitelkou Jelenou Demidovnou neobešla bez vína, která neměla ponětí, odkud u kluků víno bylo, a jak se jim podařilo ho přinést na loď, když pluli po Dněpru, nebo na výletě do Kaněva na hrob Tarase Ševčenka. Vlastně, nepili všichni kluci, ale asi 5-6 z jejich společnosti ne moc úspěšných studentů.

Pak, díky Bohu, byla armáda, raketové vojsko, kde sloužil Vitya, alkohol vzít nebylo kde, jejich jednotka stála v sibiřském lese, a on byl radiotelegrafista a většinu svého služebního času trávil v betonovém bunkru, kde sloužil. A když se vrátil domů, radoval se, že se chystá na Kyjevský polytechnický institut, „KPI“, jak se tehdy zkracoval, potkal spolužáka Dima, který na nabídku jít do kina odpověděl: „Nejlepší kino je víno“. A seděli až do večera v hospodě na Prorezné s romantickým názvem „Trojanada“, pili pivo s vodkou a jedli pelmeně. Tak to bylo.

Tak alkohol pevně vstoupil do jeho života. A nebylo to tak, že by se stal alkoholikem, prostě v té brežněvské době to bylo módní, nebo lépe řečeno – bylo to přijato. Alkohol byl všudypřítomným atributem na všech sociálních úrovních existence. Pilo se všude a různě. Pilo se hodně a často. A někdo se opil a umřel. Tak to bylo. Z přátel, už po institutu, jako první odešel Igor Trigubov, přítel, mladý důstojník ministerstva vnitra, který zemřel na pankreatitidu, kterou měl kvůli pravidelným opilostem. Viktor tehdy už pracoval na kyjevské TEZ jako inženýr, ještě jako svobodný, a večer s přáteli „psali kulku“ – hráli preferans, a samozřejmě se alkoholem. Pravda, Viktor se snažil pít málo, protože se vzchopil a začal se zajímat o sport. To mu pomáhalo. Ranní běhání, lyže, v neděli fotbal. Po fotbale sauna, a znovu pivo s vodkou…

Ale kdy přestal překračovat hranici, jak se to stalo? Když se oženil s Lubou, a narodilo se dítě, a už byl vedoucím inženýrem, a musel se občas „prezentovat“ v práci z jakéhokoli důvodu – ať už to byla prémie, výplata, povýšení, úspěšná oprava zařízení na TEZ, a prostě tak, už ze zvyku. A nechtělo se mu hned po práci domů, raději se s přáteli zajel do nějaké kavárny, posedět, popovídat o životě, o politice, a někdy i o filmu, literatuře, kterou měl rád, o poezii. Luba se trochu zlobila na tyto zpoždění, ale peníze nosil pravidelně, a domů šel, i když pod vlivem, ale s květinami, dortem a kouskem uzené klobásy, sýrem, a hračkou pro malého Těmu. V podstatě se ještě kontroloval, i když tušil, že alkohol ho chytá na háček.

Ubíhaly roky. V jeden krásný den Luba řekla, že alkohol už nebude v domě, a na návštěvách bude pít limonádu, a „nechce se chovat jako prase“ a nést domů různé nesmysly, a ráno se přísahat a slibovat, že to byl prý posledníkrát. Luba odpověděla, že „posledníkrát“ trvá už 20 let, a že to dojde k rozvodu. „Chceš, opij se, ztrácej se, jako tvoji kamarádi-alcoholici. Jdi, léči se, podšij se, kóduj se, co chceš dělej, ale žít s alkoholikem už nemohu…“. A ona plakala, zavřela se v pokoji. A on skutečně přestal pít úplně, dokonce i pivo. V práci si stěžoval na bolavé srdce, no a blízkým přátelům otevřeně říkal: „Všechno, skončil jsem s alkoholem, takže, kamarádi, nedrážděte mě a nevolejte. Snad jen kvůli práci a bez alkoholu. Slib jsem dal ženě, a já ho dodržím“. A skutečně ho dodržel, skoro na dva roky…

A pak, jaksi po práci, se rozhodl vypít lahvičku piva. No co takového? Proběhlo to bez následků. Pivo vybíral drahé, německé nebo české, a ne více než jednu láhev. Brzy už stál v pivnici s půllitrem, s přáteli. A tam přibylo i 100 gramů. Začal hrozný opilecký stav. Doma vyváděl a, jak zpíval Vysockij, „jako raněná šelma naposledy šílel…“ A Luba odešla.

A on

Přečtěte si také