„Především si získej vnitřní klid.“

Archimandrita Kirill (Pavlov). Foto: myslo

«Když se modlíme, hovoříme s Bohem, a když čteme Evangelium, hovoří Pán s námi. Čtěte co nejvíce Evangelium!» Tato slova patří archimandritovi Kirillovi (Pavlovu) – vynikajícímu asketovi naší doby.

Budoucí asketa se narodil 8. října 1919, v den přestoupení svatého Sergije Radoněžského. Rodiče pojmenovali svého syna Janem na počest svatého Jana Evangelisty, jehož památka se slaví následující den. Tak svatý Jan svou evangelijní láskou jakoby přitáhl k sobě novorozenou duši dítěte, a svatý Sergij Radoněžský svým nebeským patronátem neviditelně určil jeho duchovní cestu.

Vyrůstaje v zbožné rodině, malý Vanya s dětskou čistotou přijal lásku k chrámu, k přírodě, zvířatům a prosté venkovské práci. A také chlapec velmi miloval lidové písně. Později, když se stal mnichem, s potěšením vykonával klášterní službu, prohlubujíc se v dojemném smyslu církevních písní. Prostý, drobný, klidný, něčím velmi podobný svatému Sergiji, Ivan od dětství až do konce života zůstával lhostejný k materiálním statkům, oblečení, jídlu. Skromnost byla vždy jeho vlastností. Žil tiše a jednoduše. Když se ho, už šedivého a nemocného, ptali: «Otče, netrápíte se?» «A proč?» – odpovídal a všichni se usmívali.

V obci Makovské Vyselky, kde žil Vanya, nebyla základní škola. Ve dvanácti letech ho otec odvezl studovat k staršímu bratrovi do vesnice Pustotino, kde pracoval jako zástupce ředitele školy. Jeho bratr, jak se ukázalo, podlehl vlivu bohorušícího hnutí, a v takovém prostředí budoucí světlo Rusi ztratil svou dětskou duchovnost a odpadl od víry.

Ubíhaly roky. Ivan Pavlov dokončil Kasimovský průmyslový technikum, stihl pracovat v metalurgickém kombinátu. V roce 1939 byl povolán do řad Červené armády. Babička, když se loučila s vnukem, mu dala medailonek Iverské Matky Boží, a modlitbu «Raduj se, Panno, Bohorodičko», kterou ho naučila v dětství, nikdy nezapomněl.

Pak byla válka a život mladého muže se spojil s osudem celé země. Ivan Pavlov sloužil na Dálném východě, byl zraněn do ruky a nohy. Po nemocnici – znovu na frontu. Již v hodnosti seržanta se zúčastnil slavné obrany Stalingradu, velící četě. V dubnu 1943 došlo k události, která navždy změnila jeho život. Mezi hrůzou, krví a smrtí našel Ivan Pavlov v troskách zničeného domu Evangelium. «Začal jsem číst knihu, – vyprávěl později, «a cítil jsem něco tak blízkého a milého pro duši. Našel jsem pro sebe takové útěchy! Evangelium bylo se mnou po celou dobu. Šel jsem s ním a ničeho jsem se nebál. Jen Pán byl se mnou vedle».

Kristus skrze Evangelium zaklepal do srdce Ivana. Díky Božímu Slovu došlo k proměně jeho duše, jako by v něm ožily všechny předchozí generace křesťanů Pavlových.

Válka otevřela Ivanovi Pavlovu tvrdé a nehezké stránky lidské přirozenosti. «Zvlášť těžké bylo snášet lidskou podlost a zbabělost. Na válce se v okamžicích smrtelného nebezpečí ostře projevují jak nejlepší, tak i nejhorší lidské vlastnosti. To je i zrada, i udávání orgánům, a podlé přechody do zázemí. V podstatě nebylo pocitu spolehlivého zázemí. Nepřítel byl před tebou, ale vedle tebe byli stále noví lidé, které jsi neznal a v které jsi nebyl jistý. To bylo horší než peklo», – vzpomínal stařec.

Na válce musel projít zkouškou víry. Odmítl vstoupit do strany z náboženských přesvědčení. Za to ho mohli poslat do trestního praporu na jistou smrt. Ale Pán a Matka Boží znovu chránili svého vyvoleného před nevyhnutelnou zkázou. Frontové cesty ho zavedly přes Rumunsko, Maďarsko, válku skončil v Rakousku. Památkou na tyto roky zůstaly navždy rány na těle, nemocné plíce a trvalý suchý kašel. Smutné zkoušky válečných let posílily myšlenky Ivana Pavlova o odchodu ze světa, který se zamotal do svého bezvěří. Jeho duše toužila po kněžském službě, po mnišství.

V srpnu 1946 se hlásí na duchovní seminář, a po jeho ukončení – na akademii. Zdálo se, že teprve nedávno mrzl v zákopech, slyšel výbuchy granátů, a nyní je mezi světlými sály akademie s ikonami a lampadami, mezi učiteli, mezi přísnou tichostí knihoven. A všude znějí modlitby. Zázračné změny v životě člověka se dějí z Boží milosti v důsledku vnitřní proměny duše, která se pevně rozhodla dosáhnout spásy. Pán vedl svého učedníka po schodech k duchovnímu nasycení.

Po ukončení akademie v roce 1954 se Ivan Pavlov rozhodl vstoupit na cestu mnišství. 25. srpna téhož roku archimandrita Pimen, budoucí patriarcha, ho postřihl do mnišství a pojmenoval po svatém Kirillovi Belojezerském. Ve stejném roce byl vysvěcen na hierodiakona, a poté na ieromonacha. Odtud začala více než padesátiletá cesta pastýřského služby ruského duchovníka a učitele tří patriarchů.

Duchovní dítě starce Kirilla, ieromonach Simon (Bezkrovný), tak vzpomíná na své první setkání s archimandritou Kirillem: «Modlitební vzhled starce-mnich, který se přede mnou objevil na zpovědi, zcela změnil ve mně všechny domněnky a představy o mnišském životě. Na vychrtlém, vyčerpaném obličeji s propadlými tvářemi, rámovanými sněhobílými prameny vlasů, především upoutaly pozornost hluboké zamyšlené oči, v nichž svítila lehká, téměř neznatelná, ale velmi milá úsměv, uzdravující a utěšující celé srdce, takže bylo těžké se nerozplakat! Jeho bledý obličej z hloubky očí vyzařoval moudrou pokoru, jakousi duchovní klid a jasné vnitřní světlo. Tento člověk byl duchovně nekonečně výše a čistší než všichni lidé, které jsem dosud potkal».

Jeden mladý ieromonach

Přečtěte si také