Mýty o pravoslaví: Modlit se má člověk hlavně v soukromí, chrám není nutný

Foto SPN

Tento názor je v dnešní době velmi rozšířený, ale z pohledu pravoslavné tradice jde o nepochopení smyslu křesťanského života. Bible i svatí otcové nás učí, že modlitba soukromá (v komůrce) a modlitba společná (v chrámu) se nevylučují, ale vzájemně doplňují.

Dvě tváře modlitby

Písmo svaté dává základ oběma formám. O té soukromé Kristus říká: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je v skrytosti.“ (Mt 6,6).

Zároveň však Kristus zdůrazňuje sílu společenství: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). Právě v chrámu se stáváme součástí těla Kristova, nejsme tam jako izolovaní jedinci, ale jako rodina.

Proč svatí otcové stavěli chrám nad soukromí?

Ačkoliv je domácí modlitba nezbytná, církevní modlitbu považovali svatí otcové za nesrovnatelně silnější.

Sv. Eufrosyn Pskovský říkal: „I kdybys celou noc prostál na modlitbě ve své cele, nevyrovná se to jednomu společnému ‚Hospodine, pomiluj‘ v chrámu.“

Sv. Josef Volocký k tomu dodává: „Pomodlit se doma lze, ale pomodlit se tak jako v církvi, kde se k Bohu jednomyslně vznáší zpěv mnoha otců, kde je shoda a svazek lásky – to je doma nemožné. V chrámu nevolají k Vládci jen lidé, ale i andělé a archandělé se tam modlí s námi.“

Chrám jako „duchovní nemocnice“

V chrámu nejde jen o slova, ale o přítomnost Boží milosti a svatosti. Společná modlitba nás vytrhuje z našeho sobectví a učí nás lásce k bližnímu. Pokud někdo zanedbává společnou modlitbu, riskuje, že se jeho víra stane jen subjektivní teorií bez živého spojení s Církví.

Mýtus vyvrácen: Pravoslaví učí, že domácí a chrámová modlitba musí být v rovnováze. Nelze zanedbávat společná shromáždění pod záminkou soukromé víry. V chrámu je s námi Kristus přítomen zvláštním způsobem, který doma v soukromí nelze plně nahradit.

V minulém díle jsme vyvraceli mýtus, že všechna náboženství učí totéž a vedou ke stejnému Bohu.

Přečtěte si také