Smíšené manželství: jak žít pravoslavnou vírou s jinověrným partnerem
Co dělat, když partner vyznává jinou církev, nebo nevěří vůbec? Pravoslavní otcové se shodují v jednom: jde o zkoušku víry, ale nabízejí na ni různé odpovědi.
Otázka smíšených manželství patří k tématům, která se v pravoslavných rodinách řeší stále častěji, ať už jde o migraci, mezinárodní vztahy, nebo prostě o to, že v okolí není dost pravoslavných vrstevníků. Církev k ní má jasné kanonické stanovisko, ale zároveň dlouhou tradici pastorační citlivosti k životním situacím, které se do paragrafů úplně vejít nedají.
Co říkají kánony
Základ současného církevního postoje tvoří 72. pravidlo Trullského (Pátošestého) sněmu ze 7. století, které manželství pravoslavného křesťana s jinověrcem v zásadě zakazuje. Toto pravidlo zůstává formálně v platnosti dodnes a bylo znovu potvrzeno i oficiálním dokumentem Svatého a Velkého synodu pravoslavné církve, který se konal v roce 2016 na Krétě. Dokument „Svátost manželství a překážky k němu" doslova stanoví, že sňatek pravoslavného s jinověrcem je podle kanonické akrivie (přísnosti) zakázán a církevně se nesezdává.
Ovšem může být z lásky k člověku a snisknutím požehnán pod podmínkou, že děti z takového manželství budou pokřtěny a vychovány v pravoslaví. Manželství s nekřesťanem pak dokument označuje za kategoricky nepřípustné.
Ohledně smíšených manželství pravoslavných s inoslavnými nebo nekřesťany bylo přijato rozhodnutí:
Manželství pravoslavných s inoslavnými se podle kanonické akribie zakazuje a neoddává se (72. pravidlo Trullského sněmu). Může být požehnáno ze shovívavosti a lidumilnosti za podmínky, že děti z tohoto manželství budou pokřtěny a vychovány v Pravoslavné církvi.
Manželství mezi pravoslavnými a nekřesťany se podle kanonické akribie kategoricky zakazuje.
Je důležité rozlišovat dvě různé situace, na které kánony i otcové odpovídají jinak: když se vědomě věřící pravoslavný křesťan rozhodne vzít si jinověrce, a když k víře dojde až jeden z manželů, kteří se vzali dřív, než uvěřili. Pro druhý případ platí slova apoštola Pavla: „Nechť tedy věřící neopouští manžela nevěřícího, pokud si to nevěřící přeje" (1 Kor 7,12–15) – tedy pokyn k zachování už uzavřeného manželství, nikoli doporučení uzavírat nová s nevěřícím partnerem.
12) Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští.
13) A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští.
14) Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!
15) Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji.
Varovný hlas: manželství oslabuje víru
O smíšených manželstvích ve své stati mluvil archimandrita Thomas (Bitara) z Antiochijské pravoslavné církve, který smíšená manželství považuje za jedno z vážných ohrožení pravoslavné identity rodiny. Na základě statistik ze svého regionu, kde smíšené sňatky dlouhodobě tvoří většinu všech církevních obřadů, upozorňuje, že v takových rodinách dochází buď ke směšování náboženských tradic, nebo k postupnému úplnému opuštění pravoslaví, a že hlavní vliv na náboženskou výchovu dětí má obvykle matka. Podle něj je úkolem církve nejen kanonicky bránit, ale především vychovávat mladé lidi tak, aby si sami uvědomili hodnotu jednoty víry v manželství.
Podrobně se tématem zabývá i kanadský pravoslavný kněz otec Lawrence Farley, autor podcastu No Other Foundation na Ancient Faith Radio, který ve svém rozboru knihy „Mixed Marriages" antiochijského kněze a bývalého profesora Anthonyho Roebera z Penn State University shrnuje starobylé kánony (Laodicejský sněm, Karthágo, Chalkedon, Trullo) i jejich současné pastorační uplatnění. Podle otce Lawrence lze smíšené manželství mezi pravoslavným a jiným křesťanem připustit ekonomií (snisknutím), protože oba manželé mohou stavět svůj společný život na Kristu, ale manželství s nevěřícím partnerem už podle něj ekonomii nepřipouští, protože společný duchovní základ chybí úplně. Zvlášť palčivou otázkou je podle něj společná modlitba a výchova dětí: dítě, kterému jeden rodič říká, že papež není Kristovým náměstkem, zatímco druhý rodič to tvrdí, se podle otce Lawrence dříve nebo později ocitne v nucené volbě mezi otcem a matkou a mnohé takové děti nakonec podle jeho zkušenosti odmítnou víru obou rodičů najednou.
Záleží na síle víry obou stran
Vyváženější pohled nabízejí duchovní, kteří výsledek smíšeného manželství nespojují automaticky s jeho typem, ale s tím, jak silně oba partneři svou víru žijí. Jeden z kněží to shrnuje tak, že pokud je pravoslavná strana ve víře pevná a druhá strana je k vlastnímu vyznání lhostejná, má pravoslavný manžel šanci zůstat věrný i vychovat děti v pravoslaví – pokud je ale druhá strana ve své víře stejně horlivá, jako bývají někteří katolíci nebo muslimové, výsledek je podle něj předem daný. Tentýž hlas zároveň upozorňuje na praktický příklad Polska, kde podle něj dlouhodobě vysoký podíl smíšených manželství přispívá k tomu, že počet pravoslavných věřících v zemi postupně klesá.
Takový pohled nabízí i dokument „Neither Yours nor Mine – but Ours" (Ani tvoje, ani moje – ale naše) z roku 2024, který vypracovala Severoamerická pravoslavně-katolická teologická komise, společné grémium katolických a pravoslavných biskupů v USA a Kanadě. Dokument navrhuje, aby se duchovní obou církví na péči o smíšené manželství nedívali jako na spor o to, „čí" je ten který manžel, ale jako na společnou pastorační odpovědnost obou církví vůči jedné rodině. Komisi spoluvedou katolický kardinál Joseph Tobin a pravoslavný metropolita Methodios Bostonský a navazuje na starší „Johnstownské prohlášení" z roku 1990, které mimo jiné přispělo k tomu, že katolická církev dnes běžně umožňuje, aby smíšené manželství sezdal pravoslavný kněz.
Albánská zkušenost: dialog života místo dialogu za katedrou
Jinou, prakticky vytříbenou pastorační perspektivu nabídl v rozhovoru pro americkou redakci Svazu pravoslavných novinářů albánský arcibiskup Jan (Ioann), který stojí v čele Albánské pravoslavné církve. Albánie má se smíšenými manželstvími dlouhou zkušenost – během komunistické totality, kdy bylo veškeré náboženství zakázáno, se v zemi promísily rodiny napříč vírami natolik, že dnes jsou prakticky všichni Albánci příbuzní v druhém nebo třetím kolenu bez ohledu na vyznání. Arcibiskup Jan popsal současnou situaci tak, že v jedné rodině může být žena pravoslavná, manžel muslim a děti nechodí do žádného chrámu ani mešity, a že takových „rozdělených" rodin má církev v Albánii poměrně dost.
Nevidíme problém v tom, že někdo v rodině může přejít k jiné církvi nebo komunitě – máme poměrně dost takových „rozdělených“ rodin. Žena může být pravoslavná, manžel muslim, děti nemusí chodit do žádné církve. Máme unikátní situaci, proto potřebujeme dialog. Bez dialogu jsou nevyhnutelná rozdělení, konflikty a lži." - arcibiskup Jan.
Namísto snahy takovým manželstvím zabránit staví albánská církev na tom, co arcibiskup nazývá „dialogem života" na rozdíl od teologického dialogu – tedy na vzájemných návštěvách o svátcích, společných prohlášeních k etickým otázkám a hlavně na osobním kontaktu, který podle něj boří předsudky lépe než jakékoli poučování. Zdůraznil přitom, že svoboda volby každého člověka je posvátná a že církev nikomu nebrání ve vstupu do chrámu bez ohledu na to, ke které komunitě formálně patří.
Důležité je nezapomínat – každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Svatí uměli vidět tento obraz v každém – ať byl kýmkoli. Jako křesťané máme teologický základ pro takový dialog. Jsme povinni respektovat ostatní – aniž bychom ustupovali z víry. Právě proto říkám: ne teologický dialog, ale dialog života." - arcibiskup Jan.
Co z toho plyne
Pravoslavná tradice tedy nenabízí jedno jednoduché doporučení, ale spíše rámec, ve kterém se pohybuje napětí mezi kanonickou přísností a pastorační citlivostí k životu, jak skutečně vypadá. Kánony i synodní dokument z roku 2016 shodně dávají přednost manželství ve víře a smíšené svazky připouštějí jen jako výjimku vázanou na výchovu dětí v pravoslaví. Někteří otcové varují před rizikem, že se pravoslavná identita rodiny v takovém manželství postupně vytrácí, zatímco zkušenost albánské církve ukazuje, že tam, kde jsou smíšené rodiny běžnou realitou celé společnosti, může trpělivý osobní dialog udržet víru živou i tam, kde jednota vyznání v rodině chybí.
SPN dříve psal: Jak vychovávat děti ve víře, když jste menšina? Jak předat dítěti pravoslavnou víru doma, v digitální době a v prostředí, kde je církevní život spíš výjimkou než samozřejmostí.
