Pravoslaví jednoduše: Proč se v pravoslaví neprovádí kremace?

Zdroj: SPN

Tělo jako chrám

Pravoslavná církev neučí, že tělo je jen „obal“, kterého se po smrti zbavíme. Věříme, že tělo je chrámem Ducha svatého. Protože se člověk účastní svátostí (např. přijímání), je posvěceno celé jeho bytí – duše i tělo. Úcta k tělu tedy nekončí smrtí.

Obraz setby

Pohřeb do země je pro pravoslavné věřící symbolickým aktem. Apoštol Pavel přirovnává lidské tělo k semenu: „Seje se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti.“ Jako se semínko zasévá do země, aby z něj vyrostl nový život, i tělo křesťana je „zaseto“ do země, kde čeká na budoucí vzkříšení. Oheň je v tomto kontextu vnímán jako násilný zásah, který tento přirozený proces ničí.

Otevřená rakev: Poslední políbení

Otevřená rakev během pohřbu není projevem neúcty, ale naopak. Je to prostor pro tzv. „poslední políbení“. Pozůstalí se loučí s člověkem, kterého znali, a naposledy mu projevují lásku políbením ikony v jeho rukou nebo kříže. Je to připomínka toho, že smrt je jen dočasný spánekю

Co když se tělo v zemi nerozpadne?

Jak jsme psali v článku o Svaté Hoře Athos, stav těla po několika letech v zemi je v pravoslavné tradici vnímán jako duchovní zpráva:

•   Rozklad na prach: Považuje se za přirozený a dobrý proces – návrat k zemi podle biblického „prach jsi a v prach se obrátíš“.
•   Nerozložené tělo: Může mít dva významy. Buď jde o svaté ostatky (pokud tělo vydává vůni a dějí se u něj zázraky), nebo naopak o znamení, že dotyčný měl těžké nevyzpovídané hříchy a „země ho nechce přijmout“.

Shrnutí

Pravoslavný pohřeb do země je výrazem naděje. Církev nespěchá s tím, aby se těla zbavila, ale s úctou ho vrací stvořiteli a přírodě, čímž vyjadřuje víru v budoucí vzkříšení celého člověka.

Přečtěte si také