Neděle všech svatých: plod Ducha svatého, který mění svět

Dnešní den přináší do liturgického roku okamžik zvláštní šíře a krásy. Pravoslavná církev slaví Neděli všech svatých, první neděli po Padesátnici, a spolu s ní vstupuje i do nového období půstu.

Proč hned po Padesátnici?

Spojení Padesátnice a Neděle všech svatých není náhodné. Svatí Otcové ustanovili toto slavení bezprostředně po seslání Ducha svatého právě proto, aby ukázali, jaké plody přináší jeho příchod do světa. Jak praví Sinaksar, liturgická sbírka výkladů svátků a životopisů světců čtená při pravoslavných bohoslužbách: „Pravoslavná církev koná v neděli po Padesátnici svátek všech svatých, kteří jsou milostivým plodem Ducha svatého. Svatí Otcové ustanovili konat jej po seslání Ducha svatého s tím záměrem, aby nám ukázali, jaké plody přineslo prostřednictvím apoštolů příchod Ducha svatého, jak posvětilo lidem stejné přirozenosti jako my, jak je obdařilo moudrostí, povzneslo je na stupeň andělů a přivedlo k Bohu, jedny korunujíc za mučednické zápasy, druhé za ctnostný život."

Duch svatý nesestoupil na apoštoly jako abstraktní teologická skutečnost. Sestoupil na konkrétní lidi a skrze ně se přelil do dalších životů, generací, kultur a epoch. Svatí jsou tímto plodem.

Neděle všech svatých je zároveň posledním dnem Barevné Triody, liturgické knihy doprovázející věřící od přípravy na Velký půst až po toto dnešní slavení. Po ní se Trioda odloží až do příštího roku a bohoslužby přejdou k Oktoichu.

Kdo jsou vlastně svatí?

Slovo „svatý" pochází z hebrejského kadoš, oddělený, zasvěcený, Boží. Jediný, kdo je absolutně a ze své vlastní přirozenosti svatý, je Bůh sám. Andělé volající v Izajášově vidění „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů" popisují Boží přirozenost, nikoli lidský výkon.

Člověk může být nazýván svatým pouze tehdy, pokud mu tuto svatost dá Bůh, pokud se stane místem, skrze něž Bůh působí. Ve Starém zákoně byl proto „svatým národem" nazýván Izrael, ne proto, že by byl zvláště ctnostný, ale proto, že byl vyvolený Boží lid. Toto pojmenování pak přejali křesťané. Apoštol Pavel nazývá „svatými" věřící ve svých epištolách jednoduše proto, že patří Bohu.

Čím je tedy světec? Je to člověk, v němž Bůh působí viditelným a trvalým způsobem, člověk, který odpověděl celým svým srdcem na Boží pozvání a nechal se tímto „ano" přetvořit. A podivuhodné je, že čím světec skutečně je, tím méně si to o sobě myslí. Pokora není u světců výkon, je to přirozený důsledek toho, co spatřují.

Slavíme dnes všechny, i ty jejichž jména neznáme

Každý světec, jehož Církev slavnostně kanonizovala, má v liturgickém kalendáři svůj den. Ale světců je nesrovnatelně více než těch, jejichž jména zapsal Menologion. Jsou tu mučedníci prvních staletí, jejichž jména pohltila Tiber nebo aréna. Jsou tu pustevníci, jejichž zápas probíhal zcela skrytě. Jsou tu prostí věřící, kteří žili čestně, milovali Boha a zemřeli bez jakéhokoli veřejného svědectví, a přesto jsou před Bohem.

Dnešní svátek byl ustanoven právě pro ně. Původně se slavila Neděle všech mučedníků, těch kteří vydali svůj život jako svědectví o Kristu. Postupně se k nim přidaly všechny řady světců: proroci, apoštolové, vyznávači, pastýři, učitelé, mniši a mnišky. Dnes uctíváme spravedlivé, proroky, apoštoly, mučedníky, vyznávače, pastýře, učitele i ctihodné muže a ženy, slavné i neznámé, z dob Adamových až po konec světa, kteří žili zbožně a oslavili Boha svými životy.

Jednota živých a zesnulých

V pravoslavné tradici má dnešní svátek ještě jeden rozměr, který přesahuje pouhé připomínání příkladných životů. Apoštol Pavel píše: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině" (Ef 2,19). Tato rodina nezahrnuje pouze živé. Zahrnuje proroky, apoštoly, mučedníky i všechny kdo kdy žili a zemřeli ve víře. Ikonostas v pravoslavném chrámu je svědectvím o této duchovní realitě: při každé liturgii se modlíme společně s celou Církví, která překonává jakékoli prostorové a časové hranice.

Proto se k svatým neobrací se pravoslavní jako k boům se samostatnou mocí, ale tak, jak prosí přítele: „Modli se za mě." Světci sami nám nic dát nemohou, ale mohou za nás prosit Toho, kdo může vše. Apoštol Jakub ostatně píše: „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého" (Jak 5,16).

Vzít na sebe svůj kříž

Dnešní evangelní čtení (Mt 10, 32–38 a Mt 19, 27–30) není náhodné. Kristus v něm říká: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden." Světci jsou lidé, kteří tato slova vzali vážně, ne jako mrtvé písmeno, ale jako pozvání ke konkrétnímu způsobu života. Vzít na sebe svůj kříž neznamená hledat utrpení. Znamená to odvrátit se od toho, co Krista zabíjí, od nenávisti, lhostejnosti a sebestřednosti, a obrátit se k tomu, co dává život. Jeden světec to dokázal v mučednické aréně, druhý v mnišské cele, třetí v péči o chudé, čtvrtý v usilovné teologii. Ale všichni měli společné jedno: odpověděli láskou na lásku.

Začíná Petropavlovský půst

Od zítřka, od pondělí po Neděli všech svatých, začíná Petropavlovský půst, který trvá do 28. června (11. července) do vigilie svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Je to nejmírnější ze čtyř velkých postů církevního roku. Podle ikonomie je po celou dobu postu povolena ryba, víno a olej, kromě střed a pátků. Podle přísnějšího přístupu, akrivie, je ryba povolena pouze v sobotu, v neděli a na svátek Narození Jana Křtitele. Maso, vejce a mléčné výrobky jsou po celou dobu vyloučeny.

Svátek, který se týká každého

Pravoslavný křesťan nese křestní jméno některého ze světců. Tento světec stojí před Bohem a prosí za toho, kdo jeho jméno nese, aby nebylo znesvěceno, aby bylo naplněno. Dnes slavíme i jeho. Slavíme celou tuto nesmírnou, napříč staletími se rozprostírající rodinu, do níž jsme křtem vstoupili.

Proto spolu s celou Církví, viditelnou i neviditelnou, živou i zesnulou, dnes voláme: Všichni svatí, proste Boha za nás!

SPN dříve psal: Třikrát ztracená: Příběh hlavy sv. Jana Křtitele

Přečtěte si také