Ikonostas: historie přepážky, která neodděluje, ale spojuje
Vývoj ikonostasu od jednoduchého templonu po bohatě zdobenou obrazovou stěnu ukazuje jeho hluboký liturgický význam.
Pro člověka, který vstupuje do pravoslavného chrámu poprvé, může vysoká stěna ikon oddělující oltářní prostor od chrámové lodi na první pohled působit jako bariéra – jako hranice, za kterou má přístup jen duchovenstvo, zatímco shromážděný lid zůstává venku. Patristická a liturgická tradice ale ikonostas odedávna chápe přesně opačně: nikoli jako zeď rozdělující, ale jako práh, jenž spojuje viditelné shromáždění s neviditelnou skutečností nebeského Království.
Od nízké přepážky k obrazové stěně
Nejstarší byzantské chrámy neznaly ikonostas v podobě, v jaké ho známe dnes. Oltářní prostor od chrámové lodi oddělovala jen nízká mramorová přehrada zvaná templon, sotva po pás vysoká, doplněná sloupky nesoucími architráv a někdy i oponou (katapetasma), kterou bylo možné během určitých částí bohoslužby zatáhnout nebo odhrnout. Templon svým vzhledem připomínal spíše ozdobné zábradlí než plnou stěnu a shromážděný lid měl přes něj na dění u prestolu volný pohled po většinu bohoslužby.
Foto: Katakomby v Římě
Proměna templonu v plnou, ikonami pokrytou stěnu byla postupným procesem, který úzce souvisel s vývojem samotné úcty k posvátným obrazům v byzantském prostředí. Čím více se v liturgickém životě církve upevňovalo přesvědčení, že ikona není pouhou ozdobou, ale skutečným prostředkem, jímž se věřící setkává s osobou zobrazeného svatého, tím přirozeněji se ikony na architráv i mezi sloupky templonu postupně přidávaly – dokud se z původně nízké přehrady nestala vrstevnatá obrazová stěna, jakou známe z pozdější byzantské a poté i celé pravoslavné tradice.
Vítězství pravoslaví a obrana posvátného obrazu
Klíčovým momentem pro pochopení toho, proč se ikony vůbec staly nedílnou součástí chrámové architektury, byl spor o úctu k ikonám, jenž pravoslavnou církev zmítal v osmém a devátém století. Sedmý všeobecný sněm, konaný v roce 787 v Niceji, tehdy slavnostně potvrdil, že úcta prokazovaná ikoně nesměřuje k samotné dřevěné desce a barvám, ale skrze zobrazení k osobě, kterou ikona znázorňuje – rozdíl mezi úctou (proskynesis) a bohopoctou (latreia), příslušející jedině Bohu, se stal od té doby základním kamenem celého pravoslavného chápání posvátného obrazu.
Svatý Jan Damašský, jeden z nejvýznamnějších obhájců ikon během tohoto sporu, ve svých traktátech na obranu svatých obrazů argumentoval, že od chvíle, kdy se Boží Syn skutečně vtělil a stal se viditelným člověkem, je zobrazování jeho tváře i tváří svatých nejen dovolené, ale přímo žádoucí – neboť tím se potvrzuje pravda o vtělení proti bludům, jež ji popíraly nebo zlehčovaly. Podobně i svatý Theodor Studita, další z předních obránců ikon, spojoval úctu k obrazu s úctou ke skutečné, tělesné přítomnosti Krista ve světě a chápal odmítání ikon jako skrytý útok na samotné vtělení.
Právě z tohoto teologického přesvědčení, že ikona zpřítomňuje skutečnou osobu, a nikoli jen připomíná vzdálenou historickou postavu, vyrostla i praxe zaplňovat templon a později celý ikonostas obrazy Krista, Bohorodičky, andělů a svatých. Ikonostas se tak neustále, chrám od chrámu, stával viditelným shromážděním nebeské církve, jež shromážděné pozemské církvi hledí vstříc.
Symeon Soluňský a teologie posvátné hranice
Nejsystematičtější výklad smyslu ikonostasu podal ve patnáctém století svatý Symeon, arcibiskup soluňský, jehož spisy o liturgickém uspořádání chrámu patří k nejpodrobnějším v celé byzantské tradici. Symeon vykládá chrámový prostor jako obraz celého stvořeného i nestvořeného světa: oltářní část představuje nebeskou, andělskou a božskou skutečnost, zatímco chrámová loď představuje pozemský svět, v němž žije shromážděný lid. Přehrada mezi oběma prostory podle něj neexistuje proto, aby jeden svět od druhého oddělovala, ale aby oba světy, viditelný i neviditelný, uvedla do vzájemného, řádného vztahu – podobně jako lidské tělo a duše nejsou navzájem odděleny hranicí nepřátelství, ale spojeny do jednoho živého celku.
Svatý Symeon zvláštní pozornost věnuje i královským dveřím uprostřed ikonostasu, jejichž otevírání a zavírání během liturgie chápe jako liturgické znázornění dějin spásy: uzavřené dveře připomínají stav člověka po vyhnání z ráje, odloučeného od přímého patření na Boha, zatímco jejich slavnostní otevření během klíčových okamžiků liturgie, zvláště během Velkého vchodu a před přijímáním, zpřítomňuje otevření nebeského Království skrze Kristovo dílo spásy. Ikonostas se v tomto výkladu stává nikoli statickou zdí, ale dynamickým, liturgicky ožívajícím prahem, jenž se v průběhu bohoslužby opakovaně otevírá a zavírá podle rytmu samotného příběhu spásy.
Ikona jako okno k přítomné osobě
Svatý Mikuláš Kabasilas, byzantský teolog čtrnáctého století, jehož výklad liturgie patří k nejvlivnějším v řecké tradici, dokresluje tento pohled důrazem na to, že celý chrámový prostor, ikonostas nevyjímaje, slouží jedinému účelu: zpřítomnění skutečností, jež přesahují smysly, avšak nejsou od věřícího člověka nikterak vzdáleny. Ikony na přehradě podle tohoto chápání nejsou pouhými portréty minulých osobností, ale místy skutečného, byť tajemného setkání – věřící, který před ikonu předstupuje, se nemodlí k obrazu jako takovému, ale skrze obraz k osobě, jež je v nebeském Království živá a jeho modlitbu slyší.
Právě proto pravoslavná tradice nikdy nechápala rostoucí počet ikon na přehradě jako prohlubování odstupu mezi lidem a oltářem, ale naopak jako prohlubování přítomnosti nebeského společenství uprostřed pozemského shromáždění. Čím více svatých je na ikonostasu zobrazeno, tím zřetelněji chrám vyjadřuje přesvědčení, že se liturgie neděje jen mezi knězem a lidem v chrámové lodi, ale za účasti celé, viditelné i neviditelné církve – živých i zesnulých, pozemských i nebeských.
Uspořádání ikon: pět pater ikonostasu
Samotné pojmenování ikonostasu prozrazuje jeho podstatu – řecké slovo je složeninou výrazů eikón (obraz) a stasis(postavení, stání), tedy doslova „stěna z ikon". Proměna původně nízké a spíše symbolické přehrady v mohutnou vícepatrovou stavbu se plně odehrála v období pozdní Byzance, ve čtrnáctém a patnáctém století, kdy ikonostas kromě svého liturgického a teologického významu nabyl i funkce edukativní – shromážděnému lidu, jenž byl v naprosté většině negramotný, zprostředkovával v obrazech celé dějiny spásy od stvoření světa až po druhý Kristův příchod. Dnešní ikonostasy se velikostí značně liší, od lehkých přepážek s několika ikonami až po zděné stavby čítající několik desítek metrů; nejmohutnější konstrukce vznikaly na počátku novověku a v období baroka.
Ačkoli může mít ikonostas až pět pater ikon, z liturgického hlediska je nezbytná v podstatě jen první, takzvaná místní řada. Tvoří ji posloupnost tří dveří a po jejich stranách umístěné ikony. Uprostřed se nacházejí královské dveře, otevírané během některých částí bohoslužby, především pro vynášení eucharistických Darů během Božské liturgie – jejich název je odvozen od slov 24. žalmu o Králi slávy, jenž má vstoupit branami. Napravo od královských dveří bývá umístěna ikona Spasitele, nejčastěji jako Ikona Krista Vševládce, vzácněji například jako ikona Starozákonní Trojice; nalevo od dveří pak ikona Bohorodičky, obvykle v typu Odégitrie. Po obou stranách od těchto dvou hlavních ikon se nacházejí další, takzvané diákonské dveře, podle kanonické orientace oltářního prostoru na východ nazývané též severní a jižní. Místní řadu po obou okrajích uzavírají další ikony: na pravém okraji ikona chrámového světce či svátku, podle níž se celá řada nazývá místní, na levém okraji pak ikona některého zvláště uctívaného světce – ve slovanském prostředí bývá nejčastěji zobrazen svatý Mikuláš nebo svatí Cyril a Metoděj.
Ikonami bývají zdobeny i samotné dveře. Severní a jižní diákonské dveře nejčastěji nesou ikony archandělů Gabriela a Michaela nebo svatých jáhnů. Dvoukřídlé královské dveře jsou v horní třetině ozdobeny diptychem Zvěstování Bohorodičky, ve dvou dolních třetinách pak ikonami čtyř evangelistů – ani tato kombinace není náhodná, neboť řecké označení Zvěstování, euangelismos, je etymologicky i věroučně spjato s dobrou zvěstí neboli evangeliem, jež zvěstují právě evangelisté zobrazení pod ním. Nad královskými dveřmi bývá obvykle umístěna ikona Poslední večeře, jež svou polohou přímo nad vstupem do oltářního prostoru odkazuje k eucharistickému dění, které se za královskými dveřmi během liturgie odehrává.
U vícepatrových ikonostasů následuje nad místní řadou řada deésní, jejíž název je odvozen od řeckého slova deésis – přímluva, prosba. Ve středu této řady bývá umístěna ikona Krista v Slávě, po jeho stranách pak postavy svatých přímluvců: po pravici Kristově (tedy z pohledu diváka po levici) obvykle Bohorodička, po levici svatý Jan Křtitel, za nimiž následují další světci. Všichni přímluvci jsou zobrazeni v prosebném gestu natočeni směrem ke Spasiteli, čímž celá řada vizuálně ztvárňuje přímluvnou modlitbu celé nebeské církve za církev pozemskou.
Třetí řadu tvoří ikony svátkové, zobrazující dvanáct nejvýznamnějších liturgických svátků roku spolu s ikonou Paschy; podle prostorových možností konkrétního chrámu může být tato řada rozšířena nebo naopak zúžena. Čtvrtou řadu tvoří ikony starozákonních proroků se svitky jejich proroctví v rukou, zatímco pátá, nejvyšší řada bývá věnována starozákonním praotcům – mezi nimi Adamovi, Evě, Ábelovi a dalším postavám doby před Zákonem. Podle místních zvyklostí existuje celá řada variant tohoto schématu, včetně odlišného pořadí jednotlivých řad, a v některých chrámech se lze setkat i s ikonostasy o ještě větším počtu pater.
Tato promyšlená, patrovitá struktura tak sama o sobě potvrzuje to, co učí svatý Symeon Soluňský a ostatní vykladači posvátného prostoru: ikonostas není nahodilým shlukem obrazů, ale uspořádaným zjevením celých dějin spásy, v němž se od nejnižší, lidem nejbližší řady až po nejvyšší patro odvíjí příběh od stvoření světa přes proroky a svátky Kristova života až k samotné přítomnosti Spasitele a jeho přímluvců, k níž má věřící díky carským dveřím přístup v každé Božské liturgii.
Přehrada, která ukazuje k jednotě
Z patristické a liturgické tradice tak vyplývá jasný závěr: ikonostas nevznikl proto, aby lidu bránil v přístupu k posvátnému, ale aby posvátné, jinak neviditelné, učinil viditelným a přítomným uprostřed shromáždění. Jeho hranice není hranicí vyloučení, nýbrž hranicí zjevení – místem, kde se pozemský a nebeský svět setkávají v podobách svatých tváří, a kde se skrze pravidelné otevírání královských dveří opakovaně naplňuje totéž tajemství, jež svatý Jan Damašský i svatý Theodor Studita hájili proti obrazoborcům: že Bůh, jenž se stal viditelným v Kristu, zůstává viditelně přítomen i uprostřed své shromážděné církve.
