Božská liturgie krok za krokem: co se děje v oltáři
Božská liturgie není děním pouze za ikonostasem, ale společným dílem celé církve. Článek krok za krokem ukazuje, co kněz během liturgie koná v oltáři a jaký smysl mají jednotlivé úkony od proskomidie až po svaté přijímání.
Zatímco shromáždění vnímá zpěv sboru, ektenie a čtení Písma, za ikonostasem probíhá nepřerušená posloupnost modliteb a liturgických úkonů, z nichž značná část zůstává z chrámové lodi zcela skryta. Co přesně kněz během bohoslužby koná a jaký teologický smysl tato skrytá činnost nese?
Pro účastníka, který se s pravoslavnou liturgií setkává poprvé, může ikonostas vzbuzovat dojem, že nejpodstatnější část bohoslužby se odehrává kdesi mimo dosah shromážděného lidu. Kněz střídavě stojí před svatým prestolem a pohybuje se kolem něj, potichu přednáší modlitby, přikrývá a odkrývá svaté Dary, okuřuje je kadidlem a v průběhu chórového zpěvu pronáší texty, které naprostá většina věřících neslyší.
Pravoslavná liturgická tradice ovšem Božskou liturgii v žádném případě nechápe jako představení duchovenstva, jehož by lid byl pouhým divákem. Protopresbyter Thomas Hopko ve svém výkladu pravoslavné bohoslužby připomíná, že samotné řecké slovo leitourgia označuje společné dílo, dílo konané ve prospěch lidu a jeho prostřednictvím. Liturgie je tedy z podstaty věci činností celé shromážděné církve, nikoli jen jejího svěceného služebníka: duchovenstvo vykonává svou vlastní, specifickou službu, zatímco lid odpovídá zvoláním „Amen", proseb „Pane, smiluj se", vyznáním víry a konečně přijetím svatých Tajin. Tato spoluúčast obou stran je konstitutivním rysem celého obřadu, nikoli pouze jeho vnějším doprovodem.
Následující výklad se vztahuje především k běžné Božské liturgii svatého Jana Zlatoústého, jež je v pravoslavné církvi sloužena nejčastěji. Jednotlivé liturgické rubriky se mohou v detailech odchylovat podle místní tradice, liturgického dne či přítomnosti jáhna nebo biskupa.
Ještě než zazní „Blahoslaveno Království"
Pro kněze liturgie nezačíná prvním veřejným zvoláním. Předchází jí modlitba vstupních modliteb před ikonostasem a oblečení liturgických rouch, jímž se kněz duchovně i vnějškově připravuje ke svaté službě. Poté přistupuje k žertveníku, zvláštnímu stolu umístěnému v oltářním prostoru, kde se koná proskomidie – tedy liturgická příprava chleba a vína určených k eucharistické oběti.
Z prosfory kněz vyjímá čtyřhrannou část opatřenou pečetí s nápisem IC XC NIKA, nazývanou Beránek; právě tento chléb bude při eucharistickém kánonu proměnen jako Tělo Kristovo. Kněz jej nařízne do podoby kříže a liturgickým kopím probodne jeho bok, přičemž recituje biblické verše vztahující se ke Kristovu utrpení. Do kalicha následně nalévá víno smíšené s vodou.
Tím ovšem liturgická příprava zdaleka nekončí. Vedle Beránka kněz pokládá částici na památku Přesvaté Bohorodice, další na počest Jana Křtitele, starozákonních proroků, apoštolů, hierarchů, mučedníků a dalších svatých. Nakonec vyjímá drobné částice i za živé a zesnulé, obvykle podle jmen, jež mu byla věřícími předem odevzdána k liturgickému připomenutí. Na diskosu tak ještě před formálním počátkem liturgie vzniká symbolický obraz celé církve shromážděné kolem Krista – obraz, jenž má hlubokou eklesiologickou závažnost, neboť viditelně ztělesňuje jednotu nebeské i pozemské, živé i zesnulé církve v jediném těle.
Právě v tomto okamžiku se odehrává skutečnost, jíž si stojící věřící téměř nemusí povšimnout: jména předaná na lístcích nejsou pouhým administrativním seznamem, nýbrž jsou knězem skutečně a osobně připomínána při samotné přípravě eucharistických Darů.
„Blahoslaveno Království"
Po ukončení proskomidie jsou Dary zakryty a okuřovány; kněz nebo jáhen následně okuřuje i svatý prestol, ikony a celý chrámový prostor. Poté se otevírají Královské dveře a zaznívají první veřejná slova liturgie: „Blahoslaveno Království Otce i Syna i Svatého Ducha..."
Následuje velká ektenie, při níž shromáždění vyslechne prosby za pokoj, za Církev, za biskupy, za nemocné, cestující, trpící a za celý svět, a odpovídá zvoláním „Pane, smiluj se". Za ikonostasem kněz souběžně pronáší modlitby, jež jednotlivé části liturgie doprovázejí; navenek bývá slyšitelná zpravidla pouze jejich závěrečná doxologie.
Tato skutečnost představuje důležitý interpretační klíč k pochopení dění za ikonostasem: kněz tam nekoná žádnou paralelní, od lidu oddělenou bohoslužbu. Jeho tiché modlitby náležejí téže liturgii, na niž shromáždění odpovídá společným zpěvem.
Malý vchod: Evangelium vstupuje do shromáždění
Během třetí antifony bere kněz nebo jáhen ze svatého prestolu evangeliář. Duchovenstvo s ním vychází z oltářního prostoru a následně jím carskými dveřmi opět vstupuje – tomuto průvodu se říká Malý vchod. Bezprostředně před ním kněz potichu prosí, aby se ke shromážděné církvi připojili i svatí andělé a společně s ní oslavovali Boha.
Evangeliář je poté položen zpět na svatý prestol. Během zpěvu troparů a kondaků se kněz modlí modlitbu Trojsvaté písně, v níž prosí, aby Bůh přijal chválu svého lidu a odpustil jeho provinění. Následuje zpěv „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný...", při němž duchovenstvo přechází k takzvanému hornímu místu za prestolem.
Po čtení apoštolského listu přichází na řadu čtení evangelní. Během čtení Apoštola bývá dle tradičního uspořádání okuřováno evangeliář, ikony i celé shromáždění. Evangelní čtení přitom není pouhé připomenutí historického textu; jeho veřejné zvěstování je chápáno jako součást samotného liturgického setkání Krista s jeho církví, jako živá, aktuální událost, nikoli jako vzpomínka na událost minulou.
Cherubínská píseň
Po ukončení liturgie slova nastává výrazný předěl. Počíná liturgie věřících a chrám zpívá Cherubínskou píseň, v níž jsou věřící vyzýváni, aby „odložili všechny světské starosti".
Právě v tomto okamžiku je za ikonostasem obzvláště rušno. Kněz přednáší jednu z nejosobnějších modliteb celé liturgie, v níž vyznává vlastní nehodnost stát před svatým prestolem a zároveň o Kristu vyznává, že je zároveň tím, kdo oběť přináší, i tím, kdo je obětován, tím, kdo přijímá, i tím, kdo je rozdáván. Následně je prestol, svaté Dary i shromáždění znovu okuřováno.
Kněz s jáhnem poté přistupují k žertveníku, přebírají diskos s připraveným chlebem a kalich s vínem a koná se Velký vchod: Dary jsou v slavnostním průvodu proneseny chrámem a kralovskými dveřmi položeny na svatý prestol. Pro shromážděné věřící jde o jeden z nejviditelnějších okamžiků celé liturgie; z hlediska liturgické teologie je však ještě podstatnější to, co bezprostředně následuje – Dary jsou na prestolu postaveny, zahaleny a připraveny k eucharistické oběti.
Před Eucharistií: láska a společná víra
Než začne anafora, zaznívá výzva „Milujme jedni druhé, abychom jednomyslně vyznávali...", po níž následuje vyznání víry. Toto pořadí není liturgicky náhodné. Pravoslavný výklad v něm spatřuje vyjádření dvou nezbytných podmínek eucharistického společenství: vzájemné lásky a jednoty víry. Během recitace Kréda duchovenstvo před prestolem uctívá připravené Dary, přičemž v některých místních tradicích nad nimi pohybuje velkým pokrovcem nebo liturgickým vějířem.
Tímto okamžikem liturgie dospívá ke svému teologickému i strukturnímu středu.
Anafora: modlitba, kterou lid z velké části neslyší
Po zvolání „Stůjme důstojně, stůjme s bázní..." počíná anafora, ústřední eucharistická modlitba, jejíž samotný název, odvozený z řeckého slovesa, znamená pozdvihnutí či přinášení.
Kněz stojící před svatým prestolem děkuje Bohu za stvoření, za dílo spásy a za všechny dary, jemu známé i neznámé. Připomíná andělské zástupy stojící před Božím trůnem a jeho modlitba plynule přechází do společného zpěvu shromáždění: „Svatý, svatý, svatý Pán Sabaoth..."
Následuje připomenutí Poslední večeře. Kněz recituje Kristova slova pronesená nad chlebem a kalichem: „Vezměte, jezte..." a „Pijte z něho všichni...". Poté připomíná kříž, hrob, třetího dne vzkříšení, nanebevstoupení, usednutí po pravici Otcově i budoucí, eschatologický druhý příchod Kristův. Vrcholem tohoto modlitebního pohybu je zvolání „Tvoje z Tvého Tobě přinášíme za všechny a pro všechno", při němž shromáždění souběžně zpívá a modlí se spolu s knězem. Ani v tomto okamžiku tedy liturgie není soukromou modlitbou celebranta – Církev jako celek přináší Bohu to, co od něj sama předtím přijala.
Epikléze: vzývání Svatého Ducha
Poté následuje jedna z teologicky nejzávažnějších modliteb celé pravoslavné liturgie – epikléze, vzývání Svatého Ducha.
Kněz prosí Boha, aby seslal Svatého Ducha „na nás a na tyto předložené Dary", žehná chléb a kalich a modlí se, aby chléb byl proměněn v Tělo Kristovo a obsah kalicha v jeho drahocennou Krev, „proměniv je Duchem svým Svatým". Jáhen na tuto modlitbu odpovídá trojím „Amen".
Pro pravoslavnou eucharistickou teologii má zásadní význam právě formulace „na nás a na Dary". Nejde totiž pouze o proměnu předmětu položeného na prestolu, nýbrž o proměnu, jež směřuje rovněž k samotným lidem, kteří z takto posvěcených Darů budou přijímat – epikléze má tedy dvojí, neoddělitelný předmět: dary i shromážděné společenství.
Po epiklézi kněz pokračuje rozsáhlou přímluvnou modlitbou za celou Církev: za svaté, za zesnulé, za živé, za hierarchy i za celý svět. Zvláštní místo v ní zaujímá Přesvatá Bohorodice, po jejímž připomenutí shromáždění zpívá jí věnovaný hymnus.
„Otče náš" a příprava k přijímání
Po přímluvných modlitbách následuje společná modlitba Páně. Církev v ní prosí, aby směla Boha „s odvahou a bez odsouzení" nazývat Otcem, a celý chrám zpívá Otčenáš. Od této chvíle se veškeré liturgické dění soustřeďuje k blížícímu se přijímání.
Kněz se před prestolem modlí, aby sám Kristus přišel a rozdělil své Tělo a Krev jak duchovenstvu, tak lidu. Poté pozdvihuje posvěceného Beránka a zaznívá zvolání „Svaté svatým" – odpověď shromáždění ovšem připomíná, že svatost není lidským vlastnictvím ani zásluhou: „Jeden je Svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus..."
Dění za zavřenými královskými dveřmi
Právě v této fázi liturgie bývá dění v oltáři pro věřícího nejméně přístupné pozorování.
Kněz rozděluje posvěceného Beránka na čtyři části, z nichž jednu vkládá do kalicha. Poté je do kalicha přilita teplá voda. Duchovenstvo se modlí přípravné modlitby a jako první přijímá Tělo a Krev Kristovu. Nejde přitom o žádnou liturgickou přestávku, během níž by chór pouze „vyplňoval čas" – zatímco shromáždění naslouchá přijímacímu verši a dalším hymnům, v oltáři právě probíhá přijímání duchovenstva a příprava kalicha pro přijímání lidu.
Poté se královské dveře znovu otevírají a zaznívá výzva: „S bázní Boží, ve víře přistupte." Teprve nyní dochází k naplnění toho, co bylo připravováno již od proskomidie konané před samotným počátkem liturgie – k přijímání celého shromážděného společenství.
Co následuje po přijímání
Ani navrácením kalicha do oltáře liturgie bezprostředně nekončí. Po přijímání věřících jsou částice připomínané při proskomidii spojeny se svatými Dary a kněz pronáší modlitbu za všechny, kdo byli při liturgii vzpomenuti. Svaté Dary jsou následně přeneseny zpět na žertveník.
Církev děkuje za přijaté svaté Tajiny a kněz přednáší závěrečnou modlitbu a propuštění; věřící přijímají požehnání a antidor – požehnaný chléb pocházející z týchž prosfor, z nichž byla na počátku připravena eucharistická oběť.
Za ikonostasem přesto zbývá ještě poslední úkon. Jáhen nebo kněz s nejvyšší pozorností konzumuje zbývající svaté Dary. Následují děkovné modlitby, očištění liturgických nádob, svlečení liturgických rouch a uctění svatého prestolu. Teprve tímto okamžikem duchovenská služba skutečně končí.
Za ikonostasem se nekoná „jiná" liturgie
Pohled do oltářního prostoru tak paradoxně dokládá především to, že nic z dění, jež se tam odehrává, není od shromážděného lidu odděleno.
Prosfora, kterou kdosi upekl a přinesl, se stává integrální součástí oběti. Jména zapsaná věřícími jsou skutečně připomínána při proskomidii. Na kněžské modlitby odpovídá lid vlastním „Amen". Během anafory kněz nehovoří v první osobě jednotného čísla – liturgický jazyk zde důsledně setrvává v gramatické i teologické rovině „my". A konečně, svaté Dary nejsou posvěcovány proto, aby setrvaly na prestolu jako předmět úcty, nýbrž proto, aby se staly skutečným pokrmem církve.
Právě proto mnozí teologové důrazně varují před interpretací liturgie jako dramatu, jež duchovenstvo předvádí a lid pouze pasivně sleduje. V pravoslavném teologickém chápání je Božská liturgie společným vstupem celé církve do Kristova Království, a jejím vrcholem není pohled na dění, jež se odehrálo za ikonostasem, nýbrž skutečné, osobní společenství s Kristem v Eucharistii.
