Co si Češi myslí o pravoslaví?

Foto:SPN

Přesný průzkum veřejného mínění, který by se ptal Čechů výhradně na jejich vztah k pravoslaví, u nás neexistuje. Není ho ale ani příliš potřeba – stačí sledovat, jak se o pravoslaví mluví ve veřejném prostoru, v komentářích pod články nebo v běžných rozhovorech, a je jasné, k čemu se veřejné mínění v posledních letech posunulo. Nejde o to, že by si to o pravoslaví myslel doslova každý Čech – řada lidí se o téma vůbec nezajímá a mnozí by pravoslaví neuměli od jiných křesťanských tradic ani odlišit. Pravoslaví je v obecném společenském povědomí prakticky automaticky ztotožňováno s Ruskem. Kdo je pravoslavný, je v očích velké části veřejnosti tak nějak samozřejmě „proruský" – ať už jde o Řeka, Srba, Rumuna, Gruzínce, nebo v naprosté většině dnešních věřících u nás o Ukrajince, kteří před ruskou agresí sami uprchli.

Rovnice, která nesedí

Tahle rovnice – pravoslaví rovná se Rusko – přitom neodpovídá ani historii, ani dnešní realitě. Pravoslaví je jedno z nejrozmanitějších křesťanských společenství na světě: zahrnuje samostatné, navzájem nezávislé místní církve v Řecku, Srbsku, Rumunsku, Bulharsku, Gruzii, na Kypru, v Polsku, i jinde. A v neposlední řadě je tu i pravoslaví české a slovenské, s vlastními kořeny sahajícími až k cyrilometodějské misi v devátém století – tedy o více dřív, než vůbec vzniklo něco, co by se dalo nazvat ruským státem v dnešním slova smyslu.

Nic z téhle rozmanitosti se ale do veřejného povědomí nedostává. V mysli běžného čtenáře zpráv zůstává jen jedno zjednodušené slovo – „pravoslavní" – spojené s jiným slovem – „Rusko" – a to spojení dnes nese váhu skutečného obvinění, nikoli jen nepřesnosti.

K historii tohoto vztahu mezi roky 1951–1989 se váže i jedna okolnost, která se ve zjednodušeném vyprávění obvykle ztrácí. Podle Jakuba Jiřího Jukla, člena Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie:

„Pravoslavnou církev v Československu negativně poznamenalo to, že ji pro své cíle zneužila sovětská moc, ať už šlo o likvidaci řeckokatolické církve nebo o snahu využít pravoslaví jako prodlouženou ruku v dalších částech východního bloku, tedy i v Československu. V obou případech je třeba zdůraznit, že pravoslavná církev zde nebyla pachatelem, ale obětí bolševiků. V každém případě se pravoslavná církev v Československu během zmíněných 40 let etablovala jako jediná celistvá autokefální pravoslavná církev na daném území."

Tedy jako plnohodnotná, samostatná místní církev, nikoli pouhá odnož Moskvy, byť k tomuto postavení paradoxně dospěla za okolností, které si sama nezvolila.

Jak nálepka vznikla: nedbalost médií

Tahle nálepka nevznikla náhodou ani jako přirozený důsledek nějaké skryté pravdy. Vznikla postupně, kombinací dvou věcí: nedbalosti médií a neschopnosti církve samotné se srozumitelně bránit.

Nedbalost médií je vidět nejlépe na tom, jak se běžně směšují dva zcela odlišné církevní subjekty působící v Česku. Prvním je Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, ke které se při sčítání lidu 2021 hlásilo přes 40 000 věřících a která je kanonicky zcela samostatná, nezávislá místní církev. Druhým je mnohem menší podvorje Ruské pravoslavné církve moskevského patriarchátu, provozující v Česku jediný chrám v Karlových Varech, k němuž se přihlásilo pouhých 497 lidí a které skutečně přímo podléhá Moskvě. Rozdíl mezi oběma institucemi je zásadní – jde o dva odlišné právní i církevní subjekty s naprosto odlišným vztahem k Rusku. V titulcích i textech se ale tento rozdíl téměř nikdy nevysvětluje. Čtenář si po přečtení odnese jen slovo „pravoslavní" a slovo „Rusko" vedle sebe v jedné větě, a přirozeně si je spojí – aniž by věděl, že šlo možná jen o menšinovou instituci s pěti sty věřícími, ne o hlavní proud českého pravoslaví.

Podobně nedbale se zachází i s jednotlivými kauzami. Když se v médiích objeví zpráva o tom, že se nějaký představitel pravoslavné církve vyfotil s ruskými motorkáři, nebo že jeden farní úřad hospodaří netransparentně, výsledný titulek často zní obecně – „pravoslavná církev" – místo aby jasně říkal, že jde o jednotlivce nebo o jednu eparchii. Čtenář, který si přečte jen titulek, si tak z jedné fotografie nebo jedné hospodářské kauzy udělá závěr o celé, čtyřicetitisícové komunitě.

Druhá strana problému: mlčení církve

Druhou stranou problému je ale i sama církev. Když Ekumenická rada církví v listopadu 2025 pozastavila Pravoslavné církvi v českých zemích členství, jedním z uváděných důvodů byla i zpráva senátního výboru o ruském vlivu. Na dotaz redakce, zda k pozastavení členství církev nějak zareagovala nebo se pokusila vysvětlit svou pozici, generální sekretář ERC Marián Čop odpověděl, že žádnou reakci ani nabídku ke komunikaci od církve, tehdy bezprostředně po zastavení členství neobdrželi.

Tohle mlčení není náhodné selhání jednotlivce, ale spíš odraz širšího problému: pravoslavná církev u nás dlouhodobě nemá vybudovanou žádnou systematickou mediální ani komunikační strategii. Nereaguje rychle na obvinění, nevydává tiskové zprávy, které by věcně vyvracely nepřesnosti, a nemá jasně určenou osobu nebo tým, který by aktivně komunikoval s novináři a veřejností. Výsledkem je, že se prostor pro vysvětlení nechává prázdný – a do prázdného prostoru si veřejnost i média nejsnáz domyslí to nejjednodušší a nejchytlavější vysvětlení, tedy to, které se nejlíp vejde do titulku a nejlíp zapadá do už existujícího klišé.

Co z toho pro věřící vyplývá

Výsledkem téhle kombinace – nedbalých médií a mlčící církve – je nálepka, která dnes nepostihuje jen pár konkrétních osob s možným problematickým chováním, ale celou komunitu. Ve veřejné debatě i v komentářích pod články se dnes o pravoslavných věřících běžně mluví jako o „proruských", někdy rovnou jako o „agentech" nebo „páté koloně" – a to bez ohledu na to, že drtivou většinu duchovenstva i věřících dnes tvoří lidé ukrajinského původu, z nichž mnozí uprchli právě před ruskou agresí a jejichž rodiny na Ukrajině dodnes žijí pod ruskými raketami.

Jakub Jiří Jukl, na tenhle rozpor upozorňuje, když k obviněním z bezpečnostních rizik dodává, že nikdo v Pravoslavné církvi v českých zemích nechce být bezpečnostním rizikem pro kohokoli – a přesto se s touto nálepkou musí dnes a denně potýkat. Podobně to popisují i samotní farníci: obyčejný člověk, který v neděli jde na liturgii, poslouchá staroslověnské zpěvy a modlí se za mír na Ukrajině, se najednou dozví, že je podle části veřejnosti podezřelý z loajality vůči zemi, která na jeho rodnou zemi útočí raketami.

Dopad, který přesahuje mediální kauzy

Tahle nálepka má reálné důsledky i mimo prostor mediální debaty. Ztěžuje běžný, každodenní společenský život věřících. Zároveň zastiňuje historickou kapitolu, na kterou by česká pravoslavná církev mohla být právem hrdá – oběť biskupa Gorazda a dalších duchovních během heydrichiády v roce 1942, kdy církev doslova zaplatila krví za existenci československého státu. Místo této historie ale dnes zůstává jen jedno zjednodušené slovo, které nese váhu obvinění: „proruský". A dokud se tahle rovnice nezmění – ať už lepší komunikací ze strany církve, nebo pečlivější prací médií – bude pravoslaví v české společnosti zůstávat na okraji, vnímané spíš jako bezpečnostní otázka než jako součást vlastní, staleté náboženské tradice země.

Přečtěte si také