Proč pravoslavní uctívají ostatky svatých: časté omyly
Uctívání ostatků svatých bývá terčem nedorozumění a nařčení z modloslužby. Vysvětlujeme, na jaké teologii pravoslavná úcta k relikviím skutečně stojí.
"Vždyť je to jen mrtvé tělo – jak mu můžete líbat ruku a klanět se mu?" Podobnou námitku slyší dřív nebo později skoro každý pravoslavný věřící, ať už od protestantského souseda, nebo od někoho, kdo do chrámu vstoupil poprvé a nečekaně narazil na skleněnou schránku s ostatky. Odpověď na ni ale nestojí na sentimentu ani na magickém myšlení – stojí na jádru křesťanské nauky o vtělení a vzkříšení.
Tělo jako chrám Ducha svatého
Podle pravoslavné teologie, se těla svatých stávají svatými díky účasti na svátostech, především na přijímání Kristova těla a krve, a díky tomu, že v nich během pozemského života přebýval Duch svatý. Jinými slovy: úcta neplatí ostatkům jako pouhé anatomii, ale jako pozůstatku člověka, který se za života stal, apoštolovými slovy, chrámem Ducha svatého.
Tahle logika má svůj starozákonní předobraz už v úctě k Arše úmluvy, tedy k fyzickému předmětu, jímž Bůh podle Písma zjevoval svou přítomnost ještě před vtělením Krista. Pokud mohl Bůh posvětit truhlu ze dřeva, tím spíš může posvětit tělo člověka, kterého Duch svatý za života skutečně naplňoval.
Uctívání, nebo klanění? Rozdíl, který řešil celý koncil
Klíčové nedorozumění se týká samotného slova "uctívání". Otázku, zda úcta k ostatkům a k ikonám neodporuje prvnímu přikázání, musela církev vyřešit oficiálně už v roce 787 na Druhém nikajském (VII. všeobecném) sněmu, který zároveň ukončil dlouhé období ikonoboreckých sporů. Sněm jasně rozlišil dva pojmy: klanění (řecky latreia), které náleží výhradně Bohu, a úctu (proskynésis), kterou lze prokazovat i stvořeným věcem a osobám – tedy i ostatkům svatých, ikonám nebo třeba kříži.
Podstatné přitom je, komu se úcta ve skutečnosti obrací. Podle klasické formulace, kterou razil ve 4. století svatý Basil Veliký a kterou nikajský sněm potvrdil, čest prokázaná obrazu přechází na toho, kdo je na něm zobrazen. Když se věřící pokloní ostatkům svatého Mikuláše, neklaní se kosti jako takové, ale skrze ni vzdává úctu samotnému světci a v něm nakonec Bohu, jehož milostí se onen člověk stal svatým.
Není to o síle hmoty, ale o Boží milosti
Druhé časté nedorozumění zaměňuje pravoslavnou úctu k ostatkům s pověrčivou vírou, že kus lidské kosti má sám o sobě magickou moc. Pravoslavná tradice to chápe jinak: síla, kterou věřící u ostatků zakoušejí – ať jde o zázračná uzdravení, nebo jen o pokoj při modlitbě –, není vlastností hmoty samotné, ale pokračujícím působením Boží milosti skrze člověka, který zůstává živým údem církve i po smrti. Ostatky jsou v tomto smyslu spíš "kanálem" než zdrojem síly.
Musí být ostatky nezetlelé?
S tím souvisí i třetí rozšířený omyl – že aby byly ostatky vůbec za relikvie považovány, musí být tělo zázračně zachované, tedy neztlelé. Naprostá většina ostatků uctívaných v pravoslavných chrámech má ale běžnou podobu kostí, případně jen jejich částí. Neporušenost těla je tradicí vnímána jako jeden z možných, nikoli povinných znaků svatosti – Bůh jím podle přesvědčení věřících někdy zvlášť zdůrazní svatost daného člověka, ale jeho nepřítomnost svatost nijak nezpochybňuje.
Konkrétní a čerstvý příklad z českého prostředí jsme poslal nedávno i my. Když byly v září 2021 vyzvednuty ostatky archimandrity Andreje Kolomackého, byly shledány nezetlelými, což bylo přijato jako jeden z podnětů k úvahám o jeho budoucím svatořečení, ne jako samotný důkaz svatosti, ale jako jeden z mnoha kroků, které bude muset církevní komise teprve prošetřit.
Odkud úcta k ostatkům vůbec pochází
Praxe uctívání ostatků není pozdějším nánosem, ale sahá až do prvních staletí církve. Raní křesťané budovali oltáře a svatyně přímo nad hroby mučedníků a později se ustálil zvyk vkládat částečky ostatků do každého posvěceného oltáře – tradice, kterou dodnes zachovává jak pravoslavná, tak katolická církev. Kult ostatků má tak stejně starobylé kořeny jako úcta k místům, kde byla prolita krev za víru.
Proč na tom vlastně záleží
Za všemi těmito body, tedy rozlišením klanění a úcty, důrazem na milost místo magie, i vědomím, že neporušenost těla není podmínkou, stojí jedna sjednocující myšlenka: pravoslavná úcta k ostatkům není uctíváním smrti, ale vyznáním víry ve vzkříšení těla. Když se věřící kloní před schránkou s ostatky, nevzdává hold minulosti, ale vyznává naději, že totéž tělo, které dnes leží v relikviáři, bude jednou vzkříšeno k životu, stejně jako tělo Kristovo vstalo z hrobu.
SPN dříve psal: Ježíšova modlitba: prastará technika vnitřního ticha. Co přesně tahle drobná, na první pohled nenápadná modlitba obnáší a proč k ní dnes stále víc lidí sahá?
