Proč pravoslavní ctí ikony a nejde o modloslužbu
Pravoslavní křesťané ikony neuctívají jako bohy, ale ctí skrze ně toho, koho zobrazují. Odkud tato tradice pochází a jak církev odpovídá na časté námitky o modloslužbě?
Toho kdo poprvé vejde do pravoslavného chrámu, obvykle zaujme právě množství ikon, které visí na stěnách, na ikonostasu a někdy i v rukou věřících, kteří je líbají a klaní se před nimi. Pro člověka vychovaného v jiném náboženství nebo sekulárním prostředí to bývá první věc, která vzbudí otázku: "Není tohle přece jen uctívání obrazů, tedy modloslužba, kterou Bible výslovně zakazuje?"
Uctívání, ne klanění se jako Bohu
Klíč k pochopení leží v rozlišení dvou různých typů úcty, které řecká teologická tradice rozlišuje už od starověku – latria (řec. λατρεία), tedy klanění náležející výhradně Bohu, a proskynésis nebo dulia (δουλεία), úcta prokazovaná světcům, jejich ostatkům i ikonám. Toto rozlišení stálo v centru sporu o ikony v 8. a 9. století a bylo závazně potvrzeno na Sedmém všeobecném (ekumenickém) sněmu v Niceji v roce 787. Sněm formuloval zásadu, že čest prokázaná obrazu přechází na toho, koho obraz zobrazuje – kdo se tedy klaní ikoně, neklaní se dřevu a barvám, ale osobě na ní zpodobněné.
Hlavním obhájcem ikon v době sporu byl svatý Jan Damašský, syrský mnich a teolog, jehož tři pojednání „Proti tomu, kdo tupí svaté ikony" položila základ celé pozdější argumentace. Sám to formuloval tak: „Neuctívám hmotu, nýbrž uctívám Stvořitele hmoty, který se kvůli mně stal hmotou, který ráčil přebývat v hmotě a který skrze hmotu uskutečnil mou spásu.“
Co s druhým přikázáním?
Nejčastější biblickou námitkou zůstává druhé přikázání z knihy Exodus. České překlady se v detailech liší, ale ve věci, o kterou tu jde, se shodují:
Exodus 20,4–5
„Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim..." — Bible 21 (B21)
„Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit..." — Český studijní překlad (ČSP)
„Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti..." — Bible kralická (BKR, 1613)
Otázkou je, zda se tento zákaz vztahuje na jakýkoli obraz, nebo konkrétně na modly – tedy obrazy vytvořené k tomu, aby byly uctívány jako božstva samy o sobě.
Pravoslavná odpověď poukazuje na to, že Bůh dal Izraeli tento zákaz v kontextu přikázání „nebudeš mít jiné bohy" a že jen o pár kapitol dál sám přikázal Mojžíšovi vytvořit v svatostánku i na Arše úmluvy zlaté sochy cherubínů, před nimiž se měl lid klanět jako před „podnoží jeho nohou" (Ex 25,18–20; Ž 99,5; 1 Pa 28,2). Bůh rovněž přikázal Mojžíšovi zhotovit bronzového hada, na který měl lid pohlížet kvůli uzdravení (Nu 21,8–9) – událost, kterou křesťanská tradice čte jako předobraz Kristova kříže. Kdyby se zákaz z druhého přikázání týkal veškerých obrazů bez rozdílu, porušoval by ho podle této argumentace samotný chrám postavený z Božího příkazu.
Vtělení jako teologický základ
Nejhlubší argument pro ikony ale není historický, nýbrž christologický. Podle svatého Jana Damašského platilo v době Starého zákona, že Boha nikdo nikdy neviděl, a proto ho nebylo možné zobrazit. Jakmile se ale Bůh stal viditelným tím, že se v Kristu vtělil a žil mezi lidmi jako člověk z masa a kostí, stalo se možné zobrazit to, co se na Bohu stalo viditelným. Zpochybnit oprávněnost Kristovy ikony proto podle této logiky znamená fakticky zpochybnit i samotné vtělení, tedy popřít, že se Bůh skutečně stal plně člověkem.
Ikony tak nejsou v pravoslavném pojetí výzdobou ani „náboženským uměním" v modernim smyslu, ale připomínkou a dokladem toho, že se hmotný svět skrze vtělení stal schopným nést a zprostředkovávat posvěcení, podobně jako svátosti.
Analogie z běžného života
Obhájci ikon často sahají po jednoduché analogii, která má ukázat, že rozlišení mezi úctou k obrazu a klaněním se obrazu samotnému není nic výjimečného ani nelogického. Vlastenec, který zasalutuje před vlajkou, tím nevzdává úctu látce a barvivu, ale zemi, kterou vlajka zastupuje. Stejně tak člověk, který políbí fotografii zesnulé matky, neprojevuje lásku k papíru, ale k osobě zachycené na fotografii.
Závěr
Otázka, zda je uctívání ikon modloslužbou, tak nakonec stojí a padá na tom, zda je rozdíl mezi „klaněním se" a „ctěním skrze" udržitelný – teologicky i v praxi obyčejného věřícího, který se před ikonou skloní. Pravoslavná tradice na tomto rozlišení trvá už čtrnáct set let a zakotvuje je v samotném srdci své nauky o vtělení, protože se Bůh stal viditelným v Kristu, může být viditelně zobrazen, a úcta prokázaná jeho obrazu vždy míří dál – k Tomu, koho obraz zpodobňuje.
SPN dříve psal: Smíšené manželství: jak žít pravoslavnou vírou s jinověrným partnerem.
