Znamenný zpěv a byzantská tradice liturgického zpěvu

Ilustrační obrázek SPN

Kdo poprvé zavítá do pravoslavného chrámu zvyklý na zvuk varhan nebo sborové polyfonie z katolického kostela, toho obvykle překvapí, jak liturgie zní. Žádné nástroje, jen lidský hlas, jeden zpěvák nebo sbor, často s jedním dlouhým podkladovým tónem, nad kterým se line melodie. Není to náhoda ani chudoba, ale důsledek hudební tradice starší než rozdělení církví, která se navíc u jednotlivých pravoslavných národů vyvinula svým vlastním směrem.

Kořeny v Byzanci

Základ celého systému položil v 8. století svatý Jan Damašský, syrský mnich a teolog, kterého řecká tradice právem nazývá „otcem byzantské hudby". Uspořádal liturgické melodie do systému osmi tónin – oktoichu (řec. ὀκτώηχος) –, podle kterého se dodnes v osmitýdenním cyklu střídají nápěvy nedělních bohoslužeb ve všech pravoslavných církvích, ať už řeckých, srbských, rumunských, arabských, nebo slovanských. 

Typickým znakem byzantského zpěvu je takzvaný ison – dlouhý, neměnný tón, který drží jeden nebo více zpěváků pod hlavní melodií vedenou žalmistou. Tento tón se nehýbe, nezdobí, jen zní jako pevný základ, na němž melodie stoupá a klesá – podobně jako dron u některých lidových tradic. Melodie sama pak často pracuje s mikrotóny, tedy intervaly jemnějšími než půltón západní hudby, které evropskému uchu můžou znít neobvykle. 

Proč žádné nástroje

Absence hudebních nástrojů v pravoslavné bohoslužbě není estetickou volbou, ale teologickým stanoviskem, které sahá až ke starokřesťanským autorům. Svatý Řehoř Naziánský řadu století předtím, než se ustálila byzantská notace, vyzýval věřící, ať namísto bubnů a divadelní hudby zpívají hymny, a svatý Jan Zlatoústý o žalmech napsal, že dříve k jejich zpěvu sloužily hudební nástroje, dnes je ale nahrazuje samo lidské tělo. Cílem je, aby zpěv v chrámu zněl, jako by vycházel „z jedněch úst" – tedy jednohlasně, bez ozdobné polyfonie, která by podle této tradice odváděla pozornost od slova k pouhé hudbě.

Srbská tradice tento důvod formuluje stejně přímo: chrámový zpěv v pravoslaví nedoprovázejí hudební nástroje, protože se čistším, nezastřeným zvukem lidského hlasu lépe přibližuje Bohu.

Znamenný zpěv: slovanská větev

Když v 10. století přijala křest Kyjevská Rus, převzala z Konstantinopole i církevní zpěv – ten byl zprvu čistě řecký, protože chyběli vlastní kněží i zpěváci. Postupně se ale z byzantského systému vyvinula svébytná slovanská větev, dnes známá jako znamenný zpěv (od staroslověnského „znamja" – znak). Zapisoval se vlastní notací zvanou kryuky nebo znamena – neumovými značkami připomínajícími háčky, které na rozdíl od moderních not nezaznamenávaly přesnou výšku tónu, ale směr a náladu melodického pohybu, včetně tempa a důrazu.

Podobný vývoj – převzetí byzantského systému a jeho postupné “zdomácnění” v národním jazyce a hudebním cítění – prodělaly i další místní církve. V srbském prostředí se vedle původního byzantského pojení postupně vyvinulo takzvané karlovacké pojanje, spojené se Sremskými Karlovci, a v 19. století ho umělecky zpracoval hudebník Stevan Mokranjac, jehož duchovní skladby dodnes patří k nejhranějším při srbských bohoslužbách.

Česká a slovenská praxe

I v českém a slovenském prostředí má pravoslavný zpěv vlastní, byzantskými kořeny inspirovanou podobu. Slovenská pravoslavná církev dodnes při bohoslužbách hojně užívá církevní slovanštinu se zpěvem vycházejícím z byzantské tradice, zatímco česká farnostní praxe pracuje i s vlastními českými nápěvy, které vytvořil například svatý mučedník biskup Gorazd a jsou zapsány v Gorazdově sborníku. Podstata je ale stejná jako v Řecku, Srbsku či jinde na světě: celá liturgie je zpívaná, mluvené slovo zůstává vyhrazeno jen kázání, a zpěv – sólový i sborový – nese samotný obsah bohoslužby, nikoli jen jeho doprovod.

Proč to zní jinak než v kostele

Katolická (latinská) liturgie stála na podobném základě, jaký má byzantský zpěv dodnes – gregoriánský chorál byl také jednohlasý, a capella zpěv bez nástrojů, zapisovaný nejprve neumami, které podobně jako kryuky zaznamenávaly spíš směr melodie než přesnou výšku tónu. Zlom přinesl přelom 9. a 10. století, kdy mnich Guido z Arezza zavedl notovou linku a s ní přesný zápis výšky tónu – vynález, který postupně otevřel cestu k harmonii, vícehlasu a později i k použití varhan a dalších nástrojů, jež gregoriánský chorál v běžné farní praxi z velké části vytlačily. 

Pravoslavná církev touto proměnou neprošla – nikoli z technické zaostalosti, ale záměrně: když se v 19. století objevily první harmonizované, sborové úpravy byzantských nápěvů, reagoval na to Konstantinopolský patriarchát v roce 1848 encyklikou, která čtyřhlasou harmonii pro liturgický zpěv zakázala. Původní jednohlasá podoba psaltického umění tak zůstává dodnes normou v naprosté většině řecky mluvících církví, byť se v diaspoře, včetně části Řecké pravoslavné arcidiecéze v Americe, ve 20. století přece jen prosadily i harmonizované sborové verze.

Shrnutí

Rozdíl mezi tím, jak zní bohoslužba v pravoslavném chrámu a v katolickém kostele, tak není jen otázkou vkusu, ale dvou odlišných cest, jimiž se stejný kořen – starokřesťanský, původně jednohlasý a nedoprovázený zpěv – ubíral po rozdělení církví. Západní tradice se otevřela notaci umožňující harmonii a později i nástrojům, včetně varhan. Východní tradice zůstala věrná původní zásadě zpěvu „z jedněch úst", jen ji každý pravoslavný národ – Řekové, Slované, Srbové i Češi a Slováci – rozvinul ve vlastní, byzantskými kořeny spojenou podobu.

SPN dříve psal: Proč pravoslavní ctí ikony a nejde o modloslužbu?

https://www.astronuklfyzika.cz/HudbaOrtodox.htm
https://www.download.pravoslavi.cz/
https://zpevnik.pravoslavi.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cantus_planus
https://czwiki.cz/Lexikon/Diastematick%C3%A1_notace
https://www.stgeorgegoc.org/our-faith/byzantine-music
https://sbm.goarch.org/a-brief-overview-of-the-psaltic-art/
https://ortodoxway.com/en/byzantine-chant-orthodox-psaltic-music/
https://orthodoxwiki.org/Znamenny_Chant
https://en.wikipedia.org/wiki/Znamenny_chant
https://www.bastabalkana.com/2016/12/liturgijsko-pesnistvo-glavni-pesnicki-zanrovi-u-pravoslavlju/
https://www.novosti.rs/vesti/kultura.71.html:488030-Melodije-koje-hrane-dusu

Přečtěte si také