Bienále Benátky 2026: Stopy víry v moři současného umění
Třetí díl cyklu o Benátkách: jak letošní Bienále umění reflektuje víru, duchovno a pravoslavnou ikonografii mezi pavilony a paláci.
V prvních dvou dílech našeho cyklu jsme prošli byzantské kořeny Benátek a jejich duchovní topografii – od chrámu San Giorgio dei Greci přes ostatky svatého Jana Almužníka až po vzácné ikony v Bazilice svatého Marka. Benátky ale nejsou jen muzeem minulosti. Každé dva roky se město na několik měsíců mění v centrum světového současného umění. Letos od 9. května do 22. listopadu probíhá 61. ročník Mezinárodní výstavy výtvarného umění La Biennale di Venezia s podtitulem In Minor Keys, podle koncepce zesnulé kurátorky Koyo Kouoh, která zemřela v květnu 2025 a jejíž vizi Bienále dokončilo podle jejích poznámek. Ptali jsme se: rezonuje v této přehlídce vůbec téma víry, modlitby a hledání Boha? A pokud ano, kde přesně?
Co říkají kritici
Ačkoliv v uměleckém světě nepanuje všeobecná shoda na tom, že by letošní Bienále zažívalo tzv. „duchovní obrat“, řada předních světových kritiků si výrazné přítomnosti náboženských a duchovních témat všimla. Novinářka Roisin Agnew v recenzi pro magazín Ocula.com například poznamenala, že v době globálního zbrojení si největší pozornost ročníku nezískaly národní státy, ale "organizované náboženství" v podobě Pavilonu Svatého stolce. Podobně kurátorka Beatrix Ruf v anketě pro The Art Newspaper zařadila díla věnovaná mystice a spiritualitě mezi hlavní linie letošního ročníku a zážitek z nich označila za hlubokou duchovní zkušenost, zatímco magazín Art & Object poukázal na posun současného umění od kritiky k hledání naděje a přesahu. Na druhé straně však stojí skeptičtější hlasy, jako recenze v Critic Magazine, které v přehlídce vidí spíše ideologicky vyprázdněný prostor. Téma duchovna a hledání Boha tak sice nepředstavuje univerzální hlas celého festivalu, v diskusích o nejvýraznějších momentech Bienále 2026 však rezonuje nepřehlédnutelně.
Pravoslavné země: mlčení, ale i jedna zajímavá výjimka
Kdo by čekal, že tradičně pravoslavné národy využijí svůj oficiální pavilon k reflexi vlastní duchovní tradice, bude z větší části zklamán – s jednou pozoruhodnou výjimkou.
Řecký pavilon v Giardini nese název Escape Room a autorem je Andreas Angelidakis. Instalace evokuje atmosféru klubu: za potrhanou černou clonou leží na podlaze osvětlené červeným neonem měkké objekty připomínající sedací pytle, sloupy zpustlých mramorových chrámů jsou omotané řetězy a prostorem zní osmdesátková skladba Relax od Frankie Goes to Hollywood. Kritička The Art Newspaper popisuje, jak pavilon – přezdívaný „Grécia" – tematizuje queer identitu a připomíná Zaka Kostopoula, řecko-amerického LGBTQ+ aktivistu ubitého v Aténách v roce 2018. Duchovní dědictví země, které dalo světu byzantskou ikonografii, tu nehraje roli.
Rumunský pavilon s názvem Black Seas – Scores for the Sonic Eye od dvojice Anca Benera a Arnold Estefán pracuje se zvukem a geopolitikou Černého moře, nikoli s vírou. Gruzínský pavilon Modern Argonauts, pojatý jako putující muzeum inspirované mýtem o Zlatém rounu, propojuje lidová řemesla s modernistickou abstrakcí, ale pravoslavnou spiritualitu jako téma neotvírá. Kyperský pavilon It rests to the bones umělkyně Mariny Xenofontos pracuje s archivy dat a mechanickými objekty a je rovněž zcela sekulární.
Výjimkou je letos Srbsko. Srbský pavilon v Giardini nese název Through Golgotha to Resurrection (Přes Golgotu ke vzkříšení) a autorem je Predrag Đaković, srbsko-český malíř žijící v Praze – kurátorem výstavy je Tomáš Koudela. Instalace kombinuje rozsáhlou archivní stěnu s fotografiemi, osobními dokumenty, mapami a novinovými výstřižky z 20. století, sochařskou instalaci z více než stovky starých kufrů a video se skladatelovou klavírní improvizací v A moll. Podle oficiálního textu pavilonu ale autor pojmy Golgota a vzkříšení nepoužívá jako explicitní náboženské motivy, nýbrž jako archetypální stavy – jako obraz pádu a znovuzrození, který má vypovídat o evropské paměti, vysídlení a přežití hodnot po ideologických zlomech dvacátého století, ne o biblickém příběhu samotném. Je to tedy křesťanská obraznost použitá jako metafora dějinného traumatu, nikoli vyznání víry – ale i tak jde o nejsilnější odkaz na křesťanskou symboliku, jaký letos mezi pravoslavnými zeměmi v Giardini najdeme.
Je to jistá ironie: země, jejichž kulturní identita byla po staletí formována byzantským obřadem, ikonopisectvím a mnišskou tradicí Athosu, letos svou oficiální reprezentaci směřují téměř výhradně k sekulárním, společenským a digitálním tématům – a jediný výraznější dotek křesťanské symboliky přichází paradoxně skrze umělce žijícího v Praze, který jej navíc sám interpretuje jako univerzální, nikoli náboženský obraz.
Katolický pavilon: zvuková modlitba v klášterní zahradě
Tím, kdo letos duchovní téma na Bienále skutečně a nezpochybnitelně obsadil, je Vatikán. Pavilon nese název The Ear is the Eye of the Soul (Ucho je okem duše) a kurátorsky jej připravili Hans Ulrich Obrist, ředitel londýnské Serpentine, a Ben Vickers, ve spolupráci se Soundwalk Collective. Komisařem je kardinál José Tolentino de Mendonça, prefekt Dikasteria pro kulturu a vzdělávání.
Inspirací se stalo dílo svaté Hildegardy z Bingenu, abatyše, skladatelky, léčitelky, básnířky a mystičky z 12. století, kterou papež Benedikt XVI. v roce 2012 prohlásil za učitelku církve. Výstava má podle tiskové zprávy Dikasteria formu „zvukové modlitby" – výzvy ke kontemplativnímu naslouchání, která reaguje na kurátorskou linii celého Bienále, jež návštěvníky vybízí ke zpomalení a pozornému vnímání tišších rejstříků.
Expozice se odehrává na dvou místech. První je Giardino Mistico dei Carmelitani Scalzi v Cannaregiu – skrytá klášterní zahrada při klášteře bosých karmelitánů, běžně veřejnosti nepřístupná. Návštěvníci zde dostávají sluchátka a mapu se zvukovými díly rozmístěnými po prostoru; při procházce zahradou se skladby dvaadvaceti umělců prolínají a mizí podle polohy posluchače a podle sound collective navíc do kompozice v reálném čase vstupují biosignály rostlin a další environmentální data ze zahrady samotné. Na díle se podíleli mimo jiné Brian Eno, Patti Smith, FKA Twigs, Jim Jarmusch, Meredith Monk, Terry Riley či Devonté Hynes.
Druhým místem je Complesso di Santa Maria Ausiliatrice v Castellu, pojatý jako současný skriptorium – živý archiv navazující na středověkou tradici opisování rukopisů. Jeho jádrem je poslední, dvanáctidílné filmové a obrazové dílo německého filmaře a spisovatele Alexandra Klugeho, dokončené krátce před jeho smrtí v březnu 2026 a rozvinuté do tří sálů; právě odtud pochází i samotný název pavilonu, převzatý z Hildegardiných spisů. Součástí je i vícejazyčná knihovna. Slavnostního zahájení pavilonu se v květnu ujala Patti Smith společně se Stephanem Crasneanscki, Simone Merli, Diegem Espinosou Cruzem Gonzálezem a Pedrem Maiou – kombinací zpěvu, elektroniky, perkusí a projekce v prostoru, který kurátoři popsali jako první z řady „naslouchacích" zážitků, jimiž chtěli pavilon otevřít.
Duchovno zdarma: co nabízejí paláce mimo hlavní areály
Kdo nechce platit vstupné do Giardini a Arsenale, nemusí se ochudit – řada zajímavých duchovních děl letošního Bienále se totiž nachází v takzvaných "Collateral Events", oficiálně přidružených, ale volně přístupných výstavách v historických palácích po celém městě.
Jednou z největších je osmý ročník výstavy Personal Structures – Confluences, kterou od roku 2002 pořádá Evropské kulturní centrum v Itálii a která letos probíhá na třech místech – v Palazzo Bembo, Palazzo Mora a v Zahradách Marinaressa – se 175 umělci z více než čtyřiceti zemí. Právě v patnáctistoletém Palazzo Bembo, mezi symetricky řazenými sály obou pater, se skrývá hned několik prací s otevřeně křesťanským a pravoslavným podtextem.
Argentinská umělkyně Marcela Chichizola zde vystavuje dílo Messenger of the Heart, kompozici pracující s motivem ikonostasu, andělů a postavy svatého Mikuláše, v níž propojuje tradiční sakrální symboliku s vlastním, niternějším výtvarným jazykem – autorčinu tvorbu obecně charakterizuje důraz na duchovní rozměr lidské existence, ztvárněný akrylem, koláží, pryskyřicí a textilem.
Vedle ní zaujme světelná instalace kyperského umělce Yorgose Papadopoula – zobrazení Krista v trnové koruně, vytvořené na popraskaném skle, které pod ultrafialovým osvětlením ožívá novým, téměř éterickým vyzařováním.
Dílo je součástí jeho autorské série New Icons (Nové ikony), kterou dříve samostatně představila i londýnská Vessel Gallery s tím, že je inspirovaná nejposvátnějšími výjevy pravoslavné tradice – Bohorodičkou, Kristem a světci – ztvárněnými technikou pečlivě kontrolovaného rozbitého skla jako zcela nový pohled na archetypální obrazy. Papadopoulos byl vychován v pravoslavné tradici a pro jeho tvorbu se stal zlomovým duchovní pobyt na Svaté Hoře Athos, kde si podle svých slov uvědomil, že sklo je ideálním médiem pro tvorbu moderních ikon: tradiční ikona je totiž chápána jako okno mezi lidským a Božím světem, a právě sklo – průhledné, a přesto schopné nést obraz – v sobě podle umělce spojuje obojí, zjevení i clonu. Na letošním Bienále vystavuje hned dvě instalace, jednu z nich v paláci nedaleko Rialtského mostu na Canale Grande.
Závěr
Benátky roku 2026 tak nabízejí spíš rozporuplný než jednoznačný obraz. Oficiální pavilony tradičně pravoslavných zemí svou duchovní identitu letos téměř zamlčují. Otázku víry, ticha a vztahu k Bohu naopak otevřeně staví do popředí Vatikán svým pavilonem inspirovaným středověkou mystičkou, a tiše i argentinská a kyperská ruka v sálech Palazzo Bembo, kde nově interpretují ikonu a ikonostas. Zda jde o skutečný „duchovní obrat" celého Bienále, jak naznačují někteří kritici, nebo jen o nápadné, ale ojedinělé ostrůvky uprostřed jinak sekulární přehlídky, ať posoudí každý čtenář sám.
SPN dříve informoval: Pravoslavný průvodce Benátkami: Kde uctít ostatky světců a ikony
