Architekt Československého pravoslaví: příběh archimandrity Andreje

Kdybychom měli vybrat jednu postavu, která nejvíc změnila tvář pravoslaví v meziválečném a poválečném Československu, těžko bychom hledali silnějšího kandidáta než archimandritu Andreje, občanským jménem Vsevoloda Kolomackého. Jeho život by vydal na dobrodružný román. Legie, fronta, ztráta dvou manželek, pronásledování nacisty i komunisty. Člověk, který zanechal na mapě Čech, Moravy a Slovenska desítky konkrétních, dodnes stojících sakrálních staveb.

Mládí a první světová

Vsevolod Kolomacký se narodil v rodině chrámového žalmisty v Kyjevské oblasti a od dětství vyrůstal v hluboce pravoslavném prostředí. Vystudoval duchovní seminář, ale když vypukla první světová válka, nechtěl zůstat v ústraní, přihlásil se do carské armády. Kvůli slabému zraku ho ale nevzali. O dva roky později, v roce 1916, se mu podařilo vstoupit do československých legií. Prošel frontou, utrpěl sedm zranění a získal šest vojenských vyznamenání, mezi nimi i dva kříže svatého Jiří. Bojoval také v ruské občanské válce na straně bělogvardějců. Po jejím dramatickém konci se roku 1920 ocitl v nově vzniklém Československu, kde o dva roky později získal občanství.

Zpočátku to vypadalo, že bude pokračovat ve vojenské dráze, nastoupil jako důstojník k posádce v Mukačevu. Místo slibné kariéry ale zvolil úplně jinou cestu. Požádal o propuštění z armády a rozhodl se zasvětit život církvi.

Kněz, který stavěl chrámy vlastníma rukama

V roce 1923 se Kolomacký oženil s Jelizavetou Vlasenkovou, o rok později byl vysvěcen na jáhna a posléze na kněze. Doba byla pro pravoslavné věřící na Podkarpatské Rusi složitá. Místní obyvatelstvo, které se vracelo od unie k pravoslaví, čelilo obstrukcím ze strany řeckokatolické církve, a nově vznikajícím farnostem chyběly vlastní chrámy. Kolomacký se proto rozhodl stavět je sám. První hrubou stavbu prý dokázal se svými farníky postavit za pouhé čtyři dny. Následovalo dalších pět dřevěných chrámů v okolních obcích. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá chrám v Rakošíně z let 1926–1927, který se na rozdíl od ostatních nestavěl ze dřeva, ale jednalo se o první Kolomackého zděnou stavbu, která se následně stala hlavním chrámem místního mužského monastýru.

Zajímavostí je, že Kolomacký přitom trpěl silnou krátkozrakostí, přesto vlastnoručně maloval nástěnné malby, psal ikony a šil liturgická roucha. Za necelé desetiletí tak na Podkarpatské Rusi postavil celkem osmnáct chrámů.

Osobní život mu ale nepřinášel jen úspěchy. V roce 1927 mu během jednoho roku zemřela manželka i dcera a zůstal sám s malým synem. O dva roky později se znovu oženil s Magdalenou Vajmerovou, jenže druhé manželství duchovního bylo v rozporu s církevními pravidly, a Kolomacký za něj musel přijmout epitimii, tedy pokání uložené církví. Přesto v manželství pokračoval a narodily se v něm další dvě děti.

Sedm chrámů pro Moravu

Skutečný přelom přišel v roce 1933. Pravoslavná eparchie v Čechách a na Moravě tehdy měla doslova jen dva chrámy pro celý svůj region. Biskup Gorazd, pozdější mučedník a světec, si Kolomackého pozval na Moravu s úkolem - vybudovat síť nových zděných svatostánků, které by spojily byzantskou tradici s místními stavebními možnostmi.

Tak vznikl unikátní projekt sedmi nových chrámů ve střední Evropě, který dodnes patří k nejvýraznějším stopám pravoslaví na moravském území:

1. Chrám sv. Ludmily v Řimicích (1933–1934) – první z nové série, hranolová stavba s cibulovitou bání, kde musel Kolomacký nejprve překonat obavy místních věřících ze zadlužení farnosti.
2. Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Chudobíně (1934–1936) – vznikl na popud faráře Josefa Žídka, který přestoupil od církve československé husitské k pravoslaví. Stavba dnes slouží zároveň jako památník jugoslávského krále Alexandra I. a je zapsána na seznamu kulturních památek.
3. Chrám svatého Václava ve Střemeníčku (1936–1939) – menší filiální chrám postavený mimo jiné z materiálu, který zbyl po stavbě v Chudobíně. Jeho ikonostas a malby jsou opět Kolomackého dílem.
4. Katedrální chrám svatého Gorazda v Olomouci (1937–1939) – nejvýznamnější ze sedmi staveb, dodnes centrální chrám olomoucko-brněnské eparchie.
5. Chrám v Dolních Kounicích u Brna – přestavba soukromého objektu na chrám s novou zvonicí, dokončená roku 1942.
6. Chrám svatého Václava a svaté Ludmily v Třebíči (dokončen 1941) – stavba na Gorazdově náměstí ve čtvrti Horka-Domky, kde Kolomacký sám vlastnoručně vytvořil ikonostas i nástěnné malby a zároveň zde krátce působil jako první duchovní správce.
7. Kaple Svaté Trojice v Čelechovicích na Hané (dokončena 1942) – poslední z řady, postavená pro nevelkou pravoslavnou komunitu v obci ve staroruském stylu.

Chrám ve Vilémově a monastýr, který vznikl o desítky let později

Zvláštní místo mezi Kolomackého díly zaujímá i chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle. Jeho autorem coby architekta byl sice Eduard Brosinger z nedaleké Senice na Hané, ale samotnou stavbu, zahájenou v roce 1931 ještě před velkým sedmichrámovým projektem, řídil právě Kolomacký. Svatostánek byl slavnostně vysvěcen 14. srpna 1932 a stal se farním chrámem.

Zajímavé je, čím přesně Kolomacký chrám obohatil a čím ne. Tradice mu dodnes někdy mylně připisuje i vyřezávaný ikonostas, ten ale ve skutečnosti pochází z Podkarpatské Rusi a s Kolomackým nemá nic společného. Skutečně jeho dílem jsou naopak nástěnné fresky uvnitř chrámu, na kterých pracoval na začátku německé okupace, tedy o řadu let po samotném dokončení stavby.

Skutečný druhý život ale chrám ve Vilémově získal až o téměř šedesát let později. V roce 1991 zde vznikl ženský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, doplněný o Cyrilometodějské duchovní centrum svatého Gorazda. Místo setkávání, které v devadesátých letech společně budovali křesťané z Československa i ze zahraničí. Areál dnes patří k nejvýznamnějším poutním a duchovním centrům moravského pravoslaví a v posledních letech dokonce poskytl zázemí i ukrajinským uprchlíkům prchajícím před ruskou agresí.

Duchovní ve zbrani, farář v podzemí

Zajímavou, dnes málo známou kapitolou Kolomackého života je jeho krátké působení jako vojenský kaplan. V roce 1933 ho biskupové Damaskin a Gorazd pověřili dočasnou duchovní službou u Zemského vojenského velitelství v Brně, kde sloužilo nemálo vojáků pravoslavného vyznání. Biskup Gorazd mu tehdy svěřil posvěcený antimins a liturgické nádoby potřebné k bohoslužbám v polních podmínkách – gesto, které je možné číst i jako signál obnovené důvěry po dřívější epitimii za druhý sňatek.

Nejtěžší zkouška ale na Kolomackého i celou českou pravoslavnou církev čekala po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Hlavní představitelé církve v čele s biskupem Gorazdem byli popraveni, řada dalších kněží skončila na nucených pracích v Říši, mezi nimi i Kolomacký. Po roce ho sice kvůli špatnému zraku propustili, musel se ale pravidelně hlásit gestapu. Přesto tajně dál sloužil pravoslavné bohoslužby v Praze a v květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání.

Hned po osvobození patřil spolu s profesorem Červínkou k těm, kdo požádali státní orgány o dočasnou správu pravoslavné církve v Čechách a na Moravě. Krok formálně ne zcela v souladu s kanonickým právem, ale klíčový pro rychlou poválečnou stabilizaci rozvrácené církve.

Mnich, profesor a znovu pronásledovaný

V listopadu 1945 udělal Kolomacký další zásadní životní rozhodnutí. Definitivně se rozešel s manželkou a v monastýru sv. Jova Počajevského přijal mnišský postřih se jménem Andrej, na počest apoštola Ondřeje. Krátce nato se stal představeným pražského chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech a duchovním nově založeného Pravoslavného duchovního semináře v Karlových Varech, který později přesídlil do Prahy. Od roku 1947 směl užívat titul archimandrita – jedno z nejvyšších mnišských vyznamenání, jaké lze v pravoslavné církvi udělit.

Později přešel jako duchovní semináře na novou teologickou fakultu v Prešově, kde realizoval další stavby, mimo jiné katedrální chrám svatého Alexandra Něvského. Klid ale netrval dlouho. V roce 1952 ho komunistický režim zbavil všech pedagogických i duchovních funkcí a přeložil ho do České Lípy v severních Čechách, navíc bez možnosti vlastního bydlení a proti vůli místní farnosti, která si krátce předtím sama zvolila jiného duchovního správce. Ani ztížené podmínky, které mu připravila Státní bezpečnost, ho nezastavily. Pokračoval v přestavbách kostelů pro potřeby pravoslavné církve a jeho ikonostasy a výzdoba dodnes zdobí chrámy ve více než třiceti městech.

Poslední léta na Strážném vrchu

Z České Lípy se Kolomacký záhy přesunul do Rumburka, kde dostal k dispozici kostelík Stětí svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu. V roce 1957 se mu podařilo získat tento kostelík i s přilehlým domkem pro kněze do vlastnictví církve a vlastníma rukama ho opravil a vyzdobil ikonami. O čtyři roky později pro církevní obec v České Lípě získal i budovu brány zámku Lipý, kde zřídil kapli zasvěcenou svatým Cyrilu a Metoději.

Na Strážném vrchu nad Rumburkem pak archimandrita Andrej prožil zbytek života a 13. února 1980 zde zemřel. Byl pochován na rumburském hřbitově. Farnost poté zůstala dlouho neobsazená a chrám postupně chátral, obnova začala teprve od roku 1998.

Netlející ostatky a otázka svatořečení

Nejpřekvapivější kapitola Kolomackého příběhu se odehrála po jeho smrti. Ve dnech 9. a 10. září 2021 došlo s požehnáním arcibiskupa pražského a českých zemí Michala k vyzvednutí jeho ostatků, které byly následně přeneseny přímo do chrámu svatého Jana Křtitele na Strážném vrchu. Nález byl mimořádně konkrétní: zachoval se 84 centimetrů dlouhý cop vlasů v jejich původní barvě, přestože byl archimandrita před smrtí zcela bělovlasý, a měkké tkáně zejména v pánevní oblasti, které ani po vyzvednutí z hrobu nezačaly hnít. Ostatky byly podle církevního vyjádření shledány netlejícími, což pravoslavná tradice považuje za jeden z možných znaků svatosti.

Posvátnému synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku byly následně předloženy materiály k posouzení možného svatořečení. Synod na svém jednání v listopadu 2025 potvrdil, že se podnětem věřících zabýval – spolu s obdobnou iniciativou ohledně igumena Ignatije (Jána Čokiny), poustevníka a misionáře, který obnovoval pravoslaví na slovenském Zemplíně. Podle oficiálního stanoviska ale musí případný proces kanonizace probíhat přísně podle kanonických pravidel: je třeba prověřit případné zázraky spojené s přímluvou zesnulých, zpracovat podrobnou hagiografickou studii a projít archivní materiály. Teprve po dokončení těchto kroků může příslušný eparchiální biskup zaslat synodu formální žádost o kanonizaci. K oficiálnímu prohlášení archimandrity Andreje za svatého tedy zatím nedošlo – proces ale běží dál.

Odkaz, který stojí dodnes

Ať už bude jednou archimandrita Andrej Kolomacký oficiálně svatořečen, nebo ne, jeho odkaz je hmatatelný způsobem, jaký má jen málo osobností církevních dějin: v podobě zhruba devadesáti chrámů, z nichž dvacet je jeho vlastním architektonickým dílem, roztroušených od Podkarpatské Rusi přes moravské vesnice až po severočeské pohraničí. Každoročně v únoru se u jeho hrobu na Strážném vrchu scházejí poutníci a duchovní, aby si připomněli muže, který dokázal spojit vojenskou odvahu, umělecké nadání i vytrvalou víru a jehož chrámy dodnes slouží dalším generacím věřících, od Vilémova až po Třebíč.

Přečtěte si také