Čtvrť čtyř vyznání: vratislavský prostor vzájemné úcty
Ve Vratislavi stojí čtyři chrámy čtyř různých vyznání pár set metrů od sebe. Jak vznikla Čtvrť čtyř vyznání, zvaná také Čtvrť vzájemné úcty, a proč dodnes funguje?
Pár kroků od vratislavského Rynku, v prostoru vymezeném ulicemi Kazimierza Wielkiego, św. Mikołaja, Pawła Włodkowica a św. Antoniego, stojí vedle sebe čtyři svatostánky čtyř různých vyznání: římskokatolický kostel sv. Antonína Paduánského, evangelicko-augsburský kostel Boží Prozřetelnosti, synagoga Pod Bílým Čápem a pravoslavná katedrála Narození Přesvaté Bohorodičky. Místní tomuto území neříkají „čtvrť" v urbanistickém smyslu (žádné úřední hranice totiž nemá), ale jako symbolu vzájemné blízkosti čtyř náboženských komunit, které tu žijí a modlí se pár set metrů od sebe, se mu tak říká už třicet let.
Čtyři chrámy, čtyři osudy
Nejstarší z chrámů, kostel sv. Antonína, je barokní stavba z 18. století. Evangelický kostel Boží Prozřetelnosti pochází z pozdního baroka a dodnes v něm sídlí čilá luteránská farnost. Synagoga Pod Bílým Čápem, postavená v roce 1829 v klasicistním stylu, je jedinou dochovanou vratislavskou synagogou. Přežila Křišťálovou noc v roce 1938 jen díky tomu, že těsné sousedství s dalšími budovami znemožnilo ji zapálit bez rizika rozšíření požáru, za nacismu ji ale zdevastovali a změnili ve sklad a po válce dlouhá desetiletí chátrala, než ji od 90. let obnovila Nadace Beny Kahan spolu s židovskou obcí. Pravoslavná katedrála Narození Přesvaté Bohorodičky sídlí v budově bývalého katolického kostela sv. Barbory ze 14.–15. století, která byla za druhé světové války ze sedmdesáti procent zničena a po válce obnovena a předána pravoslavné církvi; ve věži dodnes tiká takzvaný Knedlíkový zvon, pověstný tím, že se vždycky opožďoval o pár minut za ostatními kostelními zvony ve městě.
Jak to všechno začalo: rozbité okno
Historie spolupráce mezi čtyřmi komunitami je zdokumentovaná do detailu. Začala nečekaně, u obyčejného rozbitého okna. Psal se rok 1995 a Jerzy Kichler, tehdejší představitel židovské obce, si vzpomíná: modlili se před šábesem, studenti zpívali dost hlasitě a někdo z kolemjdoucích kamenem rozbil okno synagogy – kdo přesně, se neví, nešlo o nikoho ze sousedních farností. Kichlerovi to ale dalo podnět k úvaze: na jedné straně stojí komunita, která se jen chce v klidu modlit, na druhé straně bezejmenná skupina výtržníků z okolí. Rozhodl se proto zajít za farářem nedalekého kostela sv. Antonína (ne proto, že by za incident mohli jeho farníci, ale jako za respektovanou autoritou v sousedství). Farář pak svým věřícím při kázání vysvětlil, kdo jsou jejich sousedé v synagoze a jak žijí, aby se podobné incidenty, ať už za nimi stál kdokoli, už neopakovaly. Fungovalo to: výtržnosti ustaly a mezi oběma komunitami začala spolupráce. Krátce nato přizvali i evangelický kostel, vznikl „trojúhelník", a nakonec i pravoslavnou katedrálu, čímž se „trojúhelník" proměnil ve „čtverec".
Mezi zakladateli tehdejší spolupráce byli Jerzy Kichler, katolický kněz Jerzy Żytowiecki, evangelický biskup Ryszard Bogusz, luterán Janusz Witt a pravoslavný kněz Alexandr Konachowicz. Postupně se k příležitostným společným modlitbám a návštěvám o svátcích přidaly i sborové koncerty a charitativní sbírky, až v roce 1996 vznikla Rada Čtvrti vzájemné úcty a v roce 2005, po deseti letech neformální spolupráce, i samotná Nadace „Čtvrť vzájemné úcty čtyř vyznání", kterou dodnes společně tvoří židovská obec, katolická farnost paulinů, pravoslavná farnost a evangelicko-augsburská farnost.
Co se ve čtvrti děje dnes
Ve stejném roce 2005 vratislavské městské zastupitelstvo oficiálně zřídilo Kulturní stezku čtyř chrámů spojující všechny čtyři svatostánky a čtvrť byla zapsána do seznamu památek jako památník historie. V roce 2012 na křižovatce ulic Kazimierza Wielkiego a św. Antoniego přibyla socha Křišťálové planety od vratislavské umělkyně Ewy Rossano – dvoumetrová postava dívky v šatech inspirovaných zeměkoulí, která má symbolizovat jednotu světa navzdory jeho náboženské a kulturní rozmanitosti; přilehlé prostranství od roku 2022 nese jméno Náměstí vzájemné úcty.
Nadace dnes organizuje mezikulturní výchovné dílny pro děti nazvané „Dzieciaki" (běží nepřetržitě od roku 1999), jazykové kurzy jidiš, hebrejštiny, latiny a staroslověnštiny, měsíční „Salony vzájemné úcty" s hosty a přednáškami, diskusní panely i program „Hudba a Bible", v jehož rámci se v chrámech a synagoze čtvrti střídavě zpívají žalmy podle různých interpretačních tradic, po každém koncertu následuje diskuse o příslušné pasáži Starého zákona za účasti zástupců všech čtyř vyznání.
Co na to říkají duchovní
Při loňských oslavách třiceti let spolupráce zavzpomínal na začátky otec Alexandr Konachowicz, farář pravoslavné katedrály: „Tehdy jsme si vůbec neuvědomovali, že začínáme něco historického," řekl, a dodal, že s odstupem času je těžké uvěřit, že uplynulo už třicet let. Zdůraznil, že základem fenoménu Čtvrti se ukázal být obyčejný rozhovor mezi lidmi. Léta byl mezikonfesní odstup, zejména mezi laiky, přirozený. Společné iniciativy však ukázaly, jak mnoho bariér je zcela umělých. „Kontakt s druhým člověkem a projevení úcty vůči němu láme i ty nejtvrdší přehrady," uzavřel.
Janusz Witt z Evangelické augsburské církve při stejné události upozornil, že všechny velké iniciativy začínají tím nejjednodušším způsobem. "Všechno začíná setkáním. Pak se rodí dialog a z dialogu přátelství, smíření, odpuštění," říkal. Poznamenal, že ve Čtvrti se nikdo nepokouší nikkoho obracet ani přesvědčovat ke změně vyznání. "Vážíme si druhého člověka takového, jaký je. Naše přátelství se stalo jednou z nejkrásnějších věcí v mém životě," připustil Witt.
Otec Konachowicz při jiné příležitosti podotkl, že animozit, konfliktů a rozdílů je ve světě všude dost samo o sobě, a že právě proto stálo za to vratislavskou spolupráci budovat. Katolický farář Mariusz Tabulski zase připomněl slova zesnulého vratislavského kardinála Henryka Gulbinowicze, že starší název „Čtvrť tolerance" nakonec nestačil, protože je třeba mluvit o něčem víc: o opravdové otevřenosti, proto se čtvrť dnes oficiálně jmenuje „Čtvrť vzájemné úcty".
Čtverec uprostřed rozděleného světa
V době, kdy se politický i veřejný diskurz v Evropě i jinde ve světě čím dál častěji odehrává v logice „my proti nim" – ať už jde o náboženství, národnost nebo politické přesvědčení – nabízí vratislavská čtvrť tichou, ale výmluvnou protiváhu. Ne teoretickou toleranci, ale praktikovanou vzájemnost, budovanou celé generace na tom nejobyčejnějším základu, jaký existuje, na osobním setkání a rozhovoru mezi sousedy. Žalm 133 to vyjadřuje slovy, která by mohla stát nad vchodem do kterékoli ze čtyř svatyní: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!" (Ž 133,1). Vratislavská zkušenost ukazuje, že tahle svornost nevzniká navzdory rozdílům ve víře, ale ani jejich popřením či smícháním. Vzniká tam, kde si lidé různého vyznání dokážou zachovat vlastní identitu a přesto si prokazovat úctu jako první, ne jako poslední možnost.
