Zesnutí Přesvaté Bohorodičky: proč to církev nenazývá smrtí

Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Ilustrační obrázek SPN.

Podle juliánského kalendáře dnes, 28. srpna, slaví pravoslavní křesťané, jejichž místní církve se řídí starým kalendářem, svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodičky – slovensky Zosnutie, staroslověnsky i řecky doslova „usnutí" (Κοίμησις). Jde o poslední z dvanácti velkých svátků liturgického roku, kterému navíc předchází vlastní dvoutýdenní půst (Uspenský), jeden z nejpřísnějších v celém pravoslavném kalendáři.

Co se podle tradice ten den odehrálo

Písmo o smrti Matky Boží mlčí, žádný evangelista nezaznamenal ani datum, ani místo, ani okolnosti jejího skonu. Vše, co o Zesnutí víme, pochází z církevní tradice a z apokryfních textů, kterých existuje podle odhadů badatelů nejméně sedmdesát v různých jazycích. Podle nich Panně Marii archanděl předem oznámil blížící se konec pozemského života. Ona pak vyjádřila přání naposledy spatřit apoštoly. Ti se,  roztroušení po světě, kam se rozešli hlásat evangelium, měli podle tradice zázračně shromáždit v Jeruzalémě, aby jí byli v poslední hodině nablízku.

Po jejím pokojném skonání nesli apoštolové tělo v průvodu k rodinné hrobce v Getsemanech, kde už byli pohřbeni její rodiče Jáchym a Anna i snoubenec Josef. Tradice k tomu přidává i dramatický detail. Jeden z nepřátelsky naladěných přihlížejících se prý pokusil máry s tělem Bohorodice převrhnout, ale sotva se jich dotkl, anděl mu ruce usekl. Zázrak, po kterém muž litoval a uvěřil. Apoštol Tomáš, který podle tradice kázal na Východě, dorazil do Jeruzaléma až tři dny po pohřbu. Na jeho žádost apoštolové hrob znovu otevřeli, aby se s Bohorodicí mohl rozloučit, hrob byl ale prázdný. Právě tahle epizoda, připomínající Tomášovu roli u prázdného hrobu vzkříšeného Krista, dala vzniknout přesvědčení, že Bohorodice byla i tělesně vzata do nebe.

Proč „zesnutí", a ne smrt

Rozdíl mezi slovy „smrt" a „zesnutí" není v pravoslavném myšlení jen eufemismus. Podle církevního učení není smrt věřícího člověka zánikem osobnosti, ale přechodem, jakýmsi druhým narozením do věčného života, ne jeho koncem. Bohorodice, jako první člověk, pro kterého se nebeské Království po jejím zesnutí plně otevřelo, je v tomto smyslu vzorem toho, co učení církve čeká každého věřícího.

Je přitom potřeba rozlišovat mezi pravoslavným a katolickým pojetím tohoto svátku. Katolická církev v roce 1950 vyhlásila závazné dogma o Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší. Pravoslavná církev naproti tomu žádné závazné dogma v tomto smyslu nemá – drží se spíš liturgické a ikonografické tradice a otevřené, ne dogmaticky uzavřené víry, že Bohorodice byla po smrti vzkříšena a je tělem i duší v nebi. 

Co ukazuje ikona

Klíč k pochopení svátku nabízí samotná ikonografie. Na každé ikoně Zesnutí leží Bohorodice uprostřed na smrtelném loži, kolem ní apoštolové, a za ložem stojí Kristus v zářícím oreolu, v náručí drží zavinuté nemluvně. První dojem bývá, že jde o odkaz na Vánoce, na Krista jako děťátko z ikony Narození. Ve skutečnosti ale jde o něco jiného. Tím nemluvnětem v Kristově náručí je duše Bohorodice samotné.

Ikonopisci ji stovky let malovali jako drobné, bezmocné, zavinuté děťátko záměrně, aby ukázali, že smrt v pravoslavném pojetí je jakési druhé narození, jen naruby. Matka, která kdysi držela v náručí novorozeného Boha, se sama stává tímto nemluvnětem v náručí vlastního Syna, rodinné role se na okamžik prohodí. Spojitost s Kristovými vlastními slovy „nebudete-li jako děti, nevejdete do Království nebeského" (Mt 18,3) tu není náhodná, do nebeského Království podle této ikony nelze vstoupit s mocí, se zásluhami nebo s moudrostí nastřádanou za život, ale jedině tak, že si člověk nechá Bohem, jako malé a bezmocné dítě, dát do náruče.

Uzavírá jeden kruh, otvírá druhý

Zesnutí Bohorodičky je posledním velkým svátkem liturgického roku, ten jako celek se ale za pár týdnů znovu otevře svátkem Narození Přesvaté Bohorodičky. Tahle bohoslužebná posloupnost, kruh uzavírající se Zesnutím a znovu se otevírající Narozením téže osoby, bývá čtena jako připomínka, že i vlastní život věřícího člověka může mít podobný tvar. Pokud ho člověk prožije s Bohem, může každé jeho zdánlivé zesnutí, ať doslovné, na konci pozemské cesty, nebo to symbolické, kdy se člověk v pokoře „umenšuje" – předznamenávat nové narození pro věčnost.

Otec Ján Husár ve svém zamyšlení k letošnímu svátku připomíná i to, jak snadno dnešní společnost odsouvá na okraj právě ty vlastnosti, jimiž Bohorodice v tradici vyniká nejvíc: pokoru, tichost, nezištnost, milosrdenství, zatímco veřejný prostor podle něj zaplňují úplně jiná témata. Otázka, kterou v této souvislosti klade, je prostá: proč právě tahle nejctnostnější žena dějin světa dnešnímu člověku jako vzor nestačí?

Co si z toho odnést

Svátek, o kterém mlčí evangelia, si tak církev po staletí vykládá jinak než letopisně, ne jako zprávu o tom, kdy přesně a jak Bohorodice zemřela, ale jako obraz toho, co smrt vůbec je a co s sebou nese. Ikona ukazuje dítě v náručí Krista. Liturgický kalendář ukazuje kruh, který se zesnutím uzavírá jen proto, aby se vzápětí otevřel narozením; a samotné pojmenování svátku „zesnutí, ne smrt“ shrnuje celou tuhle logiku do jediného slova. Není proto náhoda, že věřící při dnešní bohoslužbě zpívají tropar, ve kterém se o Bohorodici zpívá, že hrob a smrt ji nezadržely – „odešla tam, ale neopustila nás."

SPN dříve psal: Uložení roucha Přesvaté Bohorodičky: Svátek zázraků a ochrany. Svátek uložení roucha Matky Boží v Blachernách, který je spojen se záchranou Konstantinopole a počátky křesťanství na Rusi.

Přečtěte si také