Stětí hlavy Jana Předchůdce: proč je tento den poznamenán přísným postem

Ilustrační obrázek SPN

Podle nového kalendáře jsme si tento svátek připomněli včera, 29. srpna. Mezi velkými svátky liturgického roku zaujímá Stětí hlavy svatého Jana Předchůdce zvláštní místo. Ačkoli nepatří mezi dvanáct hlavních svátků roku, řadí se mezi ostatní významné svátky, které církev slaví s podobnou vážností, a je mezi nimi jediný, který si místo radosti připomíná násilnou, nespravedlivou smrt. Je také jediný, spolu s předvečerem Bohozjevení a svátkem Povýšení Svatého Kříže, kdy se drží přísný půst bez ohledu na to, na jaký den v týdnu zrovna padne. A je tak na místě se ptát, čím si takovou přísnost vysloužil zrovna tento den. 

Co se připomíná

Příběhem samotné popravy, tedy Herodovými narozeninovými hody, Salominým tancem, hlavou na míse a matčinou pomstou, jsme se podrobně zabývali už dřív, v článku Životy svatých: Jan Křtitel – Anděl v těle a hlas volajícího na poušti. Stojí ale za připomenutí jeden detail, který snadno unikne: datum 29. srpna se vůbec nekryje s historickým dnem popravy. Podle podání židovského historika Flavia Josepha byl Jan sťat v pevnosti Machairús ještě před Paschou, tedy na jaře. Církev slaví jeho památku na konci srpna z jiného důvodu – právě toho dne byl vysvěcen chrám svatého Jana v palestinské Sebastě, postavený na místě jeho hrobu z popudu císaře Konstantina Velikého a jeho matky Heleny. Do stejného chrámu byly později uloženy i ostatky dvou Janových učedníků, Elizea a Abdia. 

Proč přísný půst

Vysvětlení, které církev k tomuto dni podává, je přímé: půst je výrazem zármutku nad násilnou smrtí největšího z proroků – sám Kristus o něm řekl:

„Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel" (Mt 11,11; srov. Lk 7,28).

Zároveň je to ale i svátek s druhou, protikladnou rovinou – oslava vítězství Boží pravdy uprostřed lidského zla a bezpráví. Jan zemřel, protože řekl mocnému vládci pravdu do očí a odmítl mlčet o jeho nezákonném sňatku s manželkou vlastního bratra; jeho smrt je tak zároveň tragédií i svědectvím, že pravda se dá umlčet jen dočasně.

Zajímavý je i kontrast, který svátek staví do popředí a kterým se zabývá i kázání na tento den tradičně připisované svatému Janu Zlatoústému (pozn.red.: jeho autorství u tohoto konkrétního textu ale není zcela jisté – bývá řazeno mezi tzv. spuria, tedy díla nejistého původu). Podle něj stojí na jedné straně Jan Předchůdce s celou paletou ctností – pokorou, láskou k Bohu i lidem, modlitbou, postem, čistotou myšlenek – zatímco na druhé straně stojí Herodova rodina s hodovní hostinou plnou opilství, tance, nestřídmosti a nerozvážných přísah. Král v opojení vlastní pýchou vyslovil neuváženou přísahu, kterou pak nedokázal vzít zpět.

Věřící na to dnes reagují přesně opačně: místo hodování drží nejpřísnější možný půst dne, ne nepodobný Velkému postu co do přísnosti stravy. Kde padla hlava proroka kvůli nestřídmé hostině, tam církev odpovídá zdrženlivostí. Autenticky Zlatoústého je pak samostatné kázání na stejný svátek, které se dochovalo zvlášť. 

Znovu Herodias zuří, znovu se zmítá, znovu tancuje, znovu požaduje od Heroda bezprávné stětí hlavy Jana Křtitele. Opět Jezábel strojí úklad, aby uchvátila Nábothovu vinici, a zamýšlí vyhnat do hor svatého Eliáše. A nejen já sám jsem z toho zděšen, nýbrž domnívám se, že i vy všichni, kteří jste slyšeli hlas evangelia, užasnete spolu se mnou nad Janovou odvahou, Herodovou pošetilostí a zvířecím běsněním bezbožných žen. Vždyť co jsme slyšeli? Herodes poslal, zajal Jana a spoutal ho v žaláru. Za co? Kvůli Herodias, manželce svého bratra Filipa.

Osud ostatků a česká stopa

O tom, jak spletitý byl osud Janovy hlavy po staletí – od prvního a druhého nalezení na Olivové hoře a u Emesy, přes třetí nalezení v byzantské Komaně, až po vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204 a dnešní rozptýlení ostatků mezi Amiens, Řím, Damašek, Athos i Istanbul – jsme podrobně psali v článku Třikrát ztracená: Příběh hlavy sv. Jana Křtitele, kde je popsána i překvapivá spojitost s moravskou Jihlavou a částečka ostatků, kterou dnes uchovává tamní pravoslavná farnost.

Den ztišení

Ať už si dnešní přísný půst věřící vysvětlují jako výraz zármutku, nebo v něm vidí i onu druhou, protikladnou rovinu vítězství pravdy nad zlem, smysl dne zůstává stejný: zastavit se, ztišit se a připomenout si, že pravda někdy stojí život – a že přesně to je cena, kterou byl ochoten zaplatit muž, jehož si církev cení hned po Přesvaté Bohorodici ze všech lidí nejvíc.

SPN dříve psal: Zesnutí Přesvaté Bohorodičky: proč to církev nenazývá smrtí

Přečtěte si také