Proč Bůh dopouští utrpení? Pravoslavný pohled

Ilustrační foto SPN

Proč všemohoucí Bůh dovoluje, aby lidé trpěli? Tato otázka patří k nejstarším a nejtěžším vůbec. Pravoslavná církev na ni nenabízí  nějakou jedinou formuli nebo odpověď, která by bolest vysvětlila a tím ji vyřešila. Nabízí ucelený pohled, který se opírá o Písmo, o učení svatých otců a o mnohasetletou zkušenost modlitby a duchovního života. Zkusme si vysvětlit, proč Bůh dopouští utrpení?

Bůh utrpení neposílá, dopouští ho

První a klíčové rozlišení je, že Bůh utrpení nezpůsobuje, ale pouze dopouští. Znamená to, že bolest, nemoc, přírodní katastrofy nebo lidská zloba nejsou nástrojem, kterým by Bůh trestal nebo zkoušel jednotlivé lidi jak si to mnozí představují. Jsou důsledkem toho, že svět, ve kterém žijeme, není takový, jaký měl původně být, jak původně Bůh zamýšlel.

Podle knihy Genesis Bůh stvořil svět dobrý. Opakovaně se v prvních kapitolách Bible píše, že Bůh viděl, že to, co učinil, je dobré. Utrpení, nemoc a smrt nebyly součástí tohoto původního záměru. Vstoupily do světa až s pádem člověka, s narušením vztahu mezi Bohem a jeho stvořením.

Proč tedy trpí i ti, kdo za nic nemohou?

Často se mluví o tzv. „dědičné vině", kterou každý člověk zdědí už narozením a za niž by měl v jistém smyslu pykat, pravoslavná tradice mluví raději o zděděné porušenosti. O tom, že celé stvoření je po pádu prvních lidí nemocné, smrtelné, vystavené rozkladu. Není to otázka osobní viny malého dítěte, které onemocní, nebo oběti přírodní katastrofy. Je to otázka stavu celého světa, do kterého se rodíme a který je poznamenaný oddělením od Boha.

Jinými slovy, utrpení nevinných není trest za konkrétní hřích, ale projev toho, že žijeme ve světě, kde smrt a rozklad získaly moc, kterou původně mít neměly. Svatý apoštol Pavel to v listu Římanům popisuje tak, že celé tvorstvo „sténá a spolu trpí" a čeká na vysvobození.

Svoboda, bez které by láska nebyla láskou

Pak tu máme svobodnou vůli. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, schopnou skutečně milovat. Láska, která by byla vynucená, by láskou nebyla. Tatáž svoboda, která člověku umožňuje milovat Boha i druhé lidi, mu ale zároveň umožňuje odvrátit se od nich, ubližovat, konat zlo. Velká část utrpení ve světě: války, násilí, nespravedlnost, to vše nepramení z Boží vůle, ale ze zneužití svobody, kterou Bůh lidem dal a kterou jim nebere ani tehdy, když ji zneužívají.

To ovšem samo o sobě nevysvětluje utrpení způsobené nemocemi nebo přírodními jevy, kde žádná lidská zloba přímo nefiguruje. Připouštíme tedy, že úplné rozumové vysvětlení každého jednotlivého utrpení není člověku dáno. Svatý Jan Zlatoústý na podobné otázky často odpovídal tím, že odkazoval k důvěře v Boží prozřetelnost tam, kde rozum už nestačí. Ne jako k výmluvě, ale jako k postoji, který otevírá prostor pro vztah s Bohem i uprostřed nepochopitelného.

Bůh, který sestupuje do utrpení místo nás

Ústředním bodem křesťanské víry je vtělení. Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem a prochází vším, čím prochází lidé, tedy hladem, únavou, zradou, bolestí, strachem ze smrti i smrtí samotnou na kříži.

Bůh se z lásky ztotožňuje s trpícím člověkem, sestupuje až na samé dno lidského utrpení, sestupuje do podsvětí, aby odtamtud mohl člověka vyvést k životu. Byzantský teolog Mikuláš Kabasilas to formuloval tak, že jedinou odpovědí na vládu zla ve světě je právě tento životodárný kříž, který Kristus přijal z lásky. Bůh tedy není vzdálený divák lidského utrpení, ale ten, kdo je z vlastní vůle sdílí.

Co s utrpením dělat, když už přišlo

Duchovní otcové, jako byl mnich svatý Izák Syrský, učili, že to, jak se člověk k vlastnímu i cizímu utrpení postaví, může ho buď zahořknout, nebo naopak prohloubit jeho soucit a lásku k druhým. Bolest sama o sobě dobrá není, ale může se stát místem, kde člověk zakouší Boží blízkost hlouběji než v pohodlí a bezstarostnosti. Zkušenost, kterou popisuje řada pravoslavných světců a duchovních autorů napříč staletími.

Praktická rada, tedy nezní „pochop, proč trpíš", ale spíš: neboj se s otázkou přijít před Boha v modlitbě, hledej blízkost společenství církve a nezůstávej se svou bolestí sám. Utrpení se nemá idealizovat ani vyhledávat, ale když přijde, dá se skrze modlitbu, svátosti a lásku k druhým proměnit v cestu, ne jen v slepou zeď.

Kristovo utrpení nebylo poslední kapitolou. Pravoslavná liturgie i celá zbožnost jsou touto nadějí prodchnuté. Utrpení a smrt nemají poslední slovo, byť ho ve světě, ve kterém žijeme, často mají navrch. Křesťanská naděje spočívá v přesvědčení, že Bůh nakonec všechno utrpení, které dopustil, promění a uzdraví, ne tím, že ho vygumuje z minulosti, ale tím, že mu dá nový smysl ve světle vzkříšení.

Pravoslavná odpověď na otázku utrpení tedy není uzavřený filozofický systém, ale spíš pozvání. Pozvání k pokoře před tajemstvím, které se nám nedaří beze zbytku vysvětlit, k důvěře v Boha, který sám prošel utrpením, a k naději, že bolest nemá poslední slovo.

Přečtěte si také