Půst jako škola zdrženlivosti: proč se církev nepostí jen v jídle

Ilustrační obrázek SPN

Když se řekne půst, většině lidí se vybaví jedno. „Co smím a co nesmím jíst“. Ale to je jen polovina, a ještě k tomu ta snazší. Smysl postu  totiž tkví v očištění duše, a k tomu vždycky patří i duševní askeze. Pravá víra, láska, trpělivost, skromnost, tlumení vášní, účast na bohoslužbě a modlitba. Jídlo je jen nejviditelnější a nejsnáz kontrolovatelná část mnohem širšího úkolu.

Co přesně se jí – a proč na tom nezáleží nejvíc

Pravidla pravoslavného postu jsou skutečně přísná. Během velkých půstů se vynechávají všechny potraviny živočišného původu. Maso, mléčné výrobky i vejce, a na rozdíl od katolické praxe se běžně vylučují i ryby, zatímco mořské plody jsou na mnoha místech tolerované. Jí se zpravidla jednou denně, po poledni, volnější pravidla dovolují dvě jídla. Postních dnů bývalo ve středověkém kalendáři mezi 120 a 140 do roka.

Jenže právě proto, že jsou tahle pravidla tak podrobná, hrozí, že se pozornost upře jen na ně, tedy na to, zda smím sníst krevety, nebo ne. Otázka, co přesně smí být na talíři (třeba zda krevety a kalamáry, které jsou běžné v Řecku, ale ne v Čechách), je věcí, kterou má každý věřící probrat se svým duchovním otcem, neexistuje jedna univerzální odpověď pro každého.

Půst duše: co dělat s jazykem, časem a vztahy

Existuje zásadní rozdíl mezi půstem tělesným a duševním. Zatímco při tělesném postu se člověk zdržuje určitých pokrmů, při duševním postu se duše zdržuje zlých úmyslů, slov a činů. Půst bez tohoto druhého rozměru ztrácí smysl, lze si snadno představit člověka, který drží přísně gastronomická pravidla, a přitom se celý půst hádá, pomlouvá a je netrpělivý na okolí. Podle tradice je to půst naprázdno.

Tady přichází askeze, která znamená boj proti tomu, co je v těle i v duši porušené a co člověka odvádí od jeho pravého určení. Pravoslavná askeze tedy není opovržení světem ani sebetrestání, ale snaha proměnit vlastní život a přiblížit ho k tomu, jaký měl původně být. Jak to shrnuje, jde o pozitivní tvořivou činnost, ne o pouhé odříkání.

Půst mění i bohoslužbu

Nejvýrazněji se to projevuje na bohoslužbě právě o Velkém postu. Liturgický život se v tomto období výrazně mění a víc se zaměřuje na pokání. V prvním týdnu Velkého postu se slouží takzvané „velké povečeří", při kterém se čte pokajánný kánon sv. Ondřeje Krétského – text, který má věřící přivést k tomu, aby se obrátili sami do sebe. Během Velkého se klasická liturgie sv. Jana Zlatoústého slouží jen o sobotách a nedělích, protože celková atmosféra bohoslužeb se zpomaluje a ztišuje. Tahle konkrétní podoba bohoslužeb patří výhradně k Velkému postu – ostatní půsty v roce (například Petrův nebo Filipovka) mají svá vlastní, o něco méně přísná pravidla i bohoslužebný řád.

Zajímavé je, že se posouvá i to, co lidé pokládají za „půst" v širším smyslu. Mnohé rodiny si v postní době výrazně omezují i televizi a internet – tedy věci, které samy o sobě nejsou hříšné, ale mohou zabírat čas a pozornost, které by měly patřit modlitbě a tichu.

Proč se to všechno dělá

Člověk se nepostí kvůli půstu samotnému, ale kvůli tomu, na co je zaměřený jeho pohled. Půst má člověka učinit pokorným, očistit ho od hříchu a utišit v něm zlé náklonnosti. Postní doba je příležitost přehodnotit dosavadní život, přestat marnit čas a věnovat se jen tomu podstatnému. Například práci, rodině a především duchovnímu růstu.

Půst je tedy v pravoslavném pojetí něco jako škola zdrženlivosti v tom nejširším smyslu. Učí člověka, že dokáže říct ne nejen jídlu, které mu chutná, ale i slovu, které by rád řekl ve zlosti, myšlence, která mu leze do hlavy, nebo hodinám u obrazovky, které by jinak nevědomky utekly. Jídlo je tu jen prvním, nejsnáz uchopitelným krokem k mnohem náročnějšímu úkolu, naučit se ovládat celého člověka, ne jen jeho žaludek.

Přečtěte si také