Svátek Obnovení chrámu se bezprostředně týká každého z nás

Ilustrační obrázek SPN

Svátek Obnovení chrámu se bezprostředně týká každého z nás. Slavíme jej den před Povýšením svatého Kříže. Jsou to dva dny, které jsou spolu spojeny: jeden den slavíme Obnovení chrámu, druhý den Povýšení svatého Kříže. Oba jsou plnohodnotnými svátky a vzájemně se předpokládají.

Církevní tradice spojuje nalezení životodárného Kříže a znovuodkrytí svatých míst se svatou císařovnou Helenou. Po odstranění nánosů a odtesání okolní skály byl za císaře Konstantina vybudován krásný chrám na místě Kristova spasitelného utrpení, Jeho životodárné smrti a slavného Vzkříšení. Samotný Pánův hrob byl zachován a stal se středem svatyně. Je to chrám Božího hrobu neboli chrám Kristova Vzkříšení.

Jeho zasvěcení roku 335 si připomínáme jako Obnovení chrámu. Liturgické slovo „obnovení“ označuje také zasvěcení nového chrámu. Zároveň nás však tento svátek vede k hlubšímu pochopení obnovy Božího chrámu: k tomu, jak se v Kristu naplnilo vše, co starozákonní chrám předobrazoval.

Kdysi vybudoval jeruzalémský chrám král Šalomoun. Už tehdy se naplňovalo zaslíbení, které dostal David: jeho potomek, jeho syn, postaví Bohu dům. Tím synem byl Šalomoun, ale i sám Šalomoun byl předobrazem Krista. Zaslíbení o Davidově synu tak dostává svůj plný význam v Kristu, Synu Davidovu a Synu Božím. Slova o synovství z tohoto zaslíbení vztahuje na Krista také list Židům (2 Sam 7,12–14; Žid 1,5).

Šalomounův chrám byl zničen Babylóňany. Po návratu Izraele z vyhnanství byl chrám vybudován znovu. V tomto druhém chrámu, později přestavěném za Heroda, se modlil a učil sám Ježíš Kristus. Potom byl i tento chrám zničen, roku 70 římskými vojsky.

V tradičním judaismu se očekává, že bude jeruzalémský chrám znovu vybudován. Pravoslavní křesťané však věří, že Mesiáš již přišel a naplnil zaslíbení chrámu svým vykupitelským a spasitelným dílem. Kristus vybudoval tento Chrám sám v sobě. On sám je tím Chrámem. Když řekl: „Zbořte tento chrám a za tři dny ho postavím,“ mluvil o chrámu svého Těla (Jan 2,19–21).

Právě v tomto smyslu můžeme mluvit o obnovení chrámu také jako o naplnění jeho původního poslání. Chrám Kristova Vzkříšení je svědectvím o tomto naplnění. Jeho souvislost se Šalomounovým chrámem spočívá v Kristu, v němž se předobraz stal skutečností. Kristus je sám Chrámem, sám je Obětí, knězem i věčným Veleknězem podle řádu Melchisedechova (Žid 7,24–27).

A proto je pro nás tak důležitá hierarchie: biskup se svěřeným klérem, s presbyteriem a diakonátem. Boží chrám je všude, kde je zákonný velekněz, zákonný pravoslavný biskup, a kde se v jednotě s ním shromažďuje církev. Biskup tuto službu koná v apoštolské posloupnosti, v pravoslavné víře a v jednotě církve. Každý biskup už ze své služby stojí v čele společenství, v němž se přináší Božská nekrvavá Oběť za spásu všech lidí, za každého křesťana, za každého, kdo uvěřil v Boží jméno.

Kněží přinášejí tuto Oběť v jednotě se svým biskupem a s jeho požehnáním. Také svatý Ignatij Bohonosný píše, že řádná Eucharistie je ta, která se slaví pod vedením biskupa nebo toho, koho tím biskup pověřil. Biskup, kněžstvo, jáhni a věřící jsou spojeni v jednom eucharistickém společenství.

Proto má každý zákonný pravoslavný chrám účast na témže tajemství jako chrám Kristova Vzkříšení v Jeruzalémě. V tomto eucharistickém smyslu je to v podstatě jeden a tentýž Chrám: jeden Boží oltář na různých místech a v různých historických okolnostech. Všude se přináší táž Oběť a všude přijímáme téhož Krista. Jak vysvětluje svatý Jan Zlatoústý, Kristus je celý zde a celý také jinde; množství míst nerozděluje Jeho Tělo ani Jeho jedinou Oběť.

I kdyby byl chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, nedej Bože, zničen, třeba atomovou bombou, síla Kristova spasitelného díla by tím nebyla zničena. Máme na ní účast u každého zákonného oltáře, při Božské liturgii slavené na každém řádným biskupem posvěceném a vydaném antiminsu. Je přítomná všude tam, kde zákonný biskup požehnal, aby se v jednotě církve přinášela Božská nekrvavá Oběť.

Chrám není jen nějaké místo, které nám ve smyslu muzea něco připomíná a kde je hezky. Jeho eucharistický život je skutečná událost, událost věčná, událost našeho vstupování do Věčnosti. Chrám je bránou, skrze kterou se Věčnost prolamuje na půdu našeho každodenního života. Silou Boží se osvobozujeme a vystupujeme z omezení času, prostoru, hříchu a smrti.

Tatáž síla, která proudí a posvěcuje v chrámu Božího hrobu, plně proudí a posvěcuje také v každém řádném pravoslavném chrámu. Je to síla Kristova spasitelného díla, Jeho jediné Oběti a Jeho Vzkříšení. V tomto eucharistickém smyslu je tímto Chrámem každý pravoslavný chrám. Výjimečnost chrámu v Jeruzalémě spočívá v tom, že stojí přímo na historickém místě Kristovy smrti a Vzkříšení. Je tak jakoby sám v sobě: svatyně Vzkříšení stojí přímo na místě Vzkříšení.

Téhož Krista přijímáme také v našem vlastním chrámu. I tam je Jeho Tělo a Jeho Krev, i tam se přináší Jeho jediná Oběť za spásu světa. A právě proto se svátek Obnovení chrámu bezprostředně týká každého z nás.

Přečtěte si také