Vznešenost kněžství a míra odpovědnosti
Tradice svatých otců spojuje výsostné postavení kněžské služby s mimořádnými nároky na život pastýře. Svědčí o tom jejich poučení, život ctihodného Kosmy Zografského i samotný obřad kněžského svěcení.
Dar Boží milosti v církvi vždy předpokládá lidskou odpověď. Čím vyšší je služba, k níž je člověk povolán, tím hlubší má být jeho věrnost tomuto povolání. Zvlášť zřetelně tato souvislost vystupuje v učení o kněžství: blízkost svatého oltáře zavazuje pastýře, aby neustále pečoval o čistotu svého života.
Když svatí otcové srovnávají kněžství s mnišstvím a královskou mocí, hovoří o tom, že samotná posvátná služba kněžství je převyšuje. Její velikost spočívá v tom, že se skrze ni konají svátosti církve a věřícím se podávají Tělo a Krev Kristovy. Otázka důstojnosti kněžského stavu proto nezbytně vede k otázce, jak má žít člověk, který jej přijal.
Když důvěrná známost zastírá posvátné
Je třeba o tom mluvit, abychom správně rozuměli životu církve i vlastnímu povolání. Smyslem těchto úvah není upevňovat stavovskou prestiž duchovenstva ani pro sebe požadovat větší úctu. Pro nás kněze znamená uznání důstojnosti kněžství především přijetí zvláštní odpovědnosti před Bohem.
Mnozí z nás se s mnichy setkávají poměrně zřídka, většinou při návštěvě monastýrů. Obraz pravoslavného cara patří historické paměti a může být obklopen romantickými představami. Farního kněze vídáme mnohem častěji, známe jeho hlas, zvyky i každodenní starosti. Tato blízkost může naše vnímání mást: vzácné a vzdálené se nám jeví jako vznešenější, zatímco důvěrně známé v nás přestává vzbuzovat posvátnou úctu.
Takovému zapomnění může podlehnout i sám pastýř. Nebezpečí roste, když v životě některých kněží vystupují do popředí světské ambice, starost o postavení a pohodlí či lhostejnost k vnitřnímu životu. Takový způsob života zastírá smysl kněžství a může uvádět v omyl věřící i samotného kněze. Proto je tolik potřebné znovu se vracet k tomu, co církev říká o kněžském svěcení a k jakému životu člověka povolává.
Zvláštní milost kněžství
Svatý Symeon Soluňský výslovně rozlišuje myropomazání, které přijímají všichni křesťané, a svěcení: „Avšak biskupové a kněží — jedině oni — jsou zasvěcováni svěcením vkládáním rukou. To nepřijímá ani car, ani mnich.“ A dále zdůrazňuje: „To je zvláštní milost.“[1]
Mnišský postřih a kněžská chirotonie, tedy svěcení vkládáním rukou, mají odlišný význam. Mnich zasvěcuje svůj život Bohu mnišskými sliby; svěcením člověk přijímá milost posvátné služby. V jeromonachovi, mnichu a knězi, se oba dary spojují a zachovávají si svou odlišnost.[1]
Ženatý kněz i jeromonach jsou především kněžími. Jejich rodinný či mnišský stav určuje okolnosti, v nichž se rozvíjí tentýž dar kněžství. Jeden obvykle slouží ve farnosti, druhý v monastýru; každý má své námahy, obtíže a povinnosti. Kněžství přitom prostupuje celý život obou, posvěcuje jej a proměňuje zevnitř.
Slunce a hvězdy v Teognostově poučení
Ctihodný Teognost ve třetím svazku ruského Dobrotoljubija, sbírky známé jako Filokalie, přirovnává převahu kněžské služby nad veškerým zpěvem žalmů a modlitbou k převaze slunce nad hvězdami. Důvodem je Eucharistie: kněz přináší v oběť Jednorozeného Syna a přimlouvá se před Bohem za lidi. Teognost proto požaduje od kněze andělskou či archandělskou čistotu: „kněžské důstojnosti mají odpovídat i vlastnosti člověka“. Jinde výslovně říká, že po přijetí kněžství je zapotřebí ještě větší pevnosti a mravní čistoty než dříve.[2]
V Eucharistii věřící přijímají Krista. Kněz slouží této svátosti a jeho jednání má odpovídat svatosti tajemství, k němuž přistupuje.
Dar svátostné služby a pastýřská láska
Protojerej Sergij Bulgakov v knize Pravoslaví, v kapitole O církevní hierarchii, označuje konání svátostí za osobité a přednostní poslání kněžství, především slavení Eucharistie. S tímto darem spojuje milostí udělenou sílu vyučovat a soucitnou lásku k věřícím: pastýř přijímá cizí bolest za svou a nese zvláštní odpovědnost za svěřené lidi.[9]
V dopise otci Pavlu Florenskému z 17. srpna 1922 otec Sergij zvolá: „Ó, jak veliká a nepochopitelná je tato svátost! Kněz je vskutku jiný člověk, nové stvoření!“ [10] Smysl těchto slov rozvíjí jeho kniha Pravoslaví: kněz se totiž obléká v Krista nejen spolu se všemi křesťany ve svatém křtu, ale také zvláštním způsobem ve svém svěcení. [9]
Jde zde o samotné bytí člověka. Kněžství je ontologický stav, tedy skutečná proměna života svěcence a jeho vztahu ke Kristu a církvi působením milosti. Zahrnuje celého člověka: u oltáře i mimo chrám, v modlitbě i práci, mezi lidmi i v mlčení. Okamžik svěcení proměňuje celý život člověka: jeho přítomnost, budoucnost i minulost. Kněžské zasvěcení zahrnuje celou plnost jeho osobního bytí včetně již prožitého života.
Osobní dar kněžství činí samotného jeho nositele darem pro celou církev a pro každého křesťana. Proto jsou tak významná slova otce Sergije o církevní hierarchii: „Je radostí a útěchou církve od Utěšitele, Svatého Ducha, který je sesílán na svěcence.“ [9] Biskupové, kněží a jáhni přijímají každý svůj stupeň posvátné služby pro dobro církevního těla.
Čistota pastýře a odpovědnost za lidi
Svatý Jan Zlatoústý v šesté knize spisu O kněžství přímo srovnává pastýře s pouštními askety. Kněz podle něj potřebuje „mnohem větší čistotu“, protože uprostřed každodenních starostí čelí většímu množství duchovních nebezpečí. Rozdíl mezi mnišskými námahami a důstojně vykonávaným kněžstvím přirovnává k rozdílu mezi prostým člověkem a králem. Podmínka důstojného výkonu služby je podstatná: důstojnost daru vyžaduje odpovídající život.[3]
V každodenní pastýřské službě se tento požadavek týká zcela konkrétních věcí. Kněz naslouchá zpovědi, navštěvuje nemocného, setkává se s truchlícím a vede člověka, který si neví rady. V těchto chvílích se ukazuje, zda dokáže ovládat podráždění, uchovat cizí tajemství a pozorně vnímat bolest druhého. O čistotě srdce vypovídá i to, jak se pastýř zachová, když jeho práce zůstává bez povšimnutí nebo se setkává s nevděkem.
Knězova askeze proto zahrnuje celý jeho život. Modlitební pravidlo a půst mu pomáhají zůstat věrný svému poslání. Zároveň péče o rodinu, farní povinnosti a pomoc lidem vyžadují rozlišování při volbě tělesného odříkání. Větší odpovědnost se projevuje především soustavnou pozorností vůči svědomí a připraveností plnit Boží vůli v okolnostech, které jsou člověku dány.
Cesta ctihodného Kosmy Zografského
Život ctihodného Kosmy Zografského nabízí výrazný příklad tohoto učení. Podle Athoského pateriku byl Kosma již mnichem, když přijal nejprve jáhenské a poté kněžské svěcení. Jeho životopis výslovně spojuje přijetí kněžství s prohloubením asketického úsilí a horlivějším plněním kněžských povinností i svěřených klášterních úkolů.[4]
Později se modlil před ikonou přesvaté Bohorodice nazývanou Vyslyšitelka a prosil o vedení na cestě spásy. Podle životopisu se Bohorodice obrátila ke svému Synu a zazněl příkaz odejít do samoty a modlitebního ztišení. S požehnáním představeného si Kosma vytesal jeskyni ve skále a pokračoval v asketickém životě o samotě.[4; 5]
Kosma odešel do jeskyně právě jako kněz. Jeho modlitební ztišení a poustevnictví se zde ukazují jako pokračování života již proměněného svěcením. Kněžství zušlechťovalo a posilovalo celé jeho asketické úsilí; dar přijatý u oltáře prostupoval i jeho modlitbu v samotě. Při tomto čtení životopisu se jeskyně stává místem dalšího rozvíjení kněžského zasvěcení.
Tentýž smysl zvlášť názorně vyjadřuje postava svatého biskupa Theofana Zatvornika. Církev v jeho pojmenování uchovala památku na život v ústraní a oslavuje jej právě jako světitele, svatého biskupa. I v samotě zůstával biskupem: ve svém domácím chrámu sloužil Božskou liturgii a prostřednictvím dopisů a duchovních spisů vedl lidi.[11] Jeho ústraní bylo způsobem života světitele; biskupský dar nadále přinášel plody pro církev.
Tyto příklady pomáhají vidět, že kněžské bytí si uchovává svou celistvost v různých vnějších podmínkách. Kněz může sloužit ve farnosti, v monastýru nebo žít v požehnané samotě. Přijaté svěcení určuje jeho samotného a povolává jej, aby se celý jeho život stal odpovědí Bohu.
Pro jiného kněze může věrnost témuž daru vyžadovat — a ve většině případů vyžaduje — dlouhá léta trpělivé práce ve farnosti. Kněžské zasvěcení se zde rozvíjí v trvalé připravenosti nést starosti lidí, zůstávat jim nablízku v trápení a konfliktech a uchovávat modlitební soustředění uprostřed každodenních povinností.
Svatý Jan Zlatoústý tyto požadavky spojuje: pastýř má rozumět životním okolnostem stejně dobře jako lidé žijící ve světě a zachovávat si ještě větší vnitřní svobodu než mniši v horách.[3] Vyžaduje se od něj současně duchovní hloubka, znalost lidí, rozlišování a činná péče o ně. Farní služba klade nároky na všechny stránky jeho života; uprostřed světa má uchovávat čistotu srdce a osvobození od vášní.
Kněžství jako stav bytí
V této souvislosti stojí za pozornost kritika, kterou protopresbyter John Meyendorff v Byzantské teologii vyslovuje vůči Dionysiovi Areopagitovi, jehož označuje jako Pseudo-Dionysia. Podle jeho výkladu chápe Dionysios církevní stupeň jako osobní stav, nikoli jako funkci ve společenství. Meyendorff v tom vidí problém: vztah hierarchie k živému církevnímu shromáždění se zatemňuje.[12]
Při vší úctě k otci Johnovi je právě kladný smysl tohoto osobního stavu třeba zdůraznit. Biskupství a kněžství nelze vyčerpat rolí v uspořádání církevního společenství. Svěcení se dotýká samotného člověka a uděluje mu dar, který určuje jeho bytí. Tento osobní dar jej spojuje s církví: zasvěcený člověk se sám stává darem pro druhé. Ontologické chápání kněžství tak odhaluje hloubku jeho služby v církvi.
Požehnání a úcta ke kněžskému stavu
Vztah církve ke kněžství se projevuje také v běžném přijímání požehnání. Mnich, včetně mnicha velké schimy, nejpřísnějšího stupně mnišských slibů, žádá kněze o kněžské požehnání, pokud sám kněžské svěcení nemá. Mládí nebo nedávné vysvěcení kněze nic neubírají na důstojnosti služby, kterou přijal.
Starobylý příklad tohoto postoje zachoval svatý Athanasios Veliký v Životě Antonínově. Ctihodný Antonín skláněl hlavu před biskupy a kněžími. Když k němu přišel jáhen pro duchovní radu, Antonín se s ním podělil o poučení, vedení modlitby však přenechal svému hostu.[6]
Antonín ve svém hostu ctil milost posvátné služby. Jeho vztah k jáhnovi určovalo svěcení, které host přijal, třebaže pro duchovní poučení přišel právě k němu. Veliký asketa tak ukazoval, že úcta k duchovnímu stavu je zakotvena v samotném daru, nikoli v porovnávání osobních vlastností jeho nositele s vlastnostmi druhých lidí.
Moudrou a duchovně hlubokou radu může dát kterýkoli křesťan, laik, mnich či patriarcha. Od duchovního se však vyučování očekává především z povahy služby, kterou přijal. To mu ukládá povinnost připravovat se na vedení lidí: očišťovat srdce, horlivě žít podle evangelia, studovat Písmo svaté a Tradici a získávat vzdělání. Dar milosti podněcuje kněze k práci na sobě, aby jeho slovo bylo pravdivé, promyšlené a prospěšné věřícím.
Zasvěcení u svatého oltáře
Zvláštní spojení kněžství s Eucharistií vyjadřuje samotný obřad svěcení. V popisu svatého Symeona Soluňského stojí člověk přijímající mnišský postřih před svatými dveřmi ikonostasu. Samotný postřih neuděluje milost kněžství. [7]
Kněžská chirotonie se koná uvnitř oltářního prostoru, přímo u svatého prestolu, tedy oltářního stolu. Svěcenec pokleká na obě kolena a sklání hlavu na prestol, zatímco na něj biskup vkládá ruku. Symeon toto jednání spojuje se zasvěcením člověka Bohu a přijetím daru služby.[8]
Je to tentýž prestol, na němž se slaví Eucharistie a světí svaté Miro. Už samotné místo chirotonie ukazuje, jak posvátná je služba, kterou bude pastýř od této chvíle konat. Svatý Symeon pojednává o Eucharistii, kněžském svěcení a svěcení Mira v jejich společné vazbě na oltář.[8]
Připomínají se mi zde slova igumena Chilandaru, archimandrity Metodije, který v monastýru vítal jednoho biskupa. Podávám je zpaměti a zdůrazním jejich hlavní myšlenku: biskupská služba je nejvyšší službou. Sám bych dodal, že její výsost přesahuje pozemská srovnání a vztahuje se k celému vesmíru, neboť v ní působí sám Kristus, jediný Velekněz. Právě účast na jeho službě určuje velikost kněžství i míru odpovědnosti jeho nositele.
Odpověď na přijatý dar
Pro nás kněze se tato svědectví obracejí především k vlastnímu svědomí. Úcta ke kněžskému stavu přirozeně vyvolává otázku, nakolik náš život odpovídá posvátnosti služby, která nám byla svěřena. Z tohoto pohledu určuje svěcení směr dalšího duchovního úsilí na celý život.
Každé slavení Božské liturgie znovu vrací pastýře k tomuto zasvěcení. Ruce, kterými se dotýká svatých Darů, patří člověku povolanému pomáhat bližnímu. Ústa pronášející modlitby církve mají zachovávat pravdu a chránit druhé před krutým slovem. Péče o čistotu pokračuje i po závěrečném propuštění z bohoslužby: v rodině, v rozhovoru i ve vztahu k člověku, s nímž je těžké vycházet.
Vznešenost kněžství se stává srozumitelnou skrze tuto míru odpovědnosti. Přijatý dar vyžaduje trvalé pokání a věrnost Kristu. Pro samotného kněze znamená ctít kněžství každodenně se učit důstojně sloužit Bohu a lidem, které mu Bůh svěřil.
