Láska k nepřátelům v době polarizace: Co nás učí svatý Siluan Athonský

Ilustrační obrázek SPN

Žijeme v době, kdy se svět stále častěji dělí na „my“ a „oni“. Politické spory, válka, sociální sítě i debaty uvnitř Církve vedou k tomu, že v druhém člověku snadno vidíme nejprve protivníka, a teprve potom bratra. Pravoslavná Církev si 7. října (24. září podle starého kalendáře) připomíná světce, jehož celý duchovní odkaz se točí kolem nejtěžšího Kristova přikázání: lásky k nepřátelům. Je jím svatý Siluan Athonský.

Rolník, který se stal starcem

Siluan, ve světě Semjon Antonov, se narodil v roce 1866 v obci Šovskoje v Tambovské gubernii. Byl to prostý venkovan bez vyššího vzdělání. Ve svých sedmadvaceti letech odešel na Svatou Horu Athos do monastýru sv. Pantelejmona, kde prožil přes čtyřicet let jako mnich. Brzy po příchodu se mu ve chrámu proroka Eliáše u monastýrského mlýna zjevil živý Kristus. Zkušenost Boží lásky jej proměnila, ale poté následovalo patnáct let vnitřních zkoušek a temnoty. Z nich vzešla slova, která podle Siluana slyšel od samotného Pána: „Drž svou mysl v pekle a nezoufej.“

Zesnul 24. září 1938. Jeho zápisky a životopis vydal jeho žák archimandrita Sofronij (Sacharov) v knize Starec Siluan, která vyšla i česky. Ekumenický patriarchát Siluana v roce 1987 prohlásil za svatého.

Nejtěžší přikázání evangelia

Kristus v Kázání na hoře říká slova, která převracejí veškerou lidskou logiku: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny svého Otce v nebesích. On dává vycházet svému slunci nad zlými i dobrými“ (Mt 5,44–45).

Svatý Jan Zlatoústý ve výkladu tohoto místa ukazuje, že Kristus zde vede člověka po žebříku ctností až na jeho samý vrchol. Popisuje devět stupňů: nezačínat křivdu, neoplácet stejnou mincí, mlčet, snášet bezpráví, dát víc, než se po nás žádá, nenávidět toho, kdo nám ublížil, milovat ho, prokazovat mu dobro – a jako devátý stupeň „prosit za něj samotného Boha“. „Vidíš, po kolika stupních vystoupil a jak nás postavil na samý vrchol ctnosti?“ ptá se Zlatoústý. Odměnou za tuto cestu je podle něj to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout: stát se podobným Bohu.

Apoštol Pavel tutéž cestu shrnuje slovy: „Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte a nezlořečte. (…) Nikomu neoplácejte zlým za zlé. (…) Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Ř 12,14.17.21). A apoštol Jan připomíná, že láska k Bohu a nenávist k člověku nemohou existovat současně: „Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář“ (1 J 4,20).

„Kdo nemiluje nepřátele, v tom není Boží milost“

Svatý Siluan z tohoto přikázání učinil měřítko pravé víry. Ve svých zápiscích píše: „Kdo nemiluje nepřátele, v tom není Boží milost.“ A jinde ještě ostřeji: „Kdo miluje nepřátele, ten brzy pozná Pána Duchem Svatým. Kdo však nemiluje, o tom ani nechci psát.“

Nejde mu o citové sympatie ani o schvalování zla. Láska k nepřátelům je podle něj především soucit: „Duch Svatý učí milovat nepřátele tak, že je duše lituje jako vlastní děti.“ A jinde to vysvětluje ještě přesněji: „Duše lituje nepřátele a modlí se za ně, protože zbloudili od pravdy a jdou do pekla. To je láska k nepřátelům.“ Nepřítel je pro Siluana člověk, který se ztrácí, a proto je třeba se za něj modlit.

Stejně učil o tisíc let dříve svatý Maxim Vyznavač ve svých Kapitolách o lásce: „Kdo miluje Boha, nemůže nemilovat každého člověka jako sebe samého“ (I,13). A dodává, že „láska k Bohu naprosto vylučuje, abychom nenáviděli kteréhokoli člověka“ (I,15). Duše podobná Bohu podle něj „nemůže chovat nenávist k člověku, a přitom mít pokoj s Bohem“ (IV,35).

Láska, kterou nelze vynutit

Siluan si byl dobře vědom, že taková láska přesahuje lidské síly. Proto se o ni modlil: „Pane, Tys přikázal milovat nepřátele, ale nám hříšným je to těžké, není-li s námi Tvá milost.“ A jinde: „Pane, jako ses Ty sám modlil za nepřátele, tak i nás Duchem svým Svatým nauč milovat nepřátele.“

Vzorem je mu sám Kristus na kříži, který prosil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23,34), a po Něm první mučedník Štěpán, který umírající volal: „Pane, nepočítej jim tento hřích“ (Sk 7,60).

Cesta k této lásce podle Siluana začíná modlitbou: „Budeš-li se modlit za své nepřátele, přijde k tobě pokoj. A až budeš schopen své nepřátele milovat, věz, že v tobě přebývá velká míra Boží milosti.“ Svatý Maxim radí totéž: „Pamatuješ-li si na někoho křivdu, modli se za něj“ (III,90). Kdo nás urazil, za toho se máme podle něj „upřímně modlit a nikomu ho nepomlouvat“ (IV,35).

Srdce ze železa

Mnozí věřící se ptají, jak mohou milovat ty, kdo útočí na Církev. Zkusme hledat odpověď v duchovním odkazu svatého Siluana. Ten přesně tuto námitku zaznamenal a odpověděl na ni:

„Pýchou se ztrácí Boží milost a s ní i láska k Bohu a smělost v modlitbě. Duše se pak trápí zlými myšlenkami a nechápe, že je třeba se pokořit a milovat nepřátele, neboť jinak se Bohu zalíbit nelze. Říkáš: ‚Nepřítel pronásleduje naši svatou Církev. Jak ho mám milovat?‘ A já ti na to odpovím: ‚Tvá ubohá duše nepoznala Boha; nepoznala, jak velice nás miluje a s jakou touhou čeká, aby všichni lidé činili pokání a byli spaseni. Pán je láska a dal na zem Ducha Svatého, který učí duši milovat nepřátele a modlit se za ně, aby i oni byli spaseni. To je láska. Kdybychom je však soudili podle skutků, zasluhují trest.‘ Sláva Pánu, že nás tolik miluje, odpouští nám hříchy a Duchem Svatým nám zjevuje svá tajemství.“

Siluan tedy nepopírá, že skutky pronásledovatelů jsou zlé a zasluhují trest. Kořen nenávisti však nevidí v horlivosti pro Církev, ale v pýše, která člověka připravuje o Boží milost. Proto kritizuje i postoj, který se mezi věřícími objevuje dodnes: „Jsou lidé, kteří svým nepřátelům nebo nepřátelům Církve přejí zkázu a muka v pekelném ohni. Takto smýšlejí proto, že se nenaučili Boží lásce.“ A dodává obraz, který nelze zapomenout: „Nebo máš snad srdce ze železa? V ráji však železo není třeba. Tam je třeba pokory a Kristovy lásky.“

Tato slova mají zvláštní váhu v době, kdy i mezi pravoslavnými snadno vidíme v druhých nepřátele, jimž přejeme porážku, ať jde o jiný národ, jiný názor nebo jinou jurisdikci. Siluan nám připomíná, že taková zatvrzelost není horlivostí pro pravdu, ale znamením, že jsme se ještě nenaučili Boží lásce.

Modlitba za celý svět

Siluanova láska nekončila u hranic vlastního monastýru, národa ani Církve. Modlil se se slzami za všechny lidi.

V tom je snad nejhlubší lekce pro naši dobu. Polarizace nás učí dělit lidi na ty, kdo si zaslouží naši lásku, a na ty, kdo si ji nezaslouží. Svatý Siluan nás vede opačným směrem: k modlitbě, v níž je místo pro každého člověka, protože každý je stvořen k obrazu Božímu a za každého Kristus zemřel.

Siluanovo učení neznamená, že máme mlčet ke zlu, vzdát se pravdy nebo přestat rozlišovat. Pravoslavní světci uměli jasně pojmenovat lež i hřích. Znamená však, že nesmíme nenávidět člověka. 

V době, kdy je tak snadné uzavřít se do vlastního tábora, je odkaz prostého athonského mnicha výzvou ke skutečné radikalitě. Ne k radikalitě hněvu, ale k radikalitě evangelia, které nás zve milovat i ty, kdo nás nenávidí.

Přečtěte si také