Biskup má být jedné ženy muž
„Biskup tedy má být bezúhonný, jedné ženy muž…“ První list Timoteovi 3,2
V životě farního kněze jsou lidé, kteří o něm mohou povědět víc než kterýkoli přehled jeho dosavadní služby. Jeho žena si pamatuje, jaký byl, když se brali, jak spolu vychovávali děti, jak snášel chudobu, nemoc i křivé slovo. Jeho dospělé děti si pamatují, zda za ním mohly bez obav přijít se svým trápením. A farníci, kteří s ním prožili dvacet nebo třicet let, vědí, zda k nim přišel, když jim umírala maminka, i zda se dokázal usmířit s člověkem, který mu ublížil. Když apoštol Pavel učí Timotea, jak vybírat biskupa, vybízí ho, aby se pozorně zadíval právě na takový život.
Smíme své církvi přát, aby jednou mohla k biskupské službě znovu povolat i takového protojereje? Děti mu už vyrostly. S matuškou spolu zestárli. Ve farnosti vědí, jakou váhu má jeho slovo. Přál bych si, aby mohl přijmout biskupské svěcení, rozpozná-li v něm církev toto povolání, a přitom zůstat mužem té, které před Bohem slíbil věrnost. Pro takovou naději svědčí především samo Písmo.
Čeho si má podle apoštola člověk všimnout v biskupově domě
Pavel od budoucího biskupa očekává střízlivost, čistotu, pohostinnost a schopnost učit. A vzápětí se Timotea ptá: „Nedovede-li někdo vést vlastní dům, jak bude pečovat o Boží církev?“ (1 Tim 3,5). Zvlášť drahé je mi v té otázce slovo „pečovat“. Naučil se ten člověk pečovat o ty, kdo mu byli svěřeni? Někdo umí poroučet, a přece může být u lůžka nemocného zcela bezradný. Kdo však doma celé roky trpělivě naslouchal svým nejbližším, ten už ví něco o tom, jak vyslechnout kněze, který za svým biskupem přišel v slzách.
Také v listě Titovi čteme, že představený má být jedné ženy muž. Vedle manželské věrnosti tu Pavel připomíná dobré svědectví o dětech a péči o Boží dům (Tit 1,5–9). Tato slova ponechávají místo i daru bezženství, o němž sám Pavel jinde mluví s láskou (1 Kor 7,7). Má-li však kandidát rodinu, vidí v ní apoštol vzácné svědectví. Některé ctnosti rozpoznají naši nejbližší spolehlivěji než cizí lidé. Vždyť právě oni s námi žijí i nazítří po našem nejkrásnějším kázání.
„Lze vystoupit i na posvátný stolec“
Svatý Jan Zlatoústý se ve druhé homilii k listu Titovi ptá, proč se Pavel při popisu muže hodného stát v čele církve zmínil o jeho ženě. Odpovídá, že tím apoštol zavírá ústa těm, kdo manželství odsuzovali. Manželství je podle něj „v takové úctě, že i tomu, kdo v něm žije, je dovoleno vystoupit na posvátný stolec“.1 S jakou svobodou o tom mluví člověk, který sám zvolil panictví! Slova Písma „Manželství ať mají všichni v úctě a manželské lože ať je neposkvrněné“ (Žid 13,4) mají pro Zlatoústého docela konkrétní důsledek. Muž může se svou ženou sdílet plnost manželského života a s čistým svědomím sloužit u Božího oltáře.
V šesté knize O kněžství si Zlatoústý všímá ještě něčeho, co je pro nás důležité. Když uvažuje, komu svěřit péči o církev, připouští, že člověk žijící mezi lidmi může předčit mnichy v trpělivosti, čistotě i střízlivosti. V samotě mohou některé naše slabosti zůstat dlouho skryté. Teprve když denně odpovídáme za druhé, ukáže se, kolik je v nás mírnosti.1 Svatý Jan znal cenu ticha pouště i pastýřské námahy. Právě proto tak pozorně hleděl na člověka samého.
Ve čtvrtém století byl v Nazianzu biskupem svatý Řehoř, manžel svaté Nonny. Při otcově pohřbu mluvil jejich syn, svatý Řehoř Theolog, také o mamince, která svého muže přivedla k víře a sdílela s ním jeho námahu. Byla tam a slyšela, co o ní syn říká.2 Na počátku pátého století, když měl být Synesios z Kyrény povolán na biskupský stolec v Ptolemaidě, napsal svému bratru o své ženě. Jejich manželství požehnal sám alexandrijský arcibiskup Theofil. Synesios otevřeně řekl, že si přeje se svou ženou žít a modlit se, aby jim Bůh daroval dobré děti. Prosil bratra, aby to předem vyřídil tomu, na němž záviselo jeho svěcení. Později biskupskou službu přijal.3 Tady slyšíme hlas samotného vyvoleného. Záleželo mu na tom, aby mohl mluvit pravdu před svatým oltářem i před vlastní ženou.
Proč sněm mluvil o pohoršení
Dnes pravoslavná církev vybírá biskupy z duchovních, kteří žijí v bezženství. Je přitom třeba rozlišovat mezi bezženstvím a mnišským postřihem. Biskupem může být zvolen vdovec nebo svobodný kněz, i když nesložil mnišské sliby. Otevřená však zůstává jiná otázka. Smí kněz po vysvěcení na biskupa dál žít se svou ženou? Právě o tom mluví Trullský sněm z let 691–692. K jeho otcům se doneslo, že v Africe, Libyi a na dalších místech někteří biskupové nadále žijí se svými manželkami a že se nad tím část věřících pohoršuje. Dvanácté pravidlo nařídilo tuto praxi ukončit. Čtyřicáté osmé počítalo s tím, že se manželé po vzájemné dohodě odloučí a žena po mužově svěcení vstoupí do vzdáleného monastýru. Tentýž sněm přitom ve třináctém pravidle rozhodně hájil manželský život kněží a diákonů. A už před ním výslovně jmenovalo páté apoštolské pravidlo i biskupa mezi těmi, kdo nesmějí pod záminkou zbožnosti zapudit svou ženu.4
Proč tedy rodinný život jednoho pastýře vzbuzoval pohoršení, zatímco rodinu druhého vzali sněmovní otcové pod ochranu? Samo dvanácté pravidlo mluví o pohoršení lidí a o péči o jejich spásu. Co přesně každého z nich znepokojovalo, můžeme soudit jen nepřímo. V době sněmu už byli mnozí zvyklí vidět v biskupovi asketu prostého starostí o domácnost. Biskup také spravoval církevní majetek. Kde vedla hranice mezi tím, co patřilo jeho dětem, a tím, co mu bylo svěřeno pro chudé? Byla to natolik závažná otázka, že už čtyřicáté apoštolské pravidlo žádalo zřetelně odlišit osobní majetek od církevního. Tak chránilo církev i biskupovu rodinu.4
Každá farnost je ovšem jiná a pastýřská rozvaha začíná tím, že si všímáme lidí, které máme před sebou. V našich farnostech se někdy právě matuška jako první dozví, že osamělému stařečkovi nemá kdo přinést oběd. Farníci vidí, jak o sebe manželé pečují v nemoci, jak přijímají člověka, který už nemá kam jít. Kdyby byl takový kněz zvolen biskupem, docela dobře by se mohlo stát, že právě v jeho dlouholeté věrnosti manželce by lidé našli zvláštní důvod mu důvěřovat. A stejně tak by je mohlo zarmoutit, kdyby se po těch dvou žádalo, aby se odloučili právě teď, kdy spolu zestárli a jeden druhého tolik potřebují.
Slova pronesená k ovdovělému knězi
O tom, jak snadno může upřímná úcta k mnišství nabýt bolestné podoby, psal protopresbyter Georgij Šavelskij. V knize Ruská církev před revolucí, na místě věnovaném vztahu biskupa k duchovenstvu, uvádí pozoruhodné svědectví. Jak píše, i ovdovělým kněžím se při mnišském postřihu říkávalo, že „teprve nyní začínají žít opravdovým křesťanským životem“. Na téže straně odkazuje otec Georgij čtenáře na dvě čísla časopisu Cerkovnyj věstnik z roku 1904.5
Zamysleme se, komu ta slova říkali. Před mnichem, který uděloval postřih, stál kněz. Jeho rukama snad prošlo při křtu celé pokolení jedné vesnice. Podával svaté přijímání umírajícím. Sám pochoval ženu, s níž kdysi stál pod svatebními korunami. Co si měl teď pomyslet o všech těch letech u oltáře? A co by z těch slov o životě své maminky slyšely děti zesnulé matušky? Těžko si představit, že by církev, která se nad jejich svatebními korunami modlila, chtěla životu, který spolu prožili, upřít jméno křesťanského života.
V samotném obřadu postřihu slyšíme něco jiného. Na otázku, zda vytrvá v zápase, který na sebe bere, odpovídá ten, kdo přijímá postřih: „Ano, s Boží pomocí, ctihodný otče.“6 V těch slovech je tolik pokory právě proto, že celý život je ještě před ním. Slib skládá dnes. Svou věrnost mu bratr osvědčí zítra, až bude třeba přijmout napomenutí, ustoupit druhému nebo posloužit starému mnichovi, od kterého už neuslyší ani slovo díků. Také koruny vložené na hlavy ženicha a nevěsty jim otevírají cestu, kterou teprve mají společně projít.
Šavelskij v tom viděl nebezpečí i pro samotné mnichy. Člověku, který slíbil pokoru, někdy postřih otevřel cestu k moci dřív, než stačil projít školou poslušnosti.5 Co se děje s mladým člověkem, který ještě pořádně nepoznal svět ani monastýr a už si volí bezženství kvůli možnosti stát se jednou biskupem? Opravdovému mnichovi je Kristus drahý, i kdyby zůstal po celý život posledním z bratří ve svém monastýru. I pro samotné mnišství by bylo požehnáním, kdyby k postřihu přiváděla láska k mnišskému životu a cesta k biskupské službě byla otevřena každému, o jehož zralosti a povolání církev na sněmu vydá svědectví.
Mnišský závoj a snubní prsten
Mnišský závoj i snubní prsten vypovídají o tom, jakou cestu si člověk před Bohem zvolil. Jeden přijal postřih, druhý stál se svou ženou pod svatebními korunami. Mnich může prožít celý život ve skitu, aniž přijme kněžské svěcení. Ženatý muž může být laikem, diákonem i knězem. Když si všimneme závoje na ramenou jednoho a prstenu na ruce druhého, zahlédneme cosi z toho nejosobnějšího v jejich životě v církvi. Každý z nich je povolán k věrnosti.
V ruské tradici se klobukem rozumí kamilavka se závojem, který je k ní přišitý. V řecké tradici se závoj na kamilavku nasazuje a lze jej zase sejmout. Na kamilavce řeckého duchovního si snadno všimneme plochého vršku s mírně přesahujícím okrajem. Takovou kamilavku známe u ženatého diákona či protojereje stejně jako u jeromonacha nebo biskupa, a nosí ji i patriarcha. U prostého mnicha se setkáme také s nižší kamilavkou bez přesahujícího okraje. Když tedy řecký vladyka sejme závoj, má na hlavě kamilavku téhož tvaru jako ženatý kněz.7
Pro samotný závoj mají Řekové mimo jiné slovo κουκούλι, kukúli. Vidět ho můžeme už u rjasoforního mnicha, pokud je v jeho monastýru zvykem dávat bratru mnišský závoj už při postřihu na rjasofora. V ruském obřadu se naproti tomu slovem kukol označuje špičatá kapuce, kterou dostává mnich při přijetí velké schimy. V monastýru tedy závoj na bratrových ramenou vypovídá především o jeho mnišském povolání.7
Ve farnosti vídáme závoj častěji na biskupovi než na takovém bratru. Přistupujeme k vladykovi pro požehnání a čekáme od něho rozhodnutí, když si s něčím těžkým ve farnosti nevíme rady. Tak se v našich očích i samotný mnišský závoj pozvolna stává znamením biskupské moci. Zvlášť bolestné je, když se tato představa promítne do toho, jak hledíme na mladého člověka při postřihu. Bratr sklání hlavu a svěřuje Kristu celý svůj život, a někdo už si v duchu říká, který biskupský stolec asi jednou obsadí. Ochuzeno je tak obojí povolání. V postřihu se začíná vidět prostředek k dosažení biskupské hodnosti a v biskupském svěcení odměna za postřih.
Jak pevně si lidé spojili závoj s biskupskou hodností, ukazuje i jedna vzpomínka z dějin ruského obnovlenského rozkolu. „Jsem zásadním odpůrcem mnišství,“ napsal v roce 1925 Alexandr Vvedenskij. Anatolij Krasnov-Levitin, který ho dobře znal, vzpomínal, jak Vvedenskij šel v Uljanovsku na nedělní liturgii v klobuku se závojem. Soudě podle této volby chtěl i přesvědčený odpůrce mnišství nosit závoj právě jako znamení biskupské moci.8
Něco podobného můžeme pozorovat i u mantije. Mantiji s našitými pruhy, jimž se říká „prameny“, nosili také igumeni některých athoských monastýrů.9 Když sestry monastýru Rusanu v řeckých Meteorách zvolily za igumenii mnišku Charitinu, předal jí metropolita mantiji, berlu a náprsní kříž.10 V Ekumenickém patriarchátu oblékají do mantije také laika, když je jmenován archontem.11
Pohleďme teď na ruku ženatého kněze. V řadě místních pravoslavných církví je docela běžné, že kněz i po vysvěcení nosí snubní prsten. Setkáme se s tím například u srbských a rumunských kněží. V ruské církvi se ustálil jiný zvyk, ale i tam může kněz mimo bohoslužbu prsten nosit. Na ruce farního kněze znamená prsten totéž co na ruce kteréhokoli jiného ženatého muže v chrámu. Připomíná ženu, se kterou stál pod svatebními korunami a které slíbil věrnost.12
Očekáváme snad od mnicha, že v den biskupského svěcení odloží svůj závoj? Od té chvíle je mu svěřena celá eparchie, ale i na biskupském stolci žije dál podle slibů, které složil při postřihu. Metropolita Chrysostomos z Mani nazývá tento posvátný obřad „chirotesií postřihu“ a připomíná, že člověk se Bohu zasvěcuje na celý život. Proto nám tolik znamená, když vidíme na vladykových ramenou mnišský závoj. Připomíná nám den, kdy sklonil hlavu před Kristem a ještě ani nevěděl, jaká služba mu bude svěřena.13
Chováme-li v takové úctě viditelné znamení mnišského zasvěcení, oč více nám přísluší chovat v úctě znamení manželství, jemuž církev požehnala v jedné ze svých sedmi svatých tajin. Prsteny přijímají snoubenci při zasnoubení. Při korunování pak církev prosí Boha, aby je sám spojil. Kněz Pavel Florenskij ve Filosofii kultu píše, že svatá tajina „spojuje to, co je nahoře, s tím, co je dole, pozemské s nebeským“. Sedm svatých tajin je pro něho „nepodmíněnými body našeho života“. A když otec Pavel mluví o manželství, má na mysli i tělesnou blízkost muže a ženy. Také tuto stránku jejich společného života Bůh posvěcuje svou milostí.14
Kdyby tedy církev na sněmu požehnala tomu, aby byl na biskupa vysvěcen ženatý protojerej, slušelo by mu dál nosit snubní prsten stejně přirozeně, jako biskup, který je mnichem, nosí svůj závoj. Svěcením by mu byli svěřeni další lidé a matuška by dál byla jeho ženou. Farníkům, kteří viděli, jak spolu vychovávali děti a jak o sebe ve stáří pečují, by prsten na vladykově ruce připomínal věrnost, kterou dosvědčil celým svým životem.
Dopis na dceřino jméno
V rodině svatého kněze a vyznavače Romana Medvědě žila holčička, jejímž prostřednictvím dostávala v letech pronásledování celá obec zprávy od svého duchovního otce. Jmenovala se Irina. Její rodiče, otec Roman a Anna Nikolajevna Něvzorovová, se vzali s požehnáním svatého spravedlivého Jana Kronštadtského. Ten jim požehnal, aby spolu žili „jako bratr a sestra“. Igumen Damaskin (Orlovskij), který sepsal život otce Romana, vypráví, že oba toto požehnání přijali s radostí.
V Sevastopolu však mnohé farníky zaráželo právě to, že kněz s matuškou nemají děti. Začali si stěžovat biskupovi. Tavridský a simferopolský arcibiskup Dimitrij (Abašidze) si otce Romana zavolal a podle slov životopisce „ho napomenul ve věci manželského soužití“. Otec Damaskin zmiňuje i jednu bolestnou okolnost. Oba manželé trpěli tuberkulózou a vladyka k tomu nepřihlédl. Otec Roman a Anna Nikolajevna uposlechli. Roku 1917 se jim narodila jejich jediná dcera Irina.15
Otcové Trullského sněmu mluvili o lidech, které pohoršovalo, že biskup žije se svou ženou. V Sevastopolu farníky znepokojovalo, že jejich kněz nemá děti. Jak uvážlivě je třeba zacházet se slovem „pohoršení“! Kdo mohl při pohledu na dům bez dětí tušit, s jakou jednomyslností ti dva přijali požehnání a kolik let mu byli věrní?
Když si po vánoční bohoslužbě přišli námořníci pro otce Romana, byl už pryč. Matuška prožila domovní prohlídku s půlroční Irinou v náručí. Později holčička těžce onemocněla španělskou chřipkou. Devět dní se neprobrala z bezvědomí a maminka po nocích bděla u její postele. Když Irina přišla k sobě, řekla: „Maminko, já neumřu, můžeš se vyspat.“ O několik let později začaly na Irinino jméno chodit tatínkovy dopisy.15
V roce 1931 otce Romana zatkli spolu se členy jeho moskevské obce. Z tábora v Kemi psával na dceřino jméno. Tak mohl zůstat ve spojení i se svými duchovními dětmi. Směl poslat jediný dopis měsíčně. Na obálce stálo jméno děvčátka a uvnitř bylo vždycky slovo pro rodinu i pro ty, kdo čekali na útěchu od svého pastýře. V jednom z dopisů otec Roman vysvětloval dceři, jak jedná s lidmi: „Přesvědčovat je mým úkolem, nutit nemohu.“15 Těch několik slov má co říci i tomu, komu má být jednou svěřena eparchie.
Irina Romanovna uchovala otcovu památku a dožila se i nalezení jeho svatých ostatků 3. srpna 1999. Archimandrita Damaskin (Orlovskij), který shromažďoval podklady pro svatořečení tohoto vyznavače, vzpomínal na jejich rozhovory. Irina Romanovna se zprvu dokonce ptala, zda od tatínkovy smrti uplynulo dost let na to, aby ho církev připočetla ke sboru svatých. Přála si, aby se i v této věci všechno dělo podle pravdy. Zemřela v roce 2009 ve věku dvaadevadesáti let.16 Snad právě ve svobodě, s níž dovedla promluvit i o otci, kterého tolik milovala, můžeme zahlédnout ovoce jeho výchovy. Opravdu uměl milovat a přitom druhému ponechat svobodu.
Před smrtí přijal otec Roman postřih na rjasofora a dostal jméno Josef. Jeden z posledních dopisů svým duchovním dětem nadiktoval Anně Nikolajevně.15 Jak tiše se tu setkalo mnišské povolání umírajícího kněze s věrností jeho ženy a s láskou k lidem, za něž před Bohem odpovídal.
Otázka patriarchy Athenagora
V rozhovorech s pravoslavným teologem Olivierem Clémentem mluvil konstantinopolský patriarcha Athenagoras I. o tom, jak způsob volby biskupů zasahuje do života dvou pastýřů. Jeden už dlouhá léta slouží lidem a získal si jejich důvěru. Je však ženatý. Patriarcha s lítostí poznamenal: „A tak se vynikající pastýři nemohou stát biskupy.“ Druhý je ještě docela mladý. Pomýšlí-li na biskupskou službu, jak brzy se musí rozhodovat, zda je povolán k bezženství! Athenagora znepokojovalo, že se mladý člověk může vydat touto cestou, jak sám řekl, „aby udělal biskupskou kariéru“. Patriarcha se ptal: „Proč by biskupové nemohli být ženatí?“17 Byl přesvědčen, že touto otázkou by se měl zabývat všepravoslavný sněm. Také arcibiskup Severní a Jižní Ameriky Iakovos se 5. července 1970 obrátil na patriarchu a synod s návrhem, aby zvážili obnovení starobylé praxe pro církev v Americe.17
Psali o tom také pravoslavní znalci kanonického práva. Archimandrita Dimitrios Georgiadis, profesor církevního práva na bohoslovecké škole na ostrově Chalki, se roku 1910 zamyslel nad tím, co vlastně lidi pohoršuje. Zatímco kdysi je pohoršoval pohled na ženatého biskupa, na některých místech v jeho době už tato otázka věřící vůbec neznepokojovala. Církev podle něho potřebovala především poctivé a upřímné služebníky. Řecký teolog Nikolaos Bugatsos, který tomuto tématu věnoval celou knihu, uvádí jeho slova s odkazem na stranu 28 Georgiadisova spisu. Mezi hierarchy, kteří připouštěli volbu ženatých mužů, řadí Bugatsos i svatého Nektaria Pentapolského, eginského divotvůrce.18
V jednadvacátém století se profesor kanonického práva na Athénské univerzitě Panajotis Bumis znovu ptal, jaké možnosti otevírá samo znění trullského pravidla. Spatřoval v něm pastýřské ustanovení, které lze znovu uvážit. V roce 2016 věnoval této otázce Sotiris Mitralexis studii nazvanou Návrat k tradici? Podle něj by starobylou praxi mohl obnovit sněm místní autokefální církve. Protopresbyter John Meyendorff pokládal za nezbytné rozhodnutí nového všeobecného sněmu. Požadavek odloučit manžele kvůli biskupskému svěcení přitom otevřeně poměřoval Spasitelovým slovem o tom, co Bůh spojil (Mt 19,6), a viděl tu rozpor. Připojil i střízlivou poznámku, že rozšíření okruhu kandidátů samo o sobě ještě nezaručí dobrou volbu.19 O to důležitější je apoštolova otázka, jak vlastně člověk žil, než mu byla svěřena církev.
Když církev zpívá „Axios“
Bude-li se někdy o této otázce jednat na sněmu, přál bych si, aby tam pamatovali také na matušku. I ona má za sebou svůj vlastní život před Bohem. Kolikrát za ta léta nechala muže uprostřed rodinné oslavy odejít za někým, koho potkal zármutek. Snad právě ona ví nejlépe, nač mu ještě stačí síly a co ho bude nová služba stát. Bylo by křesťanské vyslechnout také ji, s veškerou úctou k její svobodě. A jejímu muži, který byl tak dlouho oporou druhým, dopřát, aby mohl být své vlastní ženě oporou až do konce jejích dní.
Když při svěcení v chrámu zpíváme „Axios“, znamená to „Je hoden“. Jakou váhu by to slovo mohlo mít v ústech těch, kdo vídali svého budoucího biskupa u oltáře i u nemocničního lůžka jeho ženy! Vědí, jakým otcem byl svým dětem. Sami mu svěřovali své vlastní děti. A teď mohou z celého srdce před Bohem dosvědčit, že si právě jeho přejí za svého arcipastýře.
Pokládal bych za veliké dobro, kdyby pravoslavná církev takovému svěcení znovu požehnala. Poznali bychom v něm onu věrnost posvátné Tradici, které apoštol učil Timotea a Zlatoústý své věřící. A tím nejdůvěrnějším tajemstvím toho všeho snad je, že si kdysi dva lidé pod svatebními korunami slíbili projít životem spolu. Dodrželi slovo. A z plodů jejich věrnosti teď může žít celá eparchie. Tak z pokolení na pokolení proudí v církvi život, který jí Kristus bez ustání daruje.
Kéž Pán dá své církvi pastýře, v nichž lidé poznají mírnost a lásku Krista, nejvyššího Pastýře. Jemu sláva na věky věků. Amen.
Prameny a poznámky
1. Svatý Jan Zlatoústý. Výklad listu Titovi, homilie II k Tit 1,5–6. O kněžství, kniha VI, § 8. Homilie k listu Titovi · O kněžství
2. Svatý Řehoř Theolog. Řeč 18, pronesená ke chvále otce a pro útěchu matky Nonny v přítomnosti svatého Basila. Text řeči
3. Synesios z Kyrény. List 105 bratru Euoptiovi, napsaný v souvislosti s volbou na biskupský stolec v Ptolemaidě. List v překladu A. Fitzgeralda
4. Apoštolská pravidla 5 a 40. Pravidla Trullského sněmu 12, 13 a 48. Viz také výklady biskupa Nikodima (Milaše). Apoštolská pravidla · Pravidlo 12 · Pravidlo 48
5. Protopresbyter Georgij Šavelskij. Ruská církev před revolucí. Moskva, Artos-Media, 2005. Kapitola „Správa eparchie: biskup, konsistoř, tajemník konsistoře a okružní protopresbyteři“ začíná na s. 148. Viz s. 152–155, citát na s. 154, pozn. 3. Šavelskij odkazuje na časopis Cerkovnyj věstnik, 1904, č. 2 a 12, sl. 40 a 356. Faksimile, s. 154 · Nadpis kapitoly, s. 148
6. Mnišský trebnik. Obřad postřihu do malé schimy. Otázky kladené tomu, kdo přijímá postřih, a jeho odpovědi. Text obřadu
7. O kamilavce a snímatelném řeckém závoji viz Pravoslavná encyklopedie. O užívání slova κουκούλι píše archimandrita Porfyrios, igumen monastýru svatého Jana Předchůdce ve Verii. O závoji rjasoforního mnicha viz These Truths We Hold, oddíl o mnišství. Zvyklosti se řídí místní tradicí. Kamilavka · O jejím tvaru · Slovo κουκούλι · Rjasofor · Kukol velké schimy
8. A. I. Vvedenskij. „Pastýřská služba“. Cerkovnoje obnovlenije (Rjazaň), 1925, č. 11, s. 86–87. Odpověď obnovlenského synodu vyšla v č. 12, s. 100. Oba texty i vzpomínky očitého svědka uvádí A. Krasnov-Levitin v knize Děla i dni. O dalším sňatku Vvedenského v roce 1935 píše Pravoslavná encyklopedie. Článek a vzpomínky · Životopis
9. „Biskupské prameny (proudy)“. Pravoslavná encyklopedie. Článek uvádí svědectví svatého Symeona Soluňského, výklad A. A. Dmitrijevského i jeho údaje o athoských igumenech. Encyklopedické heslo
10. Zpráva metropolie Stagoi a Meteora o předání mantije nově zvolené igumenii Charitině. Zveřejnila agentura Romfea. Volba v Meteorách
11. Maria Antoniadu. Stať o archontech Ekumenického patriarchátu a obřadu jejich jmenování. Το Βήμα, 26. května 2024. Srov. také informace Řádu archontů Ekumenického patriarchátu o jejich službě. Popis obřadu · O archontech
12. K nošení snubního prstenu u kněží v různých místních církvích viz vyjádření metropolity Ilariona, zprávu o srbské církvi a svědectví z Rumunska. Na moskevském eparchiálním shromáždění 20. prosince 2019 připustil patriarcha Kirill, aby duchovní, kteří si to přejí, nosili prsten mimo bohoslužbu, pokud na sobě nemají bohoslužebná roucha. Oddělení vnějších církevních vztahů · Srbsko · Rumunsko · Odpověď patriarchy
13. Metropolita Chrysostomos III. z Mani. „Mnišský postřih“ (Ἡ μοναχικὴ κουρά). Autor užívá výrazu ἡ χειροθεσία τῆς κουρᾶς a výslovně připomíná celoživotní závazek postřihu. Text metropolie v Mani
14. Kněz Pavel Florenskij. Filosofie kultu. Viz přednášku V, „Sedm svatých tajin“, § 11, o svaté tajině manželství, a přednášku VI, „Rysy fenomenologie kultu“, o spojení pozemského s nebeským. Sedm svatých tajin · Text VI. přednášky
15. Igumen Damaskin (Orlovskij), sest. Život svatého kněze a vyznavače Romana (Medvědě), 1874–1937. Tver, Bulat, 2006, s. 23–24. O rodině, dopisech a posledních dnech vyznavače viz také knihu N. Doněnka Dědicové království (Simferopol, 2000) a texty vydané Krymskou metropolií a archimandritou Damaskinem. Rodina v Sevastopolu · Život a korespondence · Dopis Irině
16. Archimandrita Damaskin (Orlovskij). „Bez ustání usilovat o dokonalost“. K 25. výročí nalezení ostatků svatého kněze a vyznavače Romana Medvědě. Vzpomínky na rozhovory s Irinou Romanovnou a na nalezení ostatků. Text Moskevské eparchie
17. Olivier Clément. Rozhovory s patriarchou Athenagorem, část II. Originál vyšel v roce 1969. K podání arcibiskupa Iakova z 5. července 1970 viz shrnutí podle knihy protopresbytera Demetria Constantelose My Care, bod 7. Slova patriarchy · Shrnutí podání
18. Archimandrita Dimitrios Georgiadis. Περὶ τοῦ γάμου τῶν ἤδη κληρικῶν. Konstantinopol, 1910, s. 28. Citováno podle Nikolaa Bugatsose, pozn. 139. Jeho svědectví o svatém Nektariovi viz tamtéž, pozn. 140, a v jeho knize Ἄγαμος καὶ ἔγγαμος ἐπίσκοπος (Athény, 1968). Řecký text s poznámkami
19. P. Bumis. Τὸ ἔγγαμον τῶν ἐπισκόπων καὶ οἱ δυνατότητες ἐφαρμογῆς του. Συμβολή, č. 9, 2005, s. 52–67. S. Mitralexis. A Return to Tradition? The Marriage of Bishops in the (Greek) Orthodox Church. International Journal of Orthodox Theology, roč. 7, č. 4, 2016. J. Meyendorff. Manželství v pravoslaví, kap. „Duchovenstvo a manželství“. Srov. též jeho knihu Pravoslaví v současném světě (New York, 1981). Mitralexis o Bumisovi a rozhodnutí sněmu · Meyendorff o sněmu · O odloučení manželů
