Proč se prostě nepomodlí, aneb co Církev říká o nemoci a lékařích
K tomuto textu mě přivedla operace papeže Lva XIV. a komentáře pod zprávami o ní. Co na nemoc, lékaře a medicínu říká pravoslavná církev?
Tento měsíc podstoupil papež Lev XIV. operaci plic. Lékaři mu v římské nemocnici Gemelli odstranili dolní lalok pravé plíce, kde se potvrdil zhoubný nádor. Operace podle Vatikánu proběhla bez komplikací a chemoterapii pontifik nebude muset podstoupit.
Pod zprávami se logicky objevila vlna modliteb a komentářů s přáním brzkého uzdravení. Ale objevili se tam i ironické komentáře typu „A proč ho teda neuzdraví Bůh?", „Proč se prostě nepomodlí?", „Ať se obrátí na svého šéfa, ne?". Chápu, odkud taková ironie pramení. Z venku to může vypadat, že víra a medicína si navzájem konkurují, že čím víc věříš, tím míň máš chodit k doktorovi, a že vážná nemoc hlavy katolické církve je tak trochu rozpor sama v sobě.
Nebudu na to reagovat se stejnou ironií. Místo toho zkusím vysvětlit, jak na vztah víry, nemoci a medicíny hledí Církev. Protože je to otázka, kterou si dřív nebo později položí každý člověk.
Tělo není přítěž, kterou duše jen tahá sebou
Pravoslaví nikdy nestavělo tělo proti duši jako něco méněcenného, co duchovní člověk ignoruje nebo přemáhá. Apoštol Pavel píše, že naše tělo je chrámem Ducha svatého (1 Kor 6,19) a chrám se neopouští napospas, chrám se udržuje. Když se něco pokazí, opravuje se. Jsme jedna bytost, tělo a duše dohromady, ne duše uvězněná v těle, Co se děje s tělem, má duchovní rozměr. Co se děje s duší, se zase odráží v těle. Proto se v pravoslaví i postí. Ne proto, že by tělo bylo špatné nebo že hladovění bylo samo o sobě ctnost, ale protože půst je forma tréninku, který tělo a duši sjednocuje. A pokud má člověk zdravotní potíže, je zcela v pořádku, a tradicí přímo doporučené, domluvit si míru postu s lékařem i s duchovním zároveň, ne je stavět proti sobě.
Nejslavnější lékaři v dějinách církve jsou svatí
Tvrzení, že chodit k doktorovi je projev slabé víry, naráží na tento fakt. Někteří z nejuctívanějších světců v pravoslavné tradici byli lékaři z povolání. Svatý Lukáš, autor evangelia a Skutků apoštolů, byl podle církevní tradice lékař. Svatí Kosmas a Damián, dvojčata z 3. století, praktikovali medicínu a léčili lidi zadarmo, „ve jménu Kristově", proto se jim říká nezištní léčitelé, bessrebreniki. Svatý Pantelejmon byl dvorním lékařem, který se později stal mučedníkem a patří k nejvzývanějším uzdravovatelům v pravoslavném kalendáři. Církev lékařské povolání po staletí ne-toleruje, ale přímo ctí jako účast na Božím uzdravujícím díle. Jestli jít k lékaři znamená nedůvěru v Boha, pak by tihle světci byli ti poslední, koho by církev měla slavit na oltáři.
Modlitba, nebo lékař? Obojí, ne buď, anebo
Církev nestaví modlitbu a medicínu proti sobě jako dvě alternativy, mezi kterými si člověk musí vybrat. Když si zlomíte nohu, modlíte se za uzdravení a jdete na pohotovost, tedy obojí zároveň, ne jedno místo druhého. Bůh podle této tradice působí skrze lékaře, skrze medicínu i skrze přirozenou schopnost těla se uzdravovat, to všechno je milost, ne náhrada za ni. Církev má na nemoc i vlastní svátost, tajinu svatého pomazání nemocných, při které kněz pomazává nemocného olejem a modlí se za uzdravení duše i těla. Někdy přijde uzdravení zázračně. Častěji přijde skrze medicínu. Někdy člověku nepřijde uzdravení, ale síla to unést. A někdy člověk i navzdory modlitbám i lékařům zemře, protože žijeme v padlém světě, kde na smrt nakonec nemá lék žádná technologie. Víra v takovou chvíli neslibuje zázrak na objednávku. Slibuje, že člověk v tom není sám a že smrt nemá poslední slovo.
„Tak proč ho teda Bůh prostě neuzdraví?"
Vraťme se k té ironické otázce z úvodu. Církev nikdy netvrdila, že upřímná modlitba automaticky zaručuje uzdravení, a není to proto, že by Bůh byl lhostejný nebo neschopný. Je to proto, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný už od pádu člověka. Nemoc, utrpení a smrt do něj nepatřily od počátku, ale vstoupily do něj spolu s porušením vztahu mezi člověkem a Bohem, a dotýkají se úplně každého, spravedlivého i nespravedlivého, papeže i žebráka. Modlitba není kouzelná formulka, která tuhle realitu ruší na povel, je to vztah, do kterého člověk vstupuje uprostřed utrpení. Někdy Bůh uzdravuje přímo. Mnohem častěji uzdravuje postupně, trpělivě, a často právě skrze ruce lékařů, kteří svému řemeslu zasvětili život. Posmívat se modlitbě proto, že nemoc nezmizela do rána, je trochu jako posmívat se cvičení proto, že člověk po jednom tréninku neumí uzdvihnout dvě stě kilo.
Co z toho plyne pro nás, kdo zprávu čteme zvenčí
Nejsme katolíci a v řadě věcí se s římskou církví teologicky rozcházíme. Ale v tomhle bodě je odpověď křesťanství napříč tradicemi velmi podobná, nemoc hlavy církve není rozpor s vírou, je to jen připomínka, že i papež je člověk z masa a kostí, stejně smrtelný jako kdokoliv jiný, kdo čte tyhle řádky. Místo ironických otázek „proč se prostě nepomodlí" je na místě to, co si pravoslavní křesťané přejí jeden druhému v nemoci odjakživa. Ať dostane dobrou péči, ať mu lékaři pomohou, a ať mu modlitba dá sílu to všechno unést. Přeji totéž papeži Lvu XIV. a každému čtenáři, kdo právě čeká na vlastní výsledky vyšetření.
