Jak se podílíme na tajemství druhého příchodu Kristova

Při Božské Liturgii svatého Jana Zlatoústého kněz u svatého prestolu připomíná kříž, hrob a Kristovo zmrtvýchvstání třetího dne. A mezi tím vším, co se pro nás už stalo, vysloví i slova „druhý a slavný příchod opětný“. Jak může Církev vzpomínat na událost, na kterou stále ještě čeká?

Odpověď dává sám Kristus. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Všimněme si dvou sloves. „Má“ je v přítomném čase. „Vzkřísím“ v budoucím. Ke kalichu dnes přistupuje člověk, kterého ještě čeká smrt. A právě o něm Kristus už dnes říká, že má věčný život.

Pergamský metropolita Jan (Zizioulas) píše, že „při každém slavení Eucharistie vstupuje Království v celé své plnosti do dějin a uskutečňuje se v našem bytí již zde a nyní“. Co tato plnost znamená pro toho, kdo přistupuje k přijímání? Přijímáme samotného vzkříšeného Krista. Ten, který nám dnes dává své Tělo a svou Krev, jednou vzkřísí i naše tělo. Proto můžeme u prestolu děkovat za jeho druhý příchod a zároveň o něj stále prosit.

Jediné Kristovo tajemství

Svatý Justin Popović píše, že „jedno a totéž veskrze božské hypostatické tajemství druhé osoby Přesvaté Trojice prochází všemi svátostmi Církve a prostupuje je“. Řečeno jazykem dogmatiky, církevní svátosti jsou různé způsoby účasti na jediném tajemství vtělení Božího Syna, jeho kříže a vzkříšení. V životě farnosti to znamená, že se s námi u křtitelnice, při zpovědi před ikonou i u kalicha setkává týž Pán. A pokaždé zasahuje do našeho života jiným způsobem.

Svatý kněz a vyznavač Dumitru Stăniloae to ukazuje na manželství. Všechny svátosti podle něj souvisejí s Kristovou obětí a jeho vzkříšením. Při svatbě manželé dostávají sílu k trvalé lásce, díky níž každý může překonávat vlastní sobectví. Uplynou léta. Muž v noci už poněkolikáté vstává, aby nemocné ženě upravil polštář, ačkoli sám sotva stojí na nohou. Na svatební obřad si v tu chvíli možná ani nevzpomene. A přece se právě za takovou lásku Církev modlila, když jim kněz kladl na hlavu svatební koruny.

Jak Církev očekává Ženicha

Ve druhém listu Petrově je místo, které ve dvou ruských překladech zní poněkud odlišně. V synodálním překladu apoštol oslovuje křesťany, kteří „očekávají příchod Božího dne a touží po něm“. Biskup Kassian (Bezobrazov) překládá ještě odvážněji. Píše o těch, kdo „očekávají a urychlují příchod Božího dne“ (2 Petr 3,12). O verš dříve se apoštol ptá, jak tedy máme žít. Otázka po konci věků se tak obrací ke každému z nás.

Protojerej Sergij Bulgakov upozornil na to, kdo v poslední kapitole Zjevení vyslovuje prosbu „Přijď!“ Ducha a nevěstu tam slyšíme společně volat Krista (Zj 22,17). Nevěstou je tu Církev. O Duchu svatém otec Sergij píše, že Kristův druhý příchod „připravuje a uskutečňuje již ve světě jakožto Církvi a skrze Církev“. Modlitba nevěsty tak podle Bulgakova patří k samotnému tajemství tohoto setkání. Duch dává Církvi hlas a ona svobodně volá Ženicha.

Ještě blíže k tomu, co prožíváme u kalicha, nás přivádí metropolita Georges Khodr. V článku „Eucharistie a osvobození“ píše, že „už nyní máme jako společenství těch, kdo přistupují k přijímání, připravovat Království“. Vzápětí připomíná, že konečnou svobodu nám při svém příchodu daruje sám Pán. Jaký podíl na tomto setkání tedy náleží člověku?

Vyjádřil bych to takto. Když přijímáme svátosti a ve svém jednání uskutečňujeme to, co nám v nich bylo dáno, stáváme se Božími spolupracovníky v tajemství druhého příchodu Kristova. Tato spolupráce začíná tím, co pro nás koná sám Bůh. Ve zpovědi mi odpouští hřích. Jestliže jsem někoho pomluvil, mohu se teď vrátit k lidem, kteří mi uvěřili, a očistit před nimi jeho jméno. Pán mi ponechává prostor pro svobodnou odpověď. I ona patří k onomu „Přijď!“, které vyslovuje celá Církev.

Kristus sám vyprávěl, nač se člověka zeptá, až přijde ve slávě. Dali jsme najíst hladovému? Navštívili jsme nemocného? (Mt 25,35–40) Někdy po nedělní Liturgii docela přesně víme, kdo čeká, že za ním přijdeme. V evangeliu o posledním soudu nám Pán svěřuje, proč stojí za to na ty dveře zaklepat. V nemocném nás čeká Ten, jehož jsme právě přijali u kalicha a jehož spolu s celou Církví doufáme spatřit ve slávě.

Pramenná poznámka k článku

Dvě podobné formulace patří dvěma různým autorům. Sloveso „prostupuje“ užívá sv. Justin Popović. Svatý Dumitru Stăniloae píše o základu všech svátostí ve vtěleném Božím Synu a přímo zmiňuje také lásku manželů.

Justin Popović o tajemství Božího Syna

„Једна иста свебожанствена Ипостасна тајна Другог Лица Пресвете Тројице проходи и прожима све тајне Цркве…“

Česky: „Jedno a totéž veskrze božské hypostatické tajemství druhé osoby Přesvaté Trojice prochází všemi svátostmi Církve a prostupuje je…“

Pravoslavna Crkva i ekumenizam, oddíl 1.6 „Svete Tajne“. Srbský originál.

Stăniloae o základu všech svátostí

„Toate Tainele în sens strâns își au baza în taina Fiului lui Dumnezeu care a luat trup.“

Česky: „Všechny svátosti v užším slova smyslu mají svůj základ v tajemství Božího Syna, který přijal tělo.“

Výslovnost (IPA): /ˈto̯ate ˈtajnele ɨn sens strɨns ɨʃʲ aw ˈbaza ɨn ˈtajna ˈfi.uluj luj dumneˈzew ˈkare a luˈat trup/

Ființa Tainelor în cele trei confesiuni. Ortodoxia VIII (1956), č. 1, s. 4, oddíl 2a. Rumunský pravopis je zde převeden do dnešní podoby.

Stăniloae o Kristově oběti a lásce manželů

„Toate Tainele au legătură cu Jertfa și Învierea lui Hristos…“

Česky: „Všechny svátosti souvisejí s Kristovou obětí a jeho vzkříšením…“

Výslovnost (IPA): /ˈto̯ate ˈtajnele aw leɡəˈturə ku ˈʒertfa ʃi ɨn.viˈe.re̯a luj hrisˈtos/

„…cei doi soți primesc puterea unei iubiri permanente prin care depășesc egoismul lor individual…“

Česky: „…oba manželé dostávají sílu k trvalé lásce, díky níž překonávají vlastní sobectví…“

Výslovnost (IPA): /tʃej doj sot͡sʲ priˈmesk puˈtere̯a ˈunej juˈbirʲ permaˈnente prin ˈkare depəˈʃesk eɡoˈismul lor individuˈal/

Spiritualitate și comuniune în Liturghia Ortodoxă. 2. vyd. București, Editura Patriarhiei Române, 2004, s. 677. Rumunský text na portálu Doxologia.

Křest, zpověď, manželství a svěcení uvádí Stăniloae v této pasáži jako příklady účasti na Kristově životě. Obraz manžela u lůžka nemocné ženy je pastoračním příkladem autora článku.