Příběh ukrajinské uprchlice Ally, která našla nové duchovní zázemí v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze
Alla K. je 65 letá žena z Charkovské oblasti, která dnes pomáhá v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze – konkrétně v malém chrámovém obchůdku, kde prodává ikony a svíčky. Když před více než dvěma lety opouštěla svůj domov kvůli válce, nevěděla, co ji čeká. Dnes mluví o Boží vůli, která ji přivedla právě sem. A také o své víře.
Rozhovor vznikl na přání respondentky v anonymní podobě a byl redakčně zpracován na základě přepisu z ukrajinštiny.
Proč právě Česká republika?
Neplánovala jsem nikam odjíždět, ale okolnosti to zařídily – neměla jsem ani cestovní pas. Kvůli rodinným důvodům, válce a strachu… Lidé umírají.
Jakou roli hrála víra ve vašem životě před válkou? Věřila jste tehdy méně, nebo více než dnes?
Ze začátku to byla spíš zvědavost. Ale čím jsem byla starší a čím víc jsem procházela životními zkouškami, tím víc se ve mně ozýval vnitřní hlas: „Běž do chrámu, běž do chrámu!“ Malými krůčky, jako dítě, které se učí chodit, jsem šla k víře. Pak jsem chtěla poznat Boha víc a víc. Začala jsem kupovat literaturu, číst... A jak to říct – Pán mě povolal. Postupně jsem začala pomáhat v chrámu, na Ukrajině jsem pomáhala více než 20 let. A stejně tak, jako by mi to Pán znovu ukázal, pomáhám i tady. A víc nebo míň? Asi stejně. Už je to pro mě jako potřeba. Jako kdyby bez víry nešlo žít.
V jakém kostele jste pomáhala na Ukrajině?
V chrámu Záštity Přesvaté Bohorodice ve městě Bohoduchiv, Charkovská oblast.
Jaké byly vaše první dny po příjezdu? Kde jste byla? Kdo vám pomohl?
První měsíc jsem se bála vůbec někam jít – neznala jsem jazyk, město bylo úplně cizí, a neměla jsem se koho zeptat. Nikam jsem nechodila. Trochu mi pomohl syn, který přijel dřív. A později jsem se obrátila na organizaci OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům. Pomáhají lidem nejen z Ukrajiny. Obracím se na ně dodnes: s dokumenty na úřad práce, kvůli důchodovému věku nebo ohledně bydlení. Chodila jsem s nimi – byli mi jako překladatelé, i k lékařům. Pomáhají mi dodnes, protože ještě úplně nerozumím češtině, rozumím jen jednotlivým slovům.
Jak jste se dostala do kontaktu s pravoslavnou farností v Česku?
Začala jsem sama hledat, kde jsou pravoslavné chrámy. Nejdřív jsem našla chrám u Olšanských hřbitovů. Jela jsem tam, bylo tam hodně lidí, stála jsem venku, byla hrozná zima. Nachladila jsem se a už jsem se tam nevrátila. Znovu jsem hledala a našla tuto katedrálu sv. Cyrila a Metoděje. A zůstala jsem. Poprvé jsem přišla na noční bohoslužbu na svátek Narození Ježíše Krista, probíhala ve staroslověnštině. To mě opravdu potěšilo.
Pomohlo mi to, protože češtině moc nerozumím, ale rozuměla jsem průběhu liturgie. Liturgie ve staroslověnštině mi opravdu pomohla.
Jak vám církev pomohla? Vidíme, že tu pomáháte, jste zaměstnána.
Duchovně mi velmi pomohla. Především tím, že se tu občas konají bohoslužby ve staroslověnštině. Uprchlíků je hodně a pro nás je to jazyk blízký. Všem se to líbí – mnoho lidí česky neumí, ale rozumí průběhu liturgie. Jeden z duchovních mi poradil: „Když nerozumíte evangeliu, přečtěte si ho nebo si ho poslechněte před liturgií.“ A ono to opravdu pomáhá – začínám rozumět víc, protože slyším slova, která už jsem znala ve slovanském jazyce.
Co pro vás znamenalo, když jste poprvé přišla na bohoslužbu v neznámém místě?
Cítila jsem se dobře, protože právě probíhala liturgie ve staroslověnštině. Pak byly další bohoslužby v češtině, ale i tak jsem se rozhodla do tohoto chrámu chodit dál.
Máte nějakou konkrétní duchovní zkušenost, která vám dodala sílu? (rozhovor s knězem, ikona, zpěv...)
Ani nevím, co přesně říct. Žádný konkrétní moment... jen víra mi pomohla. Měla jsem prostě radost, že tu vůbec jsou pravoslavné chrámy. Myslela jsem, že v Evropě jsou jen katolické – a pak jsem našla tento chrám.
Máte v plánu se vrátit na Ukrajinu, nebo si svou budoucnost představujete zde?
Ještě nevím. Nemohu na to odpovědět, protože situace na Ukrajině je taková, jaká je. Zatím návrat neplánuji – u nás v Charkovské oblasti je situace strašná. Samozřejmě bych se chtěla vrátit, alespoň se podívat. Uvidíme. Jak Pán rozhodne.
