Život architekta Československého pravoslaví
Andrej Kolomacký – pravoslavný duchovní, nadaný architekt a umělecký malíř, který významně přispěl k rozvoji pravoslavné církve v Československu. Během svého života pomohl zbudovat na československém území kolem 90 pravoslavných chrámů, z nichž 20 bylo zcela jeho autorským dílem.
Vsevolod Kolomackij se narodil v Kyjivské oblasti do rodiny chrámového žalmisty a od dětství byl vychováván v hluboké pravoslavné víře. Po studiích v duchovním semináři chtěl během první světové válce bránit vlast. Přihlásil se do carské armády, ale kvůli špatnému zraku nebyl přijat. Nicméně v roce 1916 se mu podařilo vstoupit do československých legií. Sedm zranění a šest vojenských vyznamenání (včetně dvou křížů sv. Jiří) vypovídá o jeho nezlomné povaze. Zúčastnil se i ruské občanské války na straně bělogvardějců.
Život v Československu
Po dramatickém útěku z občanské války v Rusku zakotvil roku 1920 v Československu. Po získání československého občanství v roce 1922 vstoupil jako důstojník do armády v Mukačevu. Ačkoli se před ním otevírala slibná vojenská kariéra, Kolomacký se rozhodl věnovat svůj život službě Bohu a misionářské činnosti v rámci pravoslavné církve a požádal o propuštění z armády.
V roce 1923 se oženil s Jelizavetou Vlasenkovou. V lednu 1924 byl vysvěcen na diákona a poté na kněze. V té době panovaly napjaté církevní poměry, a kvůli obstrukcím řeckokatolické církve vůči původně pravoslavnému obyvatelstvu se Kolomacký rozhodl stavět vlastní dřevěné chrámy. První hrubou stavbu prý dokončil za pomoci farníků ve vesnici Russkoje během pouhých čtyř dnů. Postavil dalších pět chrámů v okolních obcích, přičemž ten v Rakošíně se stal hlavním chrámem mužského monastýru Přesvaté Bohorodice. Kromě stavitelské činnosti se začal věnovat i výzdobě chrámů. I přes silnou krátkozrakost vlastnoručně zhotovoval nástěnné malby, psl ikony a šil církevní roucha.
Úmrtí blízkých a díla na Moravě
Kolomacký nepřestal pracovat ani po úmrtí své první ženy a dcery v roce 1927, kdy mu zůstal pouze malý syn. V roce 1929 se znovu oženil s Magdalenou Vajmerovou, ačkoli tento sňatek byl porušením církevních pravidel a bylo mu uloženo pokání. V tomto manželství se narodily dvě děti. Na Podkarpatské Rusi postavil celkem 18 chrámů.
V roce 1933, kdy pravoslavná eparchie v Čechách a na Moravě měla pouze dva chrámy, dostal Kolomacký pozvání na Moravu od biskupa Gorazda. Tehdy vznikl jedinečný projekt sedmi nových pravoslavných zděných chrámů ve střední Evropě. Prvním z nich byl chrám sv. Ludmily v Řimicích u Litovle a nejvýznamnějším katedrální chrám svatého Gorazda v Olomouci. V roce 1936 se rozhodl definitivně zříci rodinného života a dále pouze duševně a hmotně podporovat svou rodinu. Bylo mu povoleno vykonávat bohoslužby a dokonce byl vyznamenán pochvalnou listinou za obětavou práci.
Druhá světová válka
Období druhé světové války znamenalo pro pravoslavnou církev v Československu tragický zlom. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byla církev krutě postižena. Hlavní představitelé, v čele s vladykou Gorazdem, byli popraveni a řada dalších kněží, včetně otce Kolomackého, byla poslána na nucené práce do Říše. Přestože byl otec Kolomacký po roce propuštěn kvůli špatnému zraku, musel se pravidelně hlásit gestapu. I v těchto nesmírně těžkých časech ovšem nepolevil v duchovní službě; po návratu do Prahy tajně sloužil pravoslavné bohoslužby. V květnu 1945, se aktivně zapojil do Pražského povstání, což podtrhuje jeho odvahu a občanskou angažovanost. Ihned po skončení bojů pak společně s prof. Červínem požádal státní orgány o dočasnou správu pravoslavné církve v Čechách a na Moravě. Ačkoli tento krok nebyl zcela v souladu s kanonickým právem, sehrál klíčovou roli v rychlé stabilizaci církve po válečných útrapách.
Poválečná obnova
S koncem války se otec Kolomacký plně ponořil do poválečné obnovy. Od června 1945 intenzivně pomáhal na Moravě s revitalizací církevních obcí, podílel se na pořizování bohoslužebných rouch a předmětů a neúnavně pracoval na opravách poničených pravoslavných chrámů. V listopadu 1945 učinil zásadní životní rozhodnutí: definitivně se rozešel s manželkou a stal se mnichem v monastýru v Ladomírové na Slovensku, kde přijal mnišské jméno Andrej na počest apoštola Ondřeje. Krátce poté byl ustanoven představeným chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na pražských Olšanech. Když byl v Karlových Varech založen Pravoslavný duchovní seminář, stal se jeho duchovním, a tuto funkci si udržel i po přesunu semináře do Prahy. Od roku 1947 bylo jeho obětavé dílo oceněno a směl používat titul archimandrita.
Poválečné pronásledování
Později se stal duchovním semináře nové teologické fakulty v Prešově. Na Slovensku realizoval několik chrámových staveb, mezi nimi i katedrální chrám sv. Alexandra Něvského v Prešově. V roce 1952 však byl komunistickým režimem odvolán ze všech pedagogických i duchovních funkcí na prešovské fakultě i v eparchii a byl přeložen do České Lípy v severních Čechách. Ani v nuzných podmínkách, které mu připravila StB, a bez možnosti vlastního bydlení, nepřestal pracovat na přestavbách kostelů pro potřeby pravoslavné církve. Jeho dílem jsou také ikonostasy a výzdoba chrámů ve více než 30 městech.
Do České Lípy byl dosazen proti své vůli i proti vůli tamní církevní obce. Za krátký čas se přesunul do Rumburka. Zde dostal k dispozici pro bohoslužby kostelík Stětí sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu. V roce 1957 se mu podařilo získat kostelík s domkem pro kněze do vlastnictví církve. Vlastními silami kostel opravil a vyzdobil ikonami.
V roce 1961 získal pro církevní obec v České Lípě budovu brány do hradu Lipý v centru města, kde velkou místnost nad bránou upravil na kapli zasvěcenou svatým Cyrilu a Metoději. V témže roce byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce kostelíka a domku pro kněze na Strážném vrchu nad Rumburkem. Za celoživotní přínos byl v roce 1973 vyznamenán Řádem sv. Cyrila a Metoděje II. stupně. Na Strážném vrchu pak archimandrita Andrej prožil zbytek svého života, až do své smrti.
Smrt a možné svatořečení
Archimandrita Andrej zemřel 13. února 1980 a byl pochován na hřbitově v Rumburku. Po jeho smrti zůstala rumburská farnost neobsazena a chrám pustl. Teprve od roku 1998 započala obnova chrámu. Pravidelně ve výročí jeho úmrtí se v únoru v chrámu scházejí poutníci a duchovní k uctění památky archimandrity Andreje.
Ve dnech 9. a 10. září 2021 došlo s požehnáním a za přítomnosti + Michala, arcibiskupa pražského a českých zemí, k vyzvednutí ostatků archimandrity Andreje, které byly následně přeneseny do chrámu sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu. Ostatky byly shledány netlejícími, mající povahu svatých ostatků. V návaznosti na to byly Posvátnému synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku předloženy příslušné materiály k posouzení svatořečení archimandrity Andreje Kolomackého. K jeho oficiálnímu prohlášení za svatého však ještě nedošlo.
