Proč pravoslavní nepodávají svaté přijímání nepravoslavným?
Časopis Hlas pravoslaví se ve svém zářijovém čísle věnoval tématu, které v poslední době znovu vyvolává diskuse i v pravoslavném světě – otázce, zda mohou být nepravoslavní křesťané připuštěni ke svatým Tajinám.
V článku protopresbytera Lawrence Farleyho, který časopis "Hlas Pravoslaví" převzala a doplnil komentářem, se vysvětluje, proč Církev tuto praxi od počátku odmítá.
V posledních letech se i uvnitř pravoslavného světa objevují hlasy, které volají po větší otevřenosti vůči nepravoslavným křesťanům — například při otázce, zda by i oni mohli být připuštěni k eucharistii. Nejviditelnějším zastáncem této myšlenky je americký arcibiskup Elpidoforos z Konstantinopolského patriarchátu, který mluví o tzv. intercommunion, tedy sdíleném přijímání mezi různými církvemi.
Podle něj by bylo nelogické, aby pravoslavný duchovní mohl uzavřít smíšené manželství mezi pravoslavným a nepravoslavným partnerem, ale následně bránil oběma v účasti na svatém přijímání. Argumentuje, že manželé se „stávají jedním tělem“, a proto by měli mít možnost společně přistoupit i k eucharistii.
Jenže právě zde se dostáváme k jádru problému — k pochopení toho, co eucharistie v pravoslavné církvi skutečně znamená.
Eucharistie jako výraz jednoty církve
Podle apoštola Pavla je eucharistie nejen osobním setkáním s Kristem, ale i vyjádřením jednoty všech členů Církve v jednom těle:
„Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1 Kor 10,17).
Když věřící přijímá svaté Dary, stává se součástí Kristova těla — Církve. Přijímání proto není pouze osobním duchovním aktem, ale potvrzením plné příslušnosti k pravoslavné víře, učení a životu Církve.
Eucharistie sjednocuje nejen s Kristem, ale i s ostatními věřícími. Vstupem do svatého přijímání člověk potvrzuje, že sdílí společnou víru, dogmata i životní směřování církevního společenství.
Proč Církev nepřijímá k eucharistii nepravoslavné
Aby někdo mohl být součástí Církve, musí nejen vyznávat její víru, ale také žít podle jejího učení. Pokud někdo tato kritéria nesplňuje — ať už jde o katolíka, protestanta nebo kohokoli jiného — nemůže být připuštěn ke svátostem, které Církev spravuje.
Nejde o odmítnutí z pýchy nebo neochoty, ale o vnitřní logiku samotné víry. Eucharistie spojuje věřící v jedno tělo. Pokud někdo toto tělo věroučně odmítá nebo k němu nepatří, nemůže být jeho součástí ani skrze přijímání.
Apoštol Pavel varuje, že nehodné přijímání svatých Darů může člověku spíše uškodit než prospět (srov. 1 Kor 11,27).
Z tohoto důvodu Církev chrání jak věřící, tak samu svátost před zneužitím.
Nesoulad v pojetí svátosti
Mnohé západní denominace chápou svaté přijímání individuálně — jako osobní projev víry a vděčnosti Kristu. V pravoslaví má však eucharistie i společenský rozměr, neboť vyjadřuje jednotu celé Církve. Právě proto není možné sdílet přijímání s těmi, kdo se k této jednotě nehlásí.
Možnost společného přijímání vychází z jiného teologického základu — z pojetí víry, které zdůrazňuje osobní vztah k Bohu, ale oslabuje kolektivní rozměr církevního života. Pravoslaví tuto cestu odmítá, protože by vedla k rozmělnění samotného pojetí Církve.
Smíšená manželství a hranice svátostí
Otázka smíšených manželství je pro pravoslaví velmi citlivá. Církev uznává, že láska může překračovat hranice vyznání, ale zároveň trvá na tom, že svátosti nejsou zaměnitelné. To, že lze vykonat svátost manželství mezi pravoslavným a nepravoslavným, neznamená, že lze automaticky sdílet i eucharistii.
Podstata těchto svátostí je odlišná: manželství sjednocuje dva lidi, zatímco eucharistie sjednocuje člověka s Kristem a s jeho Církví.
Tradice jako ochrana víry
Změna praxe v otázce eucharistie by měla hluboké důsledky. Otevřít přijímání nepravoslavným by znamenalo zpochybnit samotnou podstatu Církve jako společenství jednotné ve víře a svátostném životě. Církev nemůže podřídit svátostné zásady emocím nebo společenskému tlaku. Věrnost tradici není tvrdohlavostí, ale ochranou víry. Jak kdysi napsal metropolita Kallistos Ware:
„Bible, otcové a kánony znají pouze dvě možnosti: buď přijímání, nebo nepřijímání. Všechno, nebo nic.“
Závěr
Odmítnutí podávat svaté přijímání nepravoslavným není projevem uzavřenosti, ale důsledkem hluboké víry v jednotu Církve a svátostí. Pravoslaví chápe eucharistii jako srdce svého života — jako dar, který sjednocuje ty, kdo sdílejí jednu víru, jedno vyznání a jeden život v Kristu. Kdo tuto jednotu nehledá, nemůže ji sdílet ani u svatého kalicha.
Včera jsme psali o posvěcení svatého prestolu v Jihlavě.
