Dnes církev oslavuje památku sv. muč. knížete českého Václava
Naše redakce vám přináší životopis sv. mučedníka Václava knížete českého.
Dnes, 11. října, Církev podle starého kalendáře slaví památku svatého mučedníka knížete Václava.
Svatý Václav je patronem českých zemí, ale je také hluboce uctíván v celém slovanském světě.
ŽIVOTOPIS SV. VÁCLAVA
Sv. Václav, kníže a mučedník
Byl synem knížete Vratislava, druhorozeného syna Bořivoje a Ludmily. Narodil se asi v r. 907 nejspíše v Praze. Měl dva bratry, Boleslava a Spytihněva. Slovanské jméno Václav píše se staroslověnsky Vjačeslav. Toto jméno bylo dáno Václavovi při křtu, který vykonal kněz slovanského obřadu (tj. kněz náležející nikoliv do latinské, nýbrž do byzantsko-východní sféry, napojené na cyrilometodějskou misii; zřejmě už tato volba slovanského křestního obřadu byla ovlivněna sv. Ludmilou). Bezpečně víme, že když byl Václav v 7 letech a měl být dán na studia, pozval kníže Vratislav slovanského biskupa Notaria, aby udělil Václavovi postřižiny podle východního obřadu (obřad obvyklý pouze v Pravoslaví). Biskup modlil se tehdy stejné modlitby, jaké se při postřižinách i dnes modlí pravoslavná církev.
Václav byl již v útlém věku sv. Ludmilou přidržován k učení slovanského písma a knih slovanských. Jeho učitelem byl pravděpodobně slovanský kněz Pavel. Na Budči se naučil Václav ještě latině a řečtině, protože latina a řečtina byly řečmi světovými a latinu potřeboval v kontaktu se západem. Výuka latiny nic nemění na příslušnosti sv. Václava ke slovanské církvi, vždyť i zde byl učitelem jeho slovanský kněz s příznačným jménem Učen.
Mladému knížeti se dostalo tak dobrého vzdělání, jakého často nedosáhli ani vládcové velkých národů; např. císař Ota I. se naučil číst až ve stáří (neobyčejné vzdělání sv. Václava ukazuje, že Čechy v 10. století stály na vyšší úrovni než ve století 11. a 12., kdy už byly Čechy formálně převedeny pod západní kulturu; tento kulturní rozvoj v době svatováclavské byl dozajista vlivem cyrilometodějského misijního díla, a potažmo byzantské kultury; bez slovanské církve a jejího duchovenstva by kníže Václav pravděpodobně zůstal analfabetem jako jeho němečtí protějškové). Ale co je nejdůležitější - příklad jeho zbožné babičky, jeho vzdělání a hlavně snaha žít podle svatého evangelia mu pomohly, aby pochopil podstatu Kristova učení. Zamiloval si je celým srdcem a vedl podle něho svůj život.
R. 920 mu v jeho 13 letech zemřel otec a on se stal knížetem. Jeho poručnicí v zemské vládě byla jeho matka Drahoměř. Václav prospíval ve všech křesťanských ctnostech díky základu, který mu dala jeho babička Ludmila.
Jakmile převzal vládu do svých rukou (925), dal převést ostatky sv. Ludmily na pražský hrad do chrámu sv. Jiří a svou matku vypověděl na hrad Budeč. Václav byl statečným a spravedlivým knížetem, dovedl i ozbrojenou rukou přimět nepřítele k míru a pořádku. Chrámy vystavěl na všech hradech. Neustále se konaly bohoslužby po všechny dny jako u velikých národů. Začal stavět chrám sv. Víta, jehož svaté ostatky získal. Nedovolil ubližovat sirotkům a vdovám, miloval stejnou láskou svůj lid, bohaté i chudé. Ke kněžím byl laskavý a podporoval jejich práci na poli duchovním. Sv. Václav toleroval latinský ritus, ale podle všech památek sám byl stoupencem slovanského východního obřadu; latinský obřad nezaváděl. Latinské legendy o něm napsané neuvádějí ani jednoho latinského kněze, který by tu za jeho vlády působil.
Jako vládce byl příkladným křesťanem, žil hluboce zbožným a mravným životem, usiloval o rozšíření víry v národě, stavěl chrámy, navštěvoval bohoslužby, konal skutky milosrdenství a lásky. Hodlal se prý stát mnichem či knězem.
Lidé, kteří nechápali křesťanské principy, o něm říkali: „Co s ním uděláme? Vždyť je pokažen kněžími a je jako mnich!“ - a snažili se proti němu nepřátelsky naladit jeho bratra Boleslava.
Stal se tudíž obětí intrik svých dvořanů. Jeho mladší bratr Boleslav, pln energie a vládychtivosti, sveden intrikujícími bojary, pozval Václava na svůj sídelní hrad Boleslav na svátek sv. Kosmy a Damiána. Po svaté liturgii se chtěl Václav vrátit do Prahy, ale bratr ho zdržel na hostinu. Václav byl tajně varován a ponoukán k útěku, leč zůstal. Druhý den v pondělí 28. září (r. 929 nebo spíše 935) ráno se vydal kníže Václav do chrámu na jitřní bohoslužbu. Po cestě na něho čekali spiklenci. Když Boleslav svého bratra dohonil, řekl mu Václav: „Dobrým jsi nám byl včera hostitelem.“ Boleslav na svého bratra vytasil meč se slovy: „Tak tobě chci lepší býti,“ a ťal. Jenže sv. Václav mu meč vyrazil a srazil ho ke svým nohám. Boleslav volal na pomoc své zbrojnoše. Sv. Václav se chtěl před přesilou schovat v chrámu. Vrahové ho však dostihli a nakonec zabili u zavřených vrat chrámu, kde jeho tělo rozsekali.
Kněz Krastěj omyl jeho tělo a potom je položil v chrámu. Tři dny leželo tělo knížete v chrámu a krev nepřestávala prýštit z jeho ran - jako by byl stále živý. Prolitou krev Václavovu nebylo možno smýt z dlažby. Až po jeho pochování náhle zmizela před očima všech. Pohřbu se zúčastnil i slovanský kněz Pavel, vychovávatel Václavův, který přijel z Prahy (nejspíše on sepsal první životopis a zprávu o umučení sv. Václava).
Vraha však stíhalo špatné svědomí. Po třech letech se Boleslav ze svého strašného skutku kál a 4. března, o syropustní neděli (neděle před začátkem Velkého půstu), která je v pravoslavném východním kalendáři zasvěcena všeobecnému usmíření, nechal svaté ostatky svého bratra vyzdvihnout z hrobu, přenést je do Prahy a se ctí pochovat v chrámu sv. Víta. Tím v podstatě nechal vykonat oficiální svatořečení svého bratra, jehož zabil. Byl to akt veřejného pokání. Při přenášení svatováclavských ostatků do Prahy se děly zázraky. (Stalo se nejspíše r. 938.)
Dříve SPN psal o životě jeho babičky, svaté mučednice kněžny Ludmily.
Zdroj:Orthodoxia.cz
