Pravoslaví jednoduše: Proč líbáme ikony?
Často se nás ptají lidé, kteří do chrámu přicházejí poprvé nebo pravoslavnou tradici blíže neznají, co vlastně znamenají gesta, která u věřících vidí - například líbání ikon.
Když vstoupíte do pravoslavného chrámu, uvidíte věřící, jak přistupují k ikonám, pokloní se a s úctou je políbí. Pro člověka zvenčí to může působit zvláštně nebo příliš emotivně. V pravoslaví však líbání není projevem sentimentality, ale hluboké teologické pravdy.
Tento projev úcty má tři hlavní roviny:
1. Láska k prototypu, ne k materiálu
Pravoslavní křesťané neuctívají dřevo, barvy ani papír. Svatý Basil Veliký učil, že „úcta vzdávaná obrazu přechází k jeho prototypu“. Když líbáme ikonu Krista nebo Bohorodičky, naše láska a úcta nesměřuje k předmětu, ale k osobě, která je na něm vyobrazena. Je to podobné, jako když s láskou políbíte fotografii drahé osoby, která s vámi zrovna nemůže být.
2. Chrám jako rodinné setkání
Svatí pro nás nejsou jen postavy z historie, ale živí členové církve, se kterými jsme v neustálém spojení. Políbení ikony je pozdravem. Je to výraz toho, že svaté vnímáme jako své blízké přátele a starší bratry a sestry v Kristu. Líbáním dáváme najevo, že jsme v chrámu „doma“ mezi svou duchovní rodinou.
3. Požehnání skrze hmotu
Věříme, že Bůh k nám promlouvá a posvěcuje nás i skrze hmotné věci. Tím, že se s úctou dotýkáme ikon nebo relikvií, vyjadřujeme víru, že Boží milost může působit skrze vše, co bylo posvěceno. Stejně tak líbání ruky kněze po požehnání není projevem úcty k člověku (jeho soukromé osobě), ale k úřadu Kristova kněžství a k pravici, která právě v modlitbě vzývala Boží jméno.
Jednoduše řečeno
Líbání v chrámu je jazykem lásky. Je to viditelný projev toho, že naše víra není jen v hlavě, ale v celém našem srdci. Je to způsob, jak říct „mám tě rád“ Bohu a jeho svatým.
SPN minule psal o tom proč v chrámu zapalujeme svíce.
