Zprávy

Pravoslavná církev v době války: Mučednictví, zákaz a poválečná obnova

15:00

Autor: Artur Loskov

Foto SPN

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku prošla ve 20. století těžkou cestou. Od skromných počátků přes nacistický zákaz a popravy až po poválečnou obnovu

Poznámka redakce: Tento článek přináší stručný historický přehled klíčových momentů, které formovaly tvář dnešní pravoslavné církve u nás.

Meziválečné Československo bylo pro pravoslaví obdobím naděje. Pod vedením biskupa Gorazda II., který přijal svěcení od Srbské pravoslavné církve v roce 1921, se rodila svébytná forma církevního života. Gorazd zavedl liturgii v češtině, napsal katechismus a díky spolupráci s pravoslavným architektem archimandritou Andrejem (Kolomackým) nechal po celé zemi vyrůst síť nových chrámů. Pravoslaví se stalo pevnou součástí československé identity.

Krypta v Resslově ulici

Tragický zlom přišel po 15. březnu 1939. Po okupaci byla církev násilně odtržena od své srbské jurisdikce a podřízena Berlínu. Skutečná zkouška ohněm však nastala v květnu 1942. Po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha hledali parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš se svými druhy úkryt. Ten jim poskytli právě pravoslavní duchovní v kryptě katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

Podle tématu VIDEOREPORTÁŽ: Panychida za padlé parašutisty a oběti Heydrichiády

Pomoc nebyla jen gestem jednotlivců, byla to tichá shoda vedení církve. O úkrytu věděl kaplan Vladimír Petřek, farář Václav Čikl i předseda sboru starších Jan Sonnevend. Biskup Gorazd, přestože byl informován až dodatečně, se rozhodl své bratry i hrdiny odboje krýt s vědomím, že riskuje vše.

Kobyliská střelnice

Po zradě Karla Čurdy a hrdinném boji v kryptě 18. června 1942 se nacistická mašinerie obrátila proti církvi. Rozsah represí byl bezprecedentní:

Dne 4. září 1942 na Kobyliské střelnici byli popraveni biskup Gorazd, otec Čikl a Jan Sonnevend, 5. září pak i ThDr. Vladimír Petřek. Církev byla následně úředně zakázána, její majetek zabaven a chrámy uzavřeny. Duchovní i laici byli deportováni do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Říše. Mezi nimi i architekt Kolomacký, který se však i po svém propuštění nebál tajně sloužit bohoslužby v ilegalitě a zapojit se do Pražského povstání.

Poválečný osud

Konec války v květnu 1945 sice přinesl církvi svobodu, ale v radikálně jiném světě. Politické uspořádání Evropy a připojení Podkarpatské Rusi k SSSR znamenalo, že srbská církev ztratila na dění v ČSR vliv.

Věřící v Čechách i na Slovensku se proto obrátili na Ruskou pravoslavnou církev. Tato změna jurisdikce byla stvrzena v lednu 1946, kdy byl vytvořen autonomní exarchát. Následně došlo k masivnímu nárůstu počtu věřících – v roce 1947 dorazilo kolem 40 tisíc pravoslavných volyňských Čechů. Církev se musela reorganizovat: vznikly nové eparchie v Olomouci, Prešově a Michalovcích a v roce 1950 byla v Prešově založena Pravoslavná bohoslovecká fakulta.

Podle tématu VIDEOREPORTÁŽ: 90. výročí svěcení katedrálního chrámu v Praze

Autokefalita

Poválečná obnova měla i své temné stránky spojené s nástupem komunistického režimu. V roce 1950 došlo k tzv. Akci P, kdy stát násilně zlikvidoval řeckokatolickou církev a její věřící připojil k pravoslaví. Ačkoliv to pravoslavné církvi přineslo majetek a statisíce věřících, šlo o necitlivý politický zásah, který na desetiletí poznamenal vztahy mezi křesťany na Slovensku.

Dne 10. října 1952 (po žádosti z roku 1951) Moskevský patriarchát vyhověl snahám o plnou samostatnost a udělil Pravoslavné církvi v Československu autokefalitu. Ne všechny pravoslavné církve ji ovšem ihned uznaly, Ekumenický patriarchát ji akceptoval a požehnal až v roce 1998.

SPN natočil reportáž: Svátek sv. mučedníka biskupa Gorazda v pražské katedrále

Zdroje: