Křesťané ve Svaté zemi: Monastýr u Jákobovy studny a odkaz starce Justina
Včera se u Jákobovy studny konal pohřeb starce Justina. Přes 40 let střežil místo, kde Kristus mluvil se Samařankou, a přežil desítky útoků.
V sobotu 10. října se v monastýru u Jákobovy studny v Samaří sloužila pohřební bohoslužba za archimandritu Justina (Mamalose). Jeruzalémský patriarchát se tak rozloučil s mužem, jehož život byl podle jeho slov „neoddělitelně spjat s úplnou obnovou“ tohoto svatého místa. Starec Justin zesnul 1. října po dlouhé nemoci v řecké Patře. Jeho příběh je zároveň příběhem křesťanů ve Svaté zemi, kteří na místech evangelia zůstávají navzdory nebezpečí, tlaku a vylidňování.
Studna, u níž Kristus zjevil, kým je
Jákobova studna leží na okraji dnešního Nábulusu, v blízkosti biblického Sycharu. Podle tradice ji vykopal praotec Jákob a je jedním z mála míst ve Svaté zemi, jejichž biblickou identitu zpochybňuje jen málokdo. Právě sem přišel unavený Kristus a požádal ženu ze Samaří o vodu.
Evangelista Jan zaznamenal rozhovor: „Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající do věčného života“ (J 4,14). U této studny Kristus vyslovil i slova o pravé bohoslužbě: „Bůh je Duch, a ti, kdo ho uctívají, mají ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,24). A právě zde se Samařance poprvé otevřeně zjevil jako Mesiáš: „Já jsem to, já, který s tebou mluvím“ (J 4,26).
Žena nechala u studny džbán, běžela do města a stala se první hlasatelkou Krista mezi Samaritány. Pravoslavná církev ji ctí jako svatou mučednici Fotinii, „Světlou“, a připisuje jí titul rovnoapoštolná.
Chrám, který se stavěl celé století
Nad studnou stál již v byzantské době chrám, později přestavěný křižáky, který časem zanikl. V roce 1860 místo koupil biskup gazský a předal ho Jeruzalémskému patriarchátu. Nová stavba byla dokončena jen zčásti a zemětřesení v roce 1927 ji zničilo. Ještě v roce 1979 stály nad studnou jen nedokončené zdi.
Tehdy zde sloužil archimandrita Filumen (Hasapis), rodák z Kypru. Dne 29. listopadu 1979 ho během večerní bohoslužby přímo v monastýru brutálně zavraždil útočník. Jeruzalémský patriarchát ho v roce 2009 prohlásil za svatého a jeho ostatky jsou dodnes uloženy v chrámu nad studnou. Církev si ho připomíná 29. listopadu (16. listopadu podle starého kalendáře).
Strážce, který neustoupil
Rok po Filumenově mučednické smrti, v roce 1980, poslal patriarchát k Jákobově studně archimandritu Justina. Do Svaté země přišel již v roce 1961 jako člen Bratrstva Božího hrobu. Dostal úkol, který se zdál téměř nemožný: dokončit chrám na místě, kde byl právě zavražděn jeho předchůdce.
Podle Jeruzalémského patriarchátu mu stavba trvala jedenáct a půl roku. Získal povolení od tehdejšího palestinského vůdce Jásira Arafata, sám sháněl dary a podílel se téměř na všem: na projektu, zadávání prací i malování ikon. Dnešní velkolepý chrám nad studnou je podle patriarchátu jeho dílem.
Cena za to byla obrovská. Během čtyř desetiletí služby čelil starec Justin stovkám útoků kameny, raketami i výbušninami a přežil přes třicet pokusů o vraždu. Jen v posledních letech zůstalo ve dveřích monastýru více než padesát děr po kulkách a střepinách granátů. Při jednom z útoků volal o pomoc slovy: „Prosím, udělejte něco. Polévají mě benzínem, zapalují monastýr a chtějí upálit i mě.“ Podle patriarchátu přesto „odmítal ustoupit nebo se sklonit“.
„Budou pronásledovat i vás“
Příběh starce Justina a svatého Filumena není výjimkou, ale součástí dlouhé historie křesťanů ve Svaté zemi. Kristus své učedníky nenechal v iluzích: „Pamatujte na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (J 15,20). A apoštol Pavel dodává: „Všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši, budou pronásledováni“ (2 Tm 3,12).
Zároveň však Kristus ukazuje, jak na pronásledování odpovídat. Svatý Jan Zlatoústý ve výkladu Kázání na hoře popisuje žebřík ctností, jehož nejvyšším stupněm je „prosit za nepřítele samotného Boha“. Takovou cestou šli i svatí mučedníci Svaté země. Neodpovídali nenávistí, ale věrností.
Křesťané, kteří odcházejí
Křesťané ve Svaté zemi dnes tvoří jen malou menšinu a jejich počet dlouhodobě klesá. Mnoho rodin odchází kvůli válkám, ekonomické nejistotě, bezpečnostní situaci i tlaku, kterému jsou vystaveny. Hrozí, že nejsvětější místa křesťanství zůstanou muzei bez živých společenství. Patriarchové a představitelé církví v Jeruzalémě na to opakovaně upozorňují.
Lidé jako starec Justin ukazují, že křesťanská přítomnost ve Svaté zemi není samozřejmostí. Udržuje ji modlitba, oběť a odvaha jednotlivců, kteří zůstávají i tehdy, když by bylo snazší odejít. Díky nim se u Jákobovy studny dodnes slouží liturgie a poutníci z celého světa mohou pít vodu ze studny, u níž Kristus mluvil o vodě živé.
Na první pohled se může zdát, že osud křesťanů ve Svaté zemi je od nás daleko. Apoštol Pavel nás však vyzývá: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi, a na ty, s nimiž se zle zachází, protože i vy máte tělo“ (Žd 13,3). Starec Justin odpočívá u studny, kterou celý život střežil, nedaleko ostatků svého předchůdce, svatého Filumena. Jeho dílo však nekončí. Je výzvou pro celou Církev, aby na místech, kde Kristus chodil, nezhasl hlas modlitby.
Věčná paměť archimandritovi Justinovi!
Dříve SPN informoval o tom, že starec Justin zesnul 1. října v nemocnici v řecké Patře.
