Svatý Gabriel Urgebadze: Jurodivý, který se nezalekl ani Lenina
Kdo byl gruzínský starec Gabriel, jehož ostatky uctili věřící v Praze? Proč se mu říká "blázen" a jak jeho příběh o neochvějné víře fascinuje pravoslavný svět i dnes?
U příležitosti čtvrtečního vystavení vzácné ikony s ostatky svatého Gabriela Urgebadzeho v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje se pozornost věřících obrací k mimořádnému životu tohoto novodobého gruzínského světce. Archimandrita Gabriel, známý jako jurodivý, se stal jedním z nejvíce uctívaných starců 20. století díky své radikální lásce k Bohu a nekompromisnímu postoji vůči bezbožnému sovětskému režimu.
Co znamená „blázen pro Krista“?
V církevních textech a liturgických zpěvech je svatý Gabriel oficiálně titulován jako „vyznavač a blázen pro Krista“ (v řecké tradici salos, ve slovanské jurodivý). Pro moderního člověka může slovo „blázen“ v křesťanském kontextu znít nepatřičně, avšak v pravoslavné spiritualitě jde o jeden z nejstarších, nejtěžších a nejuznávanějších způsobů mnišského hrdinství.
Tento zápas přímo vychází ze slov apoštola Pavla z Prvního listu Korintským: „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ Jurodiví lidé dobrovolně přijímali masku šílenství, podivného chování a sociálního opovržení ze dvou hlavních důvodů:
- Dokonalá pokora: Když člověk předstírá bláznovství, lidé jím pohrdají, nadávají mu nebo se mu smějí. Tím světec absolutně umrtvuje lidskou pýchu a touhu po pozemské slávě.
- Skrytí duchovních darů: Otec Gabriel byl obdařen jasnovidností, proroctvím a schopností uzdravovat. Aby ho lidé neoslavovali jako poloboha, schovával tyto dary za výstřední chování.
Zároveň mu tato „role“ umožňovala říkat pravdu do očí mocným i hříšníkům, aniž by se musel ohlížet na společenské konvence.
Těžké dětství a tajná stavba chrámu
Svatý Gabriel se narodil 26. srpna 1929 v Tbilisi jako Goderdzi Urgebadze, v rodině mu říkali „Vasiko“. Narodil se do doby nejtvrdších komunistických čistek, kdy sovětský režim hromadně bořil chrámy a vraždil duchovní. Když byly Vasikovi pouhé dva roky, jeho otec byl za nejasných okolností zavražděn. Chlapce pokřtila bývalá milosrdná sestra Tamar Begiašvili v chrámu svaté mučednice Barbory.
Vasiko byl od dětství jiné dítě. Nehrál si s vrstevníky, vyhledával samotu a z kamínků a sirek stavěl malé modely kostelů. V sedmi letech poprvé uslyšel jméno Krista, což radikálně změnilo jeho život. Začal šetřit peníze a brzy si koupil své vlastní Evangelium, které od té doby nepustil z ruky. Jeho matka Barbara (která na sklonku života sama přijala mnišství jako mniška Anna a dnes leží pohřbená vedle svého syna) se synovy náboženské horlivosti bála, protože rodině hrozila perzekuce ze strany komunistických úřadů.
Když bylo Vasikovi dvanáct let, matka v hněvu vyhodila jeho Evangelium do toalety. Chlapec knihu s pláčem vytáhl, přitiskl na hruď a o půlnoci odešel z domova. Stal se z něj dětský poutník – pěšky obcházel zavřené gruzínské monastýry jako Samtavro, Svetitskhoveli či Betania, kde našel své osudové duchovní učitele, dnes rovněž svatořečené starce Georgia a Ioana. Po povinné vojenské službě u pohraniční stráže v Batumi, kde se mu dařilo tajně postit a navštěvovat bohoslužby, se vrátil do Tbilisi. V padesátých letech začal na dvorku rodinného domu stavět z vyhozených cihel a materiálu z městských skládek dům-chrám se sedmi kopulemi. Tento chrám, plný zachráněných ikon z komunisty zničených kostelů, sovětská moc několikrát poškodila, ale Gabriel ho pokaždé znovu postavil. Dnes má jednu velkou kopuli a stále stojí v Tbilisi.
V lednu 1955 byl vysvěcen na jáhna a 23. února téhož roku přijal v monastýru Motsameta mnišské postřižení se jménem Gabriel (na počest svatého Gabriela Iberského). O tři dny později byl vysvěcen na jeromonacha.
Plameny pro Lenina a sovětská psychiatrie
Absolutní zlom v jeho životě nastal 1. května 1965 během masové prvomájové demonstrace v Tbilisi. Na budově Rady ministrů visel obrovský, dvanáctimetrový portrét Vladimira Iljiče Lenina. Jeromonach Gabriel k němu přistoupil a před zraky šokovaných komunistických pohlavárů a tisíců lidí ho zapálil.
Když se portrét ocitl v plamenech, otec Gabriel se otočil k davu a nebojácně hřímal:
„Tomuto zesnulému by se neměla vzdávat žádná sláva! Sláva patří pouze Kristu, který zvítězil nad smrtí a daroval nám věčný život!“
Rozzuřený dav komunistických stoupenců se na mnicha vrhl a brutálně ho zbil. Otec Gabriel utrpěl sedmnáct zlomenin lebečních kostí a četná další zranění. Před ubitím k smrti ho zachránil jen zásah armádního pluku. V těžkém stavu byl převezen do izolační cely KGB. Vyšetřovatelé ho mučili a nutili ho k přiznání, že šlo o spiknutí organizované vedením pravoslavné církve. Gabriel však odmítl lhat a při výsleších dál otevřeně označoval Lenina za „bestii“.
Zpráva o tomto činu pronikla do evropských a amerických médií, což komunistickému vedení v Moskvě svázalo ruce – poprava náboženského disidenta by vyvolala mezinárodní skandál. Sovětská moc proto zvolila jinou metodu: prohlásila otce Gabriela za nepříčetného. V srpnu 1965 byl převezen na psychiatrickou kliniku. V dochované lékařské zprávě číslo 666 z ledna 1966 doktoři uvedli jako hlavní symptomy jeho „nemoci“ skutečnost, že věří v Boha a anděly, mluví o spáse duše a postí se ve středu a v pátek. Díky úsilí uznávaného gruzínského akademika Avlipi Zurabašviliho byl po několika měsících propuštěn do domácí péče, ale s doživotním zákazem vykonávat kněžskou službu.
Život jurodivého a zázrak s chlebem
Právě v této těžké době, kdy nesměl sloužit liturgii a byl neustále pod dohledem a šikanou KGB, přijal otec Gabriel definitivně životní styl jurodivého pro Krista. Začal chodit bosý, v potrhaném oděvu, na krku nosil těžký hliněný hrnec a na ulicích předstíral opilost, pil víno před lidmi a hlasitě vykřikoval. Lidé, kteří neznali jeho vnitřní život, se mu smáli a považovali ho za blázna. On se však v té době v nitru neustále modlil a tajně konal zázraky.
V roce 1971 byl jmenován knězem v ženském monastýru Samtavro v Mtskhetě, kde se usadil v Mirianově věži. V roce 1987 se však rozhodl pro ještě tvrdší askezi – přestěhoval se do malé dřevěné boudy na dvorku, která dříve sloužila jako kurník. V tomto stísněném prostoru, kde se nedalo ani pořádně narovnat, žil bez jakéhokoli vytápění i během mrazivých gruzínských zim.
Otec Gabriel disponoval obrovskou duchovní autoritou a hlubokou teologickou moudrostí, kterou občas demonstroval skrze zázračné úkazy. Když ho jednou navštívil Gruzínec, který konvertoval k hinduismu a zpochybňoval křesťanskou nauku o Trojjediném Bohu, starec Gabriel vzal do ruky kus chleba, požehnal ho ve jménu Nejsvětější Trojice a chléb se v té chvíli před očima přítomných proměnil v oheň, vodu a pšenici.
„Pohleďte, přesně tak je to s Nejsvětější Trojicí ve třech hypostázích – Otci, Synu a Duchu Svatém,“ vysvětlil starec. Poté chléb znovu přežehnal a oheň, voda i pšenice se spojily zpět do neporušeného bochníku.
Známý je také příběh, kdy přísně pokáral předního řeckého archimandritu Josefa z hory Athos, který při pohledu na chudobu a politický chaos v postsovětské Gruzii v duchu zapochyboval a povzdechl si, že Bohorodička tuto zemi opustila. Otec Gabriel, aniž by s ním předtím mluvil, ho okamžitě objal a odhalil jeho skryté myšlenky s tím, že Gruzie zůstává pod zvláštní ochranou Matky Boží a on by svou vlast nikdy nevyměnil ani za slavný Athos.
Závěr života a nesmrtelný odkaz
V posledních letech svého života otec Gabriel vážně onemocněl vodnatelností a po zlomenině nohy zůstal rok a půl upoután na lůžko. I přes nesnesitelné bolesti neustále přijímal tisíce poutníků. Krátce před smrtí se jeho kázání zúžilo na jediné téma: konec časů a absolutní nutnost křesťanské lásky. Se slzami v očích opakoval, že bez lásky k bližnímu nemá žádný půst, modlitba ani mnišský slib žádnou váhu.
Svatý Gabriel Urgebadze odevzdal svou duši Bohu 2. listopadu 1995. Podle svého přání byl pohřben bez rakve, pouze zabalený do hrubé pytloviny v areálu monastýru Samtavro. Když byl hrob zasypáván, přítomní svědkové popisovali, že země se kolem jeho těla pohybovala s neobvyklou lehkostí, jako by ho sama objímala. Na jeho hrob byl umístěn nápis vyjadřující celé jeho celoživotní krédo: „Pravda je v nesmrtelnosti ducha.“
Po jeho smrti začalo u jeho hrobu docházet k bezpočtu zázračných uzdravení a z mnoha jeho ikon po celém světě začalo hojně ronit vonné myro. Pro současné křesťany zůstává svatý Gabriel symbolem absolutní vnitřní svobody, věrnosti Kristu tváří v tvář totalitě a hluboké pokory, která se nebojí světského posměchu.
SPN dříve informoval: Do Prahy přivezli z Gruzie ikonu svatého Gabriela Urgebadzeho s ostatkami. V pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje si věřící ve čtvrtek připomněli 1700 let od přijetí křesťanství v Gruzii a uctili svaté ostatky.
