Království pozemské nebo nebeské: jakému patriotismu učí představitel Ruské pravoslavné církve

Patriarcha Kirill pokáral kněze, který kritizoval Ruskou pravoslavnou církev za nadměrnou pozornost k patriotismu. Foto: SPŽ

11. února 2025 se na shromáždění duchovenstva Moskevské metropole odehrál incident, který odhalil hlubokou krizi v Ruské pravoslavné církvi.

Kněz Alexej Šljapin z Možajsku se odvážil prohlásit představenému Ruské pravoslavné církve: „Kněz by měl vést lidi do Království nebeského, a ne se zabývat patriotismem.“

Odpověď patriarchy Kirilla byla velmi výmluvná:

„To je skvělé, že? Poprvé to slyším! Vy, otče, nejste náhodou ze Západní Ukrajiny?“ Poté dodal: „Jděte, sedněte si a vážně přemýšlejte o všem, co jste teď tady řekli.“

Samozřejmě, že šokuje především sarkastický tón, který si patriarcha dovolil vůči nositeli kněžského úřadu. Tento styl velmi málo připomíná komunikaci jednoho duchovního s druhým, spíše to vypadá jako ponížení podřízeného ze strany nadřízeného: nikdo nemá rád, když „vejce učí slepici“, a to ještě veřejně.

Mnozí nyní začnou psát (a už píší), že patriarcha měl na mysli něco úplně jiného, že svou myšlenku nevyjádřil úplně, a kněz Alexej Šljapin je prostě provokatér a liberál (nebo následovník kněze Daniela Sysojeva, což v současných podmínkách RF zní jako nadávka). Řeknou (a už říkají), že patriarcha odpověděl správně, protože patriotismus je „naše všechno“, a tak je třeba odpovídat těm, kdo pochybují o nutnosti jeho kázání.

Nicméně slova a tón hlavy Ruské pravoslavné církve tak kontrastují s tím, k čemu vyzývá Evangelium, že všechny tyto argumenty sotva mohou vypadat přesvědčivě.

Vždyť celý tento krátký dialog nejenže demonstruje netoleranci k jinému myšlení, ale také odhaluje záměnu evangeliových hodnot ideologií patriotismu (čti – zvráceného „ruského světa“), což zpochybňuje samotnou podstatu toho, čemu by se církev měla věnovat.

Patriarcha proti Evangeliu: farizejství ve XXI. století

Reakce patriarchy Kirilla na slova otce Alexeje vypadá jako klasický příklad duchovního farizejství. Farizeové v době Krista, stejně jako současní ideologové Ruské pravoslavné církve, zaměňovali víru za rituál, a lásku k Bohu za nacionalistický a patriotický patos. Požadovali od Mesiáše politické osvobození Judska, nikoli spásu duší. Kristus však odpověděl: „Království mé není z tohoto světa“ (Jan 18:36). Za co byl vlastně ukřižován.

Dnes patriarcha, obviňující „nepřátele Ruska“ a nazývající patriotismus „svatou věcí“, opakuje stejnou chybu: staví službu státu nad službu Bohu.

Co jen stojí slova patriarchy Kirilla z jeho knihy o patriotismu: „Ochrana vlasti je největší povinnost“, pod kterými by se podepsal jakýkoli farizej z doby Krista. Ačkoli sám Kristus vyzýval k lásce k nepřátelům (srov. Mat. 5:44).

Poslání církve: Království nebeské nebo patriotismus?

Kněz Alexej Šljapin připomněl hlavní úkol církevního kázání: „Kajte se, neboť se přiblížilo k vám Království nebeské.“ Kristus, vyzývající apoštoly k kázání Evangelia (srov. Marek 16:15), neměl na mysli kázání „patriotismu“, ale kázání Království nebeského, které „je uvnitř nás“.

Všichni otcové církve, od Jana Zlatoústého po Serafima Sarovského a našich dnů, viděli cíl pastýřství v spáse duší, nikoli v posilování státnosti.

Patriarcha Kirill však, požadující modlitby za moc a ospravedlňující válku jako „čin“, proměňuje církev v ideologický aparát. Jeho slova o tom, že „patriotismus je věrnost Božskému záměru“, odporují učení apoštola Pavla: „Naše však občanství je v nebesích“ (Filip. 3:20).

Podle Evangelia je církev povolána být „solí země“ (srov. Mat. 5:13), tedy zachovávat morální orientace, i když jsou kritické k moci. Nicméně podle patriarchy Kirilla by se církev měla „mobilizovat spolu s vojáky“, což ji činí spolupachatelem politických konfliktů, a nikoli silou, která by se měla nad nimi vyvyšovat.

Duchovní důsledky: když víra se stává ideologií

Patriarcha opakovaně prohlásil, že „ruský svět je společenství svatyní“. Ale ve skutečnosti se pod těmito slovy skrývá ospravedlnění války a ideologický základ všeho, co dnes Ruská pravoslavná církev dělá. Protože pokud jsou svatyně v RF a na Ukrajině společné, je nepřijatelné je bombardovat (příklady – spousta), a pokud se stalo, že byly zničeny, je třeba poukázat na nepřijatelnost tohoto. Řekl patriarcha něco o zničení katedrály v Oděse? Ne. A o nějakých jiných ze stovek zničených chrámů UPC? Neslyšeli jsme.

Na druhou stranu slova patriarchy, pronesená na adresu otce Alexeje („Nejste ze Západní Ukrajiny?“), právě ukazují na to, že představený Ruské pravoslavné církve nemyslí v kategoriích společenství svatyní, tedy společenství toho samého „ruského světa“, který se snaží kázat. Vždyť „ruský svět“, v jeho klasickém pojetí, nemá státní hranice. A tady se ukazuje, že pravoslaví západu Ukrajiny se liší od jeho moskevské verze. A to neříkáme my, ale sám patriarcha. Což, pokud chápeme pod pravoslavím kázání Království nebeského, tak ano, patriarcha řekl pravdu: na západě Ukrajiny se pravoslavní křesťané dívají na poslání církve jinak než v RF.

Také je třeba říci, že celá situace s tímto dotazem kněze Alexeje Šljapina a následnou reakcí patriarchy a všech ostatních kněží, kteří seděli v sále (smích a potlesk na adresu představeného Ruské pravoslavné církve), – není jen hrubost a arogance, ale symptom systémového problému. Jinými slovy, postoj patriarchy je blízký většině moskevských kněží, což nemůže nevyvolávat obavy a zklamání. Je jasné, že mnozí z nich takto nemyslí, ale… podpořili slova patriarchy prostě proto, že nechtějí poznat „slušné lidi“ nebo hněv vládnou

Přečtěte si také