Co znamená KANONIČNOST v pravoslavné církvi ?
Kanoničnost není právní formalita, ale živý výraz jednoty Církve v Duchu Svatém.
Kanoničnost. Slovo, které se v církevním jazyce často objevuje, ale jeho význam bývá zřídka skutečně pochopen. V pravoslavné tradici nejde o formální pojem či právní nálepku, ale o samotnou podstatu církevního života. Označuje věrnost apoštolské tradici, jednotě víry a řádu Církve, jak byly stanoveny naším panem Ježíšem Kristem, svatými apoštoly a všeobecnými sněmy.
Pojem kánon pochází z řeckého „κανών“, což znamená měřítko nebo pravidlo. Od počátků křesťanství se jím označovala norma, podle níž se měří pravost víry. Kanoničnost tedy určuje, zda církevní společenství stojí v kontinuitě s apoštolským základem a zda se nachází v jednotě s ostatními místními církvemi, které vyznávají tutéž víru. Není to právní formalita, ale živý vztah – výraz poslušnosti Duchu Svatému, jenž Církev sjednocuje a vede.
Když se hovoří o „kanonické církvi“, znamená to, že:
- její vznik a struktura odpovídají kánonům a tradici,
- je v eucharistickém společenství s ostatními pravoslavnými církvemi,
- její biskupové byli platně vysvěceni a uznáni celopravoslavně.
Církev, která jedná mimo tento rámec – bez požehnání mateřské církve nebo v rozkolu se zbytkem pravoslavného světa – ztrácí kanoničnost, i kdyby se navenek tvářila jako pravoslavná.
Kanoničnost má dvojí rozměr: viditelný a duchovní. Viditelně se projevuje např. v řádném svěcení biskupů a v jejich začlenění do společenství místních církví. Duchovně znamená přítomnost a působení Boží milosti, která je podmíněna věrností řádu a jednotě Církve. Biskup nebo kněz, který byl řádně vysvěcen a působí v rámci své kanonické jurisdikce, jedná v moci Církve. Naopak ten, kdo se odtrhne od jednoty a jedná bez požehnání, ztrácí kanoničnost – a tím i plnou účast na milosti svátostí.
Církevní kánony nevznikly jako nástroj byrokratické moci, ale jako obrana proti chaosu a svévoli. Jsou „měřítkem pravdy“ – ochraňují víru, zabraňují zmatku a chrání společenství věřících před rozdělením. Církev bez kánonů by ztratila svou vnitřní soudržnost a rozpadla by se na jednotlivé skupiny.
Historie zná mnoho případů, kdy porušení kanonického řádu vedlo k rozkolu. Ať už šlo o snahy vytvořit nové struktury bez požehnání mateřské církve, nebo o vměšování politické moci do duchovních záležitostí – výsledek byl vždy stejný: narušení jednoty a oslabení svědectví Církve ve světě. Kanoničnost tedy není pouhou „technickou“ otázkou, ale otázkou pravosti samotné Církve.
Jak připomíná svatý Ignác Antiochijský: „Kde je biskup, tam je i Církev.“ Tento výrok shrnuje celou teologii kanoničnosti – ukazuje, že pravá Církev existuje tam, kde je společenství s biskupem, který stojí v jednotě s ostatními biskupy. Oddělení od této jednoty znamená oddělení od Těla Kristova.
Kanoničnost je proto měřítkem nejen vnější správnosti, ale i vnitřní věrnosti. Zachovává kontinuitu s apoštolským základem a chrání Církev před nebezpečím, aby se víra změnila v ideologii nebo národní projekt.
Kanoničnost tedy není hranicí, která rozděluje, ale mostem, který spojuje. Je znamením, že Církev – navzdory lidským slabostem – zůstává věrná svému Pánu. A právě v této věrnosti se naplňuje její poslání: být „jedna, svatá, obecná a apoštolská“.
