Rozkol – rána do těla Církve
Rozkol není jen historickým pojmem, ale i dnešní realitou, která bolestně zasahuje Církev.
Rozkol. Slovo, které v sobě nese bolest, nesvornost a zlomení jednoty. V křesťanské tradici není jen historickým termínem, ale živou skutečností, která znovu a znovu zraňuje Tělo Kristovo – Církev.
Už apoštol Pavel vybízel: „Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim!“ (Řím 16,17). Sv. Jan Zlatoústý upozorňuje, že rozkol není menším zlem než hereze. A sv. Cyprián dokonce říká, že ti, kdo trhají jednotu Církve, „podruhé křižují Krista“. Jak hluboké a vážné slovo – naznačuje, že rozkol není jen sporem mezi lidmi, ale skutečným útokem na samotné tajemství Církve.
Historie zná mnoho bolestných rozkolů: staroobřadníky v Rusku, kalendářní spor v Řecku či velké schizma roku 1054 mezi Východem a Západem. Vždy se opakoval stejný vzorec – něco druhořadého se povýšilo na zásadní, a jednota byla obětována na oltáři lidské tvrdohlavosti.
Rozkol dnes
Rozkol ale není jen minulost. I dnešní doba nese své rány. V roce 2018 vznikla Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), kterou zřídil Konstantinopolský patriarchát. Tento krok měl podle jeho tvůrců přinést jednotu, ale stal se spíše novým ohniskem rozdělení. Ukrajinské pravoslaví se rozdělilo mezi věřící Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) a nově vytvořenou strukturu PCU.
Tragické však je, že rozkol není jen teologickým nebo správním pojmem. Na Ukrajině má velmi konkrétní a bolestnou tvář. Věřící Ukrajinské pravoslavné církve jsou pronásledováni, jejich chrámy jsou násilně přebírány, kněží i mniši jsou biti a ponižováni, celé komunity jsou vystavovány nátlaku. Rozkol se tu mění v otevřený útok na svobodu víry, v násilí páchané na těch, kteří zůstávají věrní UPC.
Příklad: 17. 06. 2025 násilné obsazení katedrálního chrámu Svatého Ducha v Černovcích
Během násilného obsazení katedrálního chrámu Svatého Ducha, patřícího Ukrajinské pravoslavné církvi, vtrhlo do areálu asi 50 přívrženců PCU. Útočníci brutálně napadli duchovní i věřící. Protojerej Vitalij Gončarjuk utrpěl zlomeniny žeber a podezření na poranění vnitřních orgánů, metropolita Černovický a Bukovinský Meletij byl zasažen slzným plynem a zůstal dočasně neschopen pohybu. Několik věřících bylo vážně zraněno. Policie navzdory opakovaným výzvám zůstala převážně pasivní a útoku nezabránila.
Rána, která zasahuje celé pravoslaví
Zranění však nepocítila pouze Ukrajina – otřáslo to celým světovým pravoslavím. Některé místní církve uznaly novou strukturu, jiné zaujaly odmítavý postoj, a tím došlo k narušení mezinárodního eucharistického společenství. Tělo Církve bylo opět bolestně roztrženo.
Rozkoly často nevznikají kvůli otázkám víry, ale kvůli politice, osobním ambicím a tlaku mocností. A pokaždé, když se církev rozděluje, svět přestává vidět Krista – vidí jen soupeřící skupiny.
Jediná cesta – smíření
Jediným lékem na rozkol je smíření. Ne kompromis za každou cenu, ale návrat k lásce, která je větší než naše rozdíly. Smíření znamená znovuobnovení eucharistického společenství – vždyť právě v Eucharistii se Církev stává jedním tělem.
Rozkol je rána, která krvácí. Ale může být i výzvou k obrácení, k pokoře a k hledání pravdy. Je připomínkou, že Církev není vlastnictví lidí ani národů, ale dar Ducha Svatého. A tento dar je třeba střežit – ne trhat.
