Historie pravoslaví: Otázka chleba používaného při eucharistii

Foto SPN

Zatímco na křesťanském Východě zůstala liturgická praxe po staletí relativně neměnná, na Západě došlo v raném středověku k několika reformám, které se později staly předmětem vzájemných sporů.

Kvašený a nekvašený chléb

Hlavním bodem neshody se stala podoba eucharistického chleba. Obě tradice se opíraly o odlišnou interpretaci novozákonních textů a tradice:

Východní tradice (Pravoslaví): Od počátku se držela používání kvašeného chleba (artos). Východní teologové v něm viděli symbol živého a vzkříšeného Krista a zdůrazňovali kontinuitu s běžnou stravou raných křesťanských komunit.

Západní tradice (Řím): Kolem 9. století začala v latinské církvi dominovat praxe používání nekvašeného chleba(oplatek). Západní církev tím chtěla napodobit historickou podobu židovské velikonoční večeře (Pesach), při které se podle biblického zákona jedly nekvašené chleby (macesy).

Odlišná perspektiva na eucharistii

Tento rozdíl nebyl jen technický, ale odrážel dvě různá teologická zaměření:

• Západní perspektiva: Kladla důraz na historickou rekonstrukci Poslední večeře jakožto židovské rituální hostiny.
• Východní perspektiva: Vnímala eucharistii především jako oslavu Vzkříšení a budoucího Božího království, což symbolizoval kvas jako princip života.

Důsledky pro jednotu církve

V polovině 11. století se tato otázka stala vysoce politickou. V roce 1053 nechal konstantinopolský patriarchát uzavřít latinské chrámy v Konstantinopoli, které odmítaly přijmout východní zvyklost používání kvašeného chleba. O rok později se otázka „azymes“ (nekvašených chlebů) stala jedním z bodů oficiální žaloby, kterou do Konstantinopole přivezl papežský legát kardinál Humbert.

K liturgickým rozdílům se postupně přidaly i další odlišnosti, například otázka povinného celibátu kněží (na Západě) nebo rozdíly v postní disciplíně. Tyto zdánlivě drobné odchylky v praxi se v atmosféře nedůvěry staly hmatatelnými důkazy rostoucího odcizení obou civilizací.

Historické ohlédnutí: Rozdílná liturgická praxe ukazuje, jak se jedna víra vyvíjela v odlišných kulturních a politických podmínkách. To, co dříve bylo vnímáno jako legitimní rozmanitost, se v čase krize stalo nástrojem k definování vzájemných hranic.

V minulém díle jsme se věnovali tomu, jak se cesty Říma a Konstantinopole začaly politicky rozcházet dávno před rozkolem.

Přečtěte si také