Životy svatých: Sv. Polykarp ze Smyrny, nebál se ohně ani šelem

Foto SPN

Poznámka redakce: Tento text je popularizačním převyprávěním pro rychlé přiblížení náboženských dějin.

Svatý Polykarp patří mezi tzv. apoštolské otce. Byl přímým žákem svatého apoštola a evangelisty Jana, u jehož nohou sedával a naslouchal vyprávění o skutcích Spasitele. Právě Jan jej ustanovil biskupem ve Smyrně (dnešní Izmir v Turecku). Polykarp byl živým mostem mezi érou apoštolů a ranou církví.

Odvaha před prokonzulem

Když v roce 155 (nebo 156) vypuklo pronásledování křesťanů, dav na stadionu žádal smrt „učitele celé Asie“. Polykarp se nejprve na prosby věřících ukryl, ale po zatčení odmítl utéct. Když stanul před prokonzulem, byl vyzýván, aby přísahal při císařově štěstí a potupil Krista. Jeho odpověď byla jasná a pokojná: odmítl zapřít Toho, který jej vykoupil.

Zázrak na hranici

Ačkoliv mu hrozili dravými šelmami a nakonec upálením, Polykarp zůstal nezlomný. „Hrozíš mi ohněm, který hoří hodinu, protože nevíš o ohni budoucího soudu,“ odpověděl soudci. Když byl vyzdvižen na hranici, odmítl být přibit hřeby se slovy, že mu Bůh dá sílu vydržet v klidu. Podle očitých svědků plameny vytvořily kolem jeho těla klenbu a nedotkly se ho – musel být nakonec usmrcen mečem.

Odkaz víry

Polykarpův příběh, zapsaný v dokumentu „Umučení Polykarpovo“, je jedním z nejstarších martyrologických textů. Ukazuje nám strukturu rané církve, kde byl Kristus jediným nejvyšším Pastýřem a biskupové byli strážci místních obcí v jednotě víry. Ostatky svatého Polykarpa křesťané s úctou posbírali jako „vzácnější nad drahé kameny“, čímž položili základ tradici uctívání svatých relikvií.

SPN v minule díle psal: Svatý Efrém Syrský – Harfa Boží a učitel pokání

Přečtěte si také