Třikrát ztracená: Příběh sv. hlavy Jana Křtitele

Zdroj: SPN

Než se vůbec začneme ptát, kde skončila jeho hlava, je třeba pochopit, proč na ní celá staletí tolik záleželo.

Jan Křtitel zaujímá v křesťanské tradici zcela výjimečné místo. Po přesvaté Bohorodici je nejuctívanější postavou pravoslaví. Písmo ho označuje slovem „anděl" – nikoli proto, že by byl duchovní bytostí, ale pro jeho mimořádnou morální čistotu a způsob života, který se vymykal lidským měřítkům.

Narodil se postarším rodičům, knězi Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě. Jeho příchod na svět zvěstoval archanděl Gabriel. Jako mladík odešel do judské pouště, kde v extrémní askezi připravoval sebe i svět na příchod Mesiáše. 

Když ve věku třiceti let vystoupil jako kazatel u řeky Jordán, nezískal si lidi líbivými slovy, ale nekompromisní pravdou a výzvou k pokání. Stal se mostem mezi Starým a Novým zákonem. Posledním prorokem staré éry a prvním svědkem éry nové. Mohl na Krista ukázat prstem a říci: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa." A právě on pokřtil Ježíše v Jordánu, jeho ruka se dotkla Kristovy hlavy. Tato pravá ruka byla proto po staletí uctívána jako jedna z nejvzácnějších křesťanských relikvií: traduje se, že v den Janovy památky ji archijerej vynášel před věřící a poloha prstů věštila úrodu nadcházejícího roku. 

Smrt za pravdu: stětí a jeho okolnosti

Jan Křtitel se nebál mocných. Veřejně odsoudil galilejského vládce Heroda Antipu za jeho nelegitimní sňatek s Herodiadou, manželkou vlastního bratra Filipa. Za tuto odvahu zaplatil životem. 

Na Herodových narozeninách tancovala před hosty Herodiada dcera Salome. Herodes, uchvácen jejím tancem, přislíbil splnit jakékoli přání. Salome, po radě s matkou, požádala o hlavu Jana Křtitele na míse. Herodes se zarmoutil, sám Jana respektoval a bál se Božího hněvu, ale veřejná přísaha ho svazovala. Příkaz vydal.

Podle tradice se ústa mrtvé hlavy ještě jednou otevřela a pronesla: „Herode, nesluší se, abys měl manželku bratra svého Filipa." Salome odnesla mísu s hlavou matce. Herodiada, plná nenávisti, propíchla jazyk proroka jehlicí a hlavu nechala zakopat na místě nečistot poblíž paláce. 

Boží soud nad aktéry tohoto dramatu však nenechal na sebe čekat. Arabský král Aretha vyslal roku 38 vojsko proti Herodovi jako pomstu za zneuctění své dcery, Herodovy původní zákonné manželky. Herodes utrpěl porážku a římský císař Kaligula ho i s Herodiadou poslal do vyhnanství, nejprve do Galie, pak do Španělska. Salome zahynula tragicky: přecházela v zimě řeku, prolomil se pod ní led a ostrá kra jí přeřízla šíji, jako by osud opakoval gesto, které si ona sama vyžádala. 

Tělo Jana Křtitele vzali té noci jeho učedníci a pohřbili ho v Sebastě, kde byl popraven. Hlava měla před sebou ještě velmi dlouhou cestu.

Proč „třetí nalezení"? 

Moderního čtenáře název svátku přirozeně mate. Jak může být jedna hlava nalezena třikrát? Hlava totiž byla opakovaně ukryta, ztracena a znovu objevena, vždy za dramatických podmínek, vždy s teologickým dosahem. Nejde tedy o tři různé hlavy, ale o jeden předmět s třemi dějstvími svého příběhu.

První nalezení: zbožný mnich a skrytý džbán

Po popravě Jana Křtitele se Jana, manželka Herodova správce, dozvěděla, kde Herodiada hlavu zahrabala. Tajně ji vykopala, uložila do hliněného džbánu a pohřbila na Olivové hoře, na pozemku, který Herodes vlastnil. Svůj čin nikomu neprozradila a tajemství si odnesla do hrobu.

Mnoho let poté pozemek přešel do vlastnictví vládního úředníka, který přijal mnišský postřih a jméno Inocenc. Když začal budovat základy pro chrám a mnišskou celu, dělníci odkryli nádobu – a v ní hlavu Jana Křtitele. Inocenc ji celý zbytek života chránil. Ale před smrtí ji ze strachu, aby se nedostala do rukou nevěřících, znovu zakopal na stejném místě. Po jeho smrti chrám zchátral a zanikl, a hlava zmizela spolu s ním pod zemí.

Tuto událost pravoslavná církev slaví jako První nalezení hlavy Jana Křtitele – 24. února / 9. března.

Druhé nalezení: neopatrní mniši a prozřetelný hrnčíř

Druhý příběh se odehrál za vlády Konstantina Velikého, v době, kdy křesťanství přestalo být pronásledováno a poutnictví do Jeruzaléma zažívalo rozkvět. Dva mniši na pouti do Svaté země obdrželi ve snu zjevení – Jan Křtitel jim ukázal místo, kde je skryta jeho hlava. Mniši relikvii skutečně vykopali, uložili ji do pytle a vydali se domů.

Na cestě potkali hrnčíře z Emesy (dnešní Homs v Sýrii) a svěřili mu pytel k nesení – aniž by mu řekli, co v něm je. V noci se hrnčíři ve snu zjevil Jan Křtitel a přikázal mu, aby s pokladem, který nese, utekl od neopatrných mnichů. Ten poslechl, vzal pytel a odešel. Hlavu uchovával u sebe, a před smrtí ji předal do hliněné nádoby a dal sestře. Relikvie postupně přecházela z rukou do rukou, až se dostala k hieromonachovi Eustathiovi – stoupenci ariánského bludu, který ji využíval k získávání příznivců. Nakonec ji pohřbil v jeskyni poblíž Emesy, kde pak byl postaven monastýr. 

V roce 452 se archimandritovi Marcelovi z tohoto kláštera zjevil ve vidění sám Jan Křtitel a ukázal mu přesné místo, kde je v zemi zakopána nádoba s jeho hlavou. Relikvie byla nalezena a slavnostně přenesena nejprve do Emesy a poté do Konstantinopole.

Tuto událost církev slaví jako Druhé nalezení – opět 24. února / 9. března, společně s prvním.

Třetí nalezení: ikonoborectví, arabské nájezdy a vidění patriarchy

Po druhém nalezení měla mít hlava klid. Nestalo se tak. V 8. a 9. století zmítala Byzancí vlna ikonoborectví – hnutí, které odmítalo uctívání ikon i ostatků. Zároveň se stupňovaly arabské nájezdy na byzantská území. Aby byla relikvie v bezpečí, byla přenesena z Emesy do Komany v Kappadokii (v dnešním Turecku) – a opět, jako mnohokrát předtím, ukryta v zemi. 

Kolem roku 843 byl sněmem v Konstantinopoli obnoveno uctívání ikon a ostatků. Patriarcha Ignác (847–857) obdržel ve vidění přesnou informaci o místě, kde hlava leží. Sdělil to císaři Michaelu III., který ihned vyslal delegaci do Komany. Hlava Jana Křtitele byla nalezena a 25. května slavnostně přenesena do Konstantinopole, kde ji uložili ve Vlachernském chrámu při císařském paláci. 

Tento den – 25. května / 7. června – slaví pravoslavná církev jako Třetí nalezení přečestné hlavy Předchůdce a Křtitele Páně Jana.

Po roce 1204: křižáci, Amiens a rozptýlení relikvie

Třetím nalezením příběh nekončí. V roce 1204 dobyli účastníci čtvrté křížové výpravy Konstantinopol a vyplenili město. Mezi ukořistěnými poklady se ocitly i části hlavy Jana Křtitele. Kanovník Vallon de Sarton z Pikardie nalezl v troskách jednoho z paláců skříňku se stříbrným talířem, pod skleněným krytem části lidské tváře – bez dolní čelisti, ale s řeckým nápisem potvrzujícím totožnost relikvie. Nad levým obočím byl patrný malý otvor – stopa po úderu dýkou, který podle sv. Jeronýma zasadila Herodiada Janově hlavě v záchvatu vzteku. 

Relikvii odvezl do severní Francie. Roku 1220 byl v Amiens položen základní kámen katedrály, která se stala jednou z nejvelkolepějších gotických staveb Evropy – a jejím srdcem byla právě tato hlava. Amiens se proměnil v přední poutní místo: přicházel sem francouzský král Ludvík IX. Svatý, jeho syn Filip III. Smělý, Karel VI. i Karel VII. Dokonce papež Klement VIII. žádal roku 1604 amienské kanovníky o část relikvie pro římskou baziliku sv. Jana v Lateráně.

Francouzská revoluce relikvii málem zničila. V listopadu 1793 si zástupci Konventu vyžádali relikviář, odstranili z něj šperky a přikázali relikvii poslat na hřbitov. Starosta Amiens však příkaz nesplnil – pod hrozbou smrti ji odnesl do svého domu a ukryl. Po revoluci ji předal opatovi Lejeunovi a v roce 1816 se hlava vrátila do katedrály, kde se nachází dodnes. 

Část hlavy, která zůstala v Konstantinopoli a byla uložena v monastýru Studion, putovala po pádu města na západ a dnes je uchována v monastýru Dionysiou na Svaté hoře Athos.

Čtyři hlavy: středověký obchod s relikviemi a jeho důsledky

Dnes si nárok na hlavu, či její část, činí nejméně sedm míst: katedrála v Amiens, bazilika San Silvestro in Capite v Římě, Umajjovská mešita v Damašku, muzeum Residenz v Mnichově, palác Topkapi v Istanbulu, pravoslavný chrám v Jeruzalémě a monastýr Dionysiou na Athosu. 

Jak je to možné? Odpověď je dvojí. Za prvé, hlava byla v Konstantinopoli rozdělena na více částí, které putovaly různými směry. Za druhé, středověký trh s relikviemi byl výnosný a nekontrolovaný – relikvie nejvyššího řádu (části těla světce) byly nesmírně ceněné, a tam, kde byla poptávka, vznikla nabídka – samozřejmě ne vždy autentická. 

V roce 1958 bylo ve Francii provedeno podrobné patologicko-anatomické zkoumání amienské relikvie. Vědci zjistili, že část hlavy patří muži středního věku středomořského typu, který žil prokazatelně před středověkem. Na lebce byl zaznamenán stopa po úderu dýkou nad pravým obočím – odpovídající tradici o Herodiadině útoku. Podobné výzkumy pro relikvie v Římě, Damašku a na Athosu nebyly provedeny.

Česká stopa: Jihlava a cyrilometodějská tradice

Příběh hlavy Jana Křtitele má překvapivé česko-moravské vyústění. Jméno Jihlava podle některých hypotéz doslova znamená „Janova hlava" – na starých jihlavských mincích je toto pojmenování doloženo, přičemž jméno Jan je zkráceno stejným způsobem jako na ikonách. Na okraji historického města, na místě křižovatky dvou starých obchodních cest, stojí dodnes kostelík s odhalenými románskými a dokonce předrománskými fragmenty – zasvěcený Stětí Jana Křtitele. Nejstarší tradice kladou počátky osídlení k roku 800.

Klíčový je přitom jeden detail: svátek hlavy Jana Křtitele (první, druhé i třetí nalezení) existuje výhradně ve východním byzantském kalendáři. To znamená, že zasvětit kostel hlavě Jana Předchůdce mohl v té době jen někdo z východokřesťanského okruhu – tedy pravděpodobně z misijního prostředí Cyrila a Metoděje. Jde o nepřímý, ale pozoruhodný doklad cyrilometodějského vlivu na Moravě, o kterém podrobně napsal v článku na stránkách Olomoucko-brněnské eparchie, prot. Jan Baudiš.

Dnes se na jihlavské pravoslavné farnosti uchovává částečka ostatků z Janovy hlavy – vzatá z amienské relikvie, přivezená z Paříže, kam se dostala z Konstantinopole při křižácké výpravě roku 1204. Relikvie byla přenesena z Brna s požehnáním vladyky Izaiáše. Po přibližně tisíci letech se tak do Jihlavy vrátila úcta k hlavě Jana Křtitele – do místa, které podle všeho po ní bylo kdysi pojmenováno. 

Liturgické texty svátku

Pravoslavná církev vyjadřuje teologický smysl svátku především ve svých hymnech. Tropar třetího nalezení (hlas 4.) zpívá:

Jako Božský poklad ukrytý v zemi, zjevil nám Kristus tvou hlavu, Proroku a Předchůdce. Shromážděni na počest jejího nalezení, budeme opěvovat božskými chvalozpěvy Spasitele, který nás skrze tvé modlitby zachraňuje od zkaženosti.

Kondak (hlas 6.) dodává:

Světlem zjevený a Boží sloupe ve světě, lampo Slunce, Předchůdce, jenž jsi ukázal svou hlavou světlonosnou a Božskou na koncích světa, posvěcuješ ty, kteří se ti věrně klanějí a volají: Kristův přemoudrý Křtiteli, zachraň nás všechny.

Závěr: hlava jako symbol celého příběhu

Příběh hlavy Jana Křtitele je v mnoha ohledech příběhem celého křesťanství. Opakovaně skrytá a znovu nalezená – vždy v okamžiku pronásledování, vždy znovuobjevená v okamžiku obnovy. Jako by sama relikvie kopírovala osud víry, která přežívá dějinné bouře.

Jan Křtitel zemřel za to, že řekl pravdu mocnému. Jeho hlava putovala staletí napříč říšemi, válkami a revolucemi – a přesto se zachovala. Dnes ji uctívají křesťané v Amiens, na Athosu, v Římě, v Damašku i v Jihlavě. A každý rok, 7. června podle gregoriánského kalendáře, si pravoslavná církev připomíná ten poslední nalezení – jako připomínku, že pravda, třeba i pohřbená, nakonec vychází najevo.

SPN dříve v historické rubrice: Letos uplyne sto let od událostí zvaných „tylavské schizma". Masový návrat Lemků k pravoslaví v roce 1926 patří k nejpozoruhodnějším kapitolám církevních dějin střední Evropy.

Přečtěte si také