Sbor apoštolů a prvomučeníků římských: svátky 30. června

Včera, bezprostředně po velké slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla (29. června), oslavila pravoslavná církev hned dva vzájemně propojené svátky: Sbor dvanácti svatých apoštolů a Sbor prvomučedníků římských. Podle starého (juliánského) kalendáře tyto svátky připadají na 13. července. Oba svátky jsou zakotveny v nejstarší liturgické tradici církve a společně tvoří jakoby jeden celek — nejprve slavíme ty, kteří byli posláni hlásat, a vzápětí si připomínáme ty, kteří za toto hlásání zaplatili životem.

Slovo sbor - z řeckého synaxis, doslova „shromáždění" nebo „slavnostní setkání" - nám již samo o sobě mnoho napovídá. Nejde o pouhé vzpomenutí historických postav. Jde o živé liturgické shromáždění celé Církve kolem jejích zakladatelů a prvních svědků. Je to chvíle, kdy se Církev vrací ke svým kořenům, obnovuje věrnost svému poslání a vzdává hold těm, bez nichž bychom dnes neměli ani evangelium, ani křest, ani eucharistii.

Sbor dvanácti svatých apoštolů

Proč slavíme apoštoly společně?

Každý z dvanácti apoštolů má v pravoslavném liturgickém kalendáři svůj vlastní sváteční den. Přesto Církev v dávné moudrosti ustanovila i jejich společnou slavnost. Důvod je hluboký: apoštolové nebyli jen dvanáct jednotlivců s osobními příběhy. Byli to dvanáct pilířů jedné a téže Církve, dvanáct svědků jednoho a téhož Vzkříšeného, dvanáct hlasatelů jedné a téže radostné zvěsti. Jejich autorita v Církvi byla od samého počátku nezpochybnitelná, neboť ji přijali přímo od Krista samého.

Číslo dvanáct nebylo náhodné — odpovídá počtu dvanácti synů Jákobových, kteří se stali vůdci dvanácti kmenů Izraele. Po Letnicích se dvanáct Kristových učedníků stalo vůdci „nového Izraele". Tato symbolika byla natolik zásadní, že záhy po zradě a pádu Jidáše Iškariotského zbývajících jedenáct zvolilo nového apoštola jménem Matěj, aby bylo opět dvanáct.

Kdo jsou dvanáct apoštolů?

Jména dvanácti apoštolů jsou: Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Prvozvaný; Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Evangelista a Teolog; Filip a Bartoloměj; Tomáš a Matouš, celník zvaný také Lévi, Evangelista; Jakub, syn Alfeův, a Juda (zvaný také Lebbaeus a příjmením Tadeáš), bratr Jakuba, bratra Páně; Šimon Kananejský neboli Horlivec; a Matěj, zvolený na místo zrádce Jidáše.

Čtyři seznamy apoštolů nacházíme v samotném Písmu — v Evangeliu podle Matouše (10,2–4), Marka (3,13–19), Lukáše (6,14–16) a ve Skutcích apoštolských (1,13). Jejich pořadí se mírně liší, vždy však stojí v čele Petr, přestože jako první byl Pánem povolán jeho bratr Ondřej.

Očití svědkové a hlasatelé evangelia

Apoštolové provázeli Krista na jeho cestách a byli přímými svědky jeho nesčetných zázraků. Po Nanebevstoupení Páně pokračovali v jeho díle vykoupení lidstva z hříchu. Sám Kristus jim při Nanebevstoupení svěřil jasné trojí poslání, jak to připomíná emeritní metropolita Kryštof: hlásat evangelium lásky všem národům; znovu zrodit věřící skrze svaté tajiny a zachovávání Božích přikázání; a shromáždit všechny rozptýlené v jedno duchovní Tělo.

Kristus je uschopnil pro toto poslání tím, že na ně o Padesátnici seslal Ducha Svatého, s nímž pak putovali do vzdálených krajů. Nesli radostnou zvěst všem národům za mimořádně těžkých podmínek — pronásledovani, vězněni, biti, a nakonec většinou umučeni. Právě proto je jejich odkaz tak mocný: nezůstali u slov, ale vydali za svou víru i vlastní život.

Trojí apoštolské poslání trvá dodnes

Je důležité si uvědomit, že posláním svatých apoštolů nebylo jenom zvěstování křesťanské víry a nového způsobu oslavy pravého Boha, ale především duchovní obnova člověka a tvorba nového lidského společenství — Božího království na zemi.

Toto trojí poslání Církev nikdy nepřestala naplňovat. Již šestá kapitola Skutků apoštolských popisuje vyvolení prvních sedmi diákonů pro sociální církevní službu, aby se apoštolové mohli dále pilně věnovat kázání evangelia, modlitbě a lámání chleba — tedy svaté eucharistii. Dělba služeb byla od počátku vědomá: jedni slouží u stolu, druzí u oltáře — a oboje je nezbytné.

Apoštolský půst — příprava na svátek

Slavnost Sboru dvanácti apoštolů je předcházena tzv. apoštolským půstem, který vždy končí 29. června, ale začíná pohyblivě — v pondělí po neděli Všech svatých, jejíž datum závisí na termínu Paschy. V roce, kdy Pascha připadá na pozdní datum, může být půst velmi krátký, jen několik dní. Naopak při časné Pasche může trvat i několik týdnů. Církev tak slaví tyto Boží posly evangelia modlitbami a půstem.

Slavnost apoštolů má v Církvi výjimečné místo — čest, jíž se jim dostává, nemá srovnání s žádným jiným světcem kromě Přesvaté Bohorodice. Apoštolský půst nám každý rok připomíná, že slavit tyto svátky nestačí jen pasivně přihlížet — jsme zváni k vlastní oběti, modlitbě a obrácení srdce.

Sbor prvomučeníků římských

Kdo jsou prvomučedníci římští?

Prvomučedníci římští byli křesťané umučení v Římě za Neronova pronásledování v roce 64. Tato událost je doložena jak historikem Tacitem, tak papežem Klementem I. Pravoslavná církev je slaví 30. června jako předschistmatické západní světce — tedy světce z doby před Velkým schizmatem roku 1054, kdy byla Církev ještě jedna a nerozdělená.

Řím v plamenech — a křesťané jako obětní beránek

Abychom pochopili, kdo prvomučedníci byli, musíme se vrátit do Říma roku 64. V červenci tohoto roku zachvátil Řím rozsáhlý požár. Město bylo tehdy z velké části tvořeno dřevěnými nájemními domy, a tak byly požáry běžné. Nicméně zvěsti obviňovaly z tohoto neštěstí nepopulárního císaře Nerona, který prý chtěl rozšířit svůj palác. Nero obvinil křesťany.

Co následovalo, patří k nejhrůznějším stránkám dějin církve. Tacitus ve svých Análech popisuje, jak byli křesťané vydáváni na smrt „ne tolik pro zločin zapálení města, jako spíše pro nenávist vůči lidskému rodu." Přikrývali je kůžemi zvířat, aby je roztrhali psi, přibíjeli je na kříže nebo je odsuzovali k plamenům, aby sloužili jako noční osvětlení po setmění. Nero nabízel své zahrady jako místo pro tuto podívanou.

Tacitus dokonce poznamenává, že i pro zločince, kteří si zasluhovali přísný trest, vznikl pocit soucitu — bylo totiž zřejmé, že nejde o veřejné blaho, ale o ukojení krutosti jednoho člověka.

Mezi oběťmi tohoto pronásledování byli s nejpravděpodobněji i apoštolové Petr a Pavel. Proto je slavnost prvomučeníků umístěna přímo za jejich slavnost — jsou to jejich společníci, jejich duchovní děti, jejich bratři a sestry ve víře.

 Neznámá jména, známá víra
 
Přesný počet prvomučeníků není znám. Neznáme jejich jména. Neznáme jejich tváře. Víme jen, že byli společníky svatých apoštolů — lidmi, kteří slyšeli živé svědectví těch, kteří viděli Vzkříšeného, a uvěřili. A tuto víru odmítli zradit i za cenu nejkrutější smrti.

 Právě tato anonymita je na svátku prvomučeníků zvláštním způsobem dojemná a poučná. Církev neslaví jen velká jména — Petra, Pavla, Jana. Slaví také ty bezejmenné, ty, o nichž dějiny nezanechaly žádný záznam. 

Dva svátky, jedno poselství

Je hluboce výmluvné, že 30. června slaví Církev tyto dva svátky společně. Na jedné straně stojí dvanáct apoštolů — ti, kteří byli posláni, kteří kázali, křtili, zakládali obce, psali listy a evangelia. Na druhé straně stojí bezejmenní mučedníci — ti, kteří slyšeli, uvěřili a zaplatili životem. Mezi nimi je přímá linie: bez apoštolů by nebylo hlásání, bez hlásání by nebylo víry, bez víry by nebylo mučednictví.

Tato linie trvá dodnes. Trojí apoštolské poslání Církve Kristovy má stále za úkol vrátit člověka zpět do ráje, očistit v jeho srdci Boží ikonu, učinit jej obyvatelem Božího království. Je to těžký úkol. Církev se ho však nikdy nemůže vzdát.

Včerejší slavnost nás pozvala, abychom se v tomto duchu zastavili a položili si otázku: jaké místo zaujímáme my sami v tomto nepřerušeném řetězci víry, který sahá od Krista přes apoštoly, přes prvomučedníky, přes věky až k nám? Jsme jeho živými články — nebo jen pasivními diváky?

Apoštolové šli. Mučedníci vytrvali. Co uděláme my?

Přečtěte si také