Pravoslavná ikonografie: proč se ikony nemalují, ale píší

Ilustrační obrázek SPN

V češtině i dalších jazycích je to nenápadná drobnost, kterou snadno přehlédnete, a přitom v sobě skrývá celou teologii. Zatímco se obraz v galerii namaluje, ikona se podle pravoslavné tradice píše. Nejde o jazykovou libůstku ani archaismus. Tento rozdíl v jediném slovese odkazuje k tomu, že ikona funguje spíš jako posvátný text než jako výtvarné dílo v obvyklém slova smyslu. Má svou přesnou gramatiku, slovník i pravidla, která se dodržují už více než tisíc let. Ploché postavy bez stínů, podivně "vychýlené" budovy, zlaté pozadí místo krajiny. Nic z toho není nedokonalost ani neznalost perspektivy, ale vlastní obrazový jazyk, kterému se dá naučit rozumět.

Proč se říká "psát ikonu"

Rozdíl mezi malováním a psaním není v pravoslavném prostředí jen jazyková libůstka. Ikona má sloužit k tomu, aby diváka pozvedla z běžné, pomíjivé reality a přiblížila mu neviditelný duchovní svět. nejde tedy o malbu v obvyklém slova smyslu, ale o vizuální ekvivalent posvátného textu. Ikona je svým způsobem přepisem Písma, a proto se skutečně píše, ne maluje.

Ikonopisec pracuje podle přísně daného kánonu – souboru ikonografických a technologických pravidel, kterými se řídí kompozice, gesta, barvy i proporce postav. Ikonopisec se na své dílo tradičně ani nepodepisoval, protože se nechápal jako autor v moderním slova smyslu, ale jako ten, kdo pouze zviditelňuje duchovní předobraz, jenž byl na desce přítomen ještě dřív, než se ho vůbec dotkl štětec. Svévole, sebevyjádření a osobní styl v pravém ikonopisu nemají místo – proto se také tvorbě ikon věnovali především mniši.

Boj o samotné právo Boha zobrazovat

Aby vůbec ikony mohly vzniknout, musela církev nejprve vybojovat teologický spor o to, zda je zobrazování Boha vůbec přípustné. Starý zákon zobrazování Boha zakazoval – Bůh je podle něj nekonečný, všudypřítomný a neviditelný, a jakýkoli jeho obraz by byl podle odpůrců rouháním. Jakmile se ale Bůh podle křesťanské víry vtělil v osobě Ježíše Krista a stal se viditelným lidským očím, otevřela se tím i možnost jej zobrazovat – argument, kterým ikony proti takzvaným ikonoborcům obhájil svatý Jan Damašský. Podle jeho pojetí, ikonopisec nezobrazuje Kristovo božství ani jeho lidství samo o sobě, ale jeho konkrétní osobu.

Spor mezi zastánci a odpůrci ikon, takzvané ikonoborectví, trval v Byzanci zhruba sto dvacet let. Rozhodnut byl definitivně na VII. všeobecném (ekumenickém) sněmu v Nikaji v roce 787, kde byla úcta k ikonám prohlášena za závaznou součást víry, a s konečnou platností pak v roce 843, kdy bylo v Konstantinopoli slavnostně obnoveno uctívání ikon. Tuto neděli si pravoslavná církev dodnes každoročně na počátku Velkého postu připomíná jako Neděli pravoslaví – tedy doslova "vítězství pravoslaví" nad herezí.

Jazyk symbolů: co všechno ikona "říká"

Kdo se naučí "číst" jazyk ikony, zjistí, že v ní není náhodný téměř žádný detail. Mezi nejnápadnější prvky tohoto jazyka patří:

Obrácená (inverzní) perspektiva. Zatímco běžná lineární perspektiva sbíhá rovnoběžné linie do jednoho bodu za obrazem a vzdálenější předměty zmenšuje, ikona pracuje přesně opačně. Předměty na ikoně mají různá perspektivní centra a se vzdáleností se nezmenšují, takže například u budov nebo otevřených evangeliářů někdy vidíme naráz tři až čtyři jejich strany najednou. Linie se tak neztrácejí v hloubce obrazu, ale sbíhají se naopak směrem k divákovi – ten se tak jakoby stává součástí děje, nikoli jen jeho vnějším pozorovatelem. 

Zlaté pozadí. Zlato se v ikonografii nepovažuje za barvu nebo symbol bohatství, ale za symbol Boží slávy a nestvořeného světla, které připomíná, že to, na co se díváme, nepatří do tohoto pozemského světa.

Absence stínů. Postavy na ikonách nevrhají stín, protože podle ikonopisecké tradice zobrazují svaté už proměněné, v jejich oslavené, nezkažené podobě – ikona zobrazuje krásu duchovní, nikoli tělesnou, a to je krása svatosti, nikoli krása tohoto padlého světa.

Fantazijní architektura a krajina. Budovy i příroda na ikonách mají většinou stylizovanou, "fantazijní" podobu, výjimkou bývají jen konkrétní, skutečně existující chrámy vážící se k zobrazované události. Stromy pak často nesymbolizují konkrétní druh, ale prostě život.

Nápisy a jméno světce. Ikona bez identifikujícího nápisu se podle tradice nepovažuje za dokončenou – jméno zobrazené osoby je nedílnou součástí samotného obrazu, ne jen popiskem k němu.

Řemeslo, které je zároveň modlitbou

Psaní ikony je i technologicky velmi náročný, mnohavrstevný proces. Na dřevěnou desku se nejprve nanáší křídový podklad zvaný levkas, na něj se přenese kresba a teprve poté se v tenkých vrstvách nanáší barvy – tradičně žloutková tempera, olejomalba k ikoně nepatří. Než se objeví barva samotná, na plochu, kde má být pozadí nebo svatozář, se nejprve nanášejí plátky pravého zlata. Teprve na závěr je ikona nalakována.

Hotová ikona navíc bývá knězem svěcena – modlitbou a pokropením svěcenou vodou nebo pomazáním svatým olejem (myrem); v některých tradicích se ikony nesvětí vůbec, protože jsou považovány za posvěcené již samotným zobrazením Krista či světce.

Ikona jako okno, ne jako obraz na zeď

Tohle všechno – zákaz i následné vítězství ikon, přísný kánon, symbolika barev i obrácená perspektiva – směřuje k jedné jediné věci, kterou pravoslavná teologie ikoně přisuzuje: nejde o ozdobu interiéru ani portrét, ale o něco, co starobylá tradice nazývá "oknem do nebe". Ikona nemá potěšit oko ani připomenout blízkého člověka jako rodinná fotografie, ale má diváka pozvednout z tohoto pomíjivého světa k zakoušení něčeho z reality Božího království.

Právě proto pravoslavná tradice trvá na tom, že se ikony nemalují, ale píší – a proč i dnešní ikonopisci, ať už na hoře Athos, na Slovensku nebo v Čechách, při své práci nesledují vlastní invenci, ale snaží se věrně zprostředkovat jazyk, kterým se církev modlí očima už více než tisíc let.

SPN dříve psal: Proč pravoslavní ctí ikony a nejde o modloslužbu. Pravoslavní křesťané ikony neuctívají jako bohy, ale ctí skrze ně toho, koho zobrazují. Odkud tato tradice pochází a jak církev odpovídá na časté námitky o modloslužbě?

Přečtěte si také