Čechov o lásce a návyku na otroctví

Čechov o lásce a návyku na otroctví. Ilustrační obrázek SPN.

„Jinde mi nedali vůbec nic…" odpovídá vychovatelka v Čechovově povídce „Ňouma", když se jí zaměstnavatel ptá, proč děkuje za nespravedlivě vyplacenou mzdu. Dostala jedenáct rublů místo osmdesáti a už se cítí zavázána. V těch slovech zaznívá celý příběh člověka, který si zvykl na bezpráví. [1]

Takovou poddajnost snadno zaměníme za mírnost. Od druhých mnoho nežádá, nepouští se do sporu, a dokonce děkuje. Co se však s člověkem děje, když přestává věřit, že má právo na spravedlivé zacházení? Právě tady se Čechov stává vážným partnerem pro čtenáře duchovní literatury.

Nevytváří soustavu pravoslavné mravní teologie. Jeho postavy si odporují a slova vypravěče nemusí vždy vyjadřovat konečný autorův soud. O to cennější je jeho schopnost ukázat, jak vznešený cit může existovat vedle sebeklamu a jak dobrota jednoho člověka odhaluje nezodpovědnost druhého.

Mírnost a bezbrannost

V „Ňoumovi" si zaměstnavatel záměrně vymýšlí srážky ze mzdy, aby vychovatelce udělil lekci. Nakonec jí peníze vrátí a za krutý žert se omluví. Mravní otázka se proto obrací k oběma. Bezbrannost ženy je patrná okamžitě, ale ani dobrý záměr zaměstnavatele nedělá z ponížení neškodnou věc. „Jak snadné je na tomto světě být silným!" Poslední věta povídky ponechává čtenáře před nerovností jejich postavení. [1]

Ve „Svaté prostotě" otec-kněz obdivuje syna, který po dlouhé nepřítomnosti přijel do města za obchodními záležitostmi. Je ochoten na něm vidět všechno krásné. Syn přijímá jeho péči, ale ke skutečnému setkání mezi nimi nedojde. V závěru otec objímá synův odložený kožich: „uchopil kožich oběma rukama a začal jej objímat, líbat, žehnat mu křížem, jako by to nebyl kožich, ale sám syn". [2]

Dojemnost scény neodstraňuje její smutek. Láska hledá člověka a obrací se k věci, která jej zastupuje. Můžeme s otcem soucítit a zároveň vidět, jak mu obdiv brání setkat se se skutečným synem. Oddanost sama ještě neznamená pravdivé poznání druhého.

Literární vědec A. D. Stěpanov tuto scénu rozebírá v monografii „Problémy komunikace u Čechova". V téže kapitole sleduje ironické podoby „vychvalování otroctví" a „stížnosti na svobodu" — od povídky „Vysloužilý otrok" po Firse ve „Višňovém sadu", který osvobození rolníků označuje za „neštěstí". Jde o opakující se mechanismus: podřízenost se stává natolik navyklou, že ji člověk sám hájí. [3]

Pro církevního čtenáře z toho vyvstává otázka rozlišení pokory a poddajnosti zbavené pravdy. Křesťan se může svobodně vzdát svého. Návyk považovat každé bezpráví vůči sobě za normální však ještě není ctností. Požadovat takový návyk od závislého člověka je navíc zvlášť snadné pro toho, kdo je sám chráněn.

Když milovaný člověk zastíní svědomí

V „Manželce" muž, kterého žena podvádí a využívá, začíná hledat příčinu její nemravnosti v sobě. O její matce Čechov píše: „Kdyby dcera škrtila člověka, matka by jí neřekla ani slovo a jen by ji zakryla lemem své sukně." Rodinná náklonnost je zde ochotna krýt jakékoli zlo. [4]

Tato scéna klade přímou mravní otázku. Co zůstane z lásky, když milovaného člověka předem zbavíme každé odpovědnosti? Ochrana jeho obrazu může být důležitější než pravda i než lidé, kterým ubližuje. Takový cit už slouží vlastní modle.

V „Dušince" se problém ukazuje jinak. Olenka přebírá názory těch, které miluje, a jako by ztrácela vlastní vnitřní život. Čechov k ní však zachovává něhu a soucit. Povídka nedovoluje vysvětlit člověka jediným slovem. [5]

Světlana Jevdokimovová ve studii „Dušinka: ženskost zavrhovaná a žádoucí" porovnává Čechovův text s jeho čtením u Tolstého a Gorkého. Ukazuje nebezpečí ideálu sebeodevzdání, v němž zaniká osobnost ženy. Také v mateřské péči o Sašu může oddanost přerůstat v zasahování do svobody dítěte. Studie poprvé vyšla roku 1993; dostupné nové vydání z roku 2010 umožňuje ověřit celý postup argumentace. [6]

Idealizace zasahuje i člověka, který se stává jejím předmětem. V „Černém mnichovi" Kovrin žije prožitkem vlastní výjimečnosti. I. N. Suchich ukazuje, že Táňa a její otec tento obraz také podporují. Milující lidé v něm vidí budoucího génia a pomáhají mu uvěřit ve zvláštní poslání. Později nesoulad s tímto obrazem přerůstá ve vzájemná obviňování. Lásku k člověku nahrazuje přilnutí k jeho domnělé velikosti. [7]

Pro srovnání s duchovní literaturou je podstatný právě mechanismus idealizace. Člověk může zakoušet něco vznešeného a přitom stále méně vidět své bližní. Mravní hodnota prožitku se ukazuje v jeho vztahu ke skutečnému životu.

Odpovědnost za radu k trpělivosti

V „Pavilonu č. 6" dovoluje doktoru Raginovi filosofie vnitřního klidu zlehčovat cizí utrpení. Gromov mu připomíná lidské prožitky Krista: „modlil se v zahradě getsemanské, aby ho minul tento kalich". Klidné úvahy o bolesti pronášené z bezpečného místa pak prověří další osud samotného lékaře. [8]

To je otázka i pro pastýře. Rozumíme bolesti člověka, kterému radíme trpět? Nevydáváme vlastní pohodlí za výši duchovního pohledu? Slovo o podvihu vyžaduje odpovědnost za toho, komu je řečeno.

Čechov přitom dovede ukázat nespornou hodnotu obětavé dobroty. V povídce o lékaři Dymovovi, v ruském originálu nazvané „Попрыгунья", si žena uvědomí manželovu hodnotu příliš pozdě. V jejích myšlenkách se objevuje jako „bytost, kterou vlastní mírnost zbavila osobitosti". Tento hořký obraz nelze obrátit ve výsměch dobrotě: odhaluje, jak málo viděli člověka ti, kteří přijímali jeho péči. Dymovova obětavost neospravedlňuje jejich nezodpovědnost. [9]

Ve „Studentovi" zase evangelijní vyprávění probouzí soucit, který spojuje lidi napříč staletími. Důležitá je právě tato šíře Čechovova pohledu. Pomáhá rozlišovat živý cit a sebeklam; jeho dílo nelze zúžit na odmítnutí náboženské lásky či sebeobětování. [10]

Dopisy odkrývají téma vnitřní svobody ještě zřetelněji. Pleščejevovi píše 4. října 1888: „Nenávidím lež a násilí ve všech jejich podobách." V témže dopise řadí lásku k tomu, co je mu svaté, a svobodu chápe jako svobodu od násilí a lži. [11]

Suvorinovi 7. ledna 1889 navrhuje příběh o člověku, který „ze sebe po kapkách vymačkává otroka" a jednoho dne pocítí, že mu v žilách proudí „už ne otrocká krev, ale skutečná lidská". Je to obraz mravního dospívání: člověk se učí žít bez uctívání cizí moci a bez ospravedlňování vlastního ponižování. [12]

V dopise témuž adresátovi z 27. března 1894 Čechov přiznává, že ho Tolstého morálka přestala přitahovat. Proti mravní prestiži zdrženlivosti staví praktickou pomoc lidem: „V elektřině a páře je více lásky k člověku než v cudnosti a ve zdrženlivosti od masa." Je to sporná, záměrně ostrá teze. Její otázce však rozumíme: přináší vznešený ideál skutečné dobro živému člověku? [13]

Čechov nám nenahrazuje evangelium. Jeho pozorování pomáhají vidět lidskou cenu chybně pochopené pokory. Zřeknutí se pomsty může být svobodným rozhodnutím; mlčení pod tlakem a vděčnost za nespravedlnost vyžadují jiný soud. Láska může obětovat sebe, nikdo z toho však nezískává právo požadovat sebezničení druhého.

Apoštolské slovo o lásce, která se „raduje spolu s pravdou" (1 K 13,6), dává církevnímu čtenáři měřítko takového rozhovoru. Milovat znamená přát člověku skutečné dobro a zachovat přitom schopnost vidět jeho skutečné jednání. Ten, kdo miluje, i ten, kdo je milován, potřebují svobodu od lži. [14]

Prameny a literatura

Citáty z ruských a řeckých textů jsou uvedeny v českém překladu.

[1] Čechov A. P. „Ňouma" (Размазня, 1883). Úplné souborné vydání děl a dopisů ve 30 sv. Díla, sv. 2. Moskva: Nauka, 1975, s. 62–63. Elektronické znění akademického vydání. Text.

[2] Čechov A. P. „Svatá prostota" (Святая простота, 1885). Závěrečná scéna s kožichem. Elektronické znění akademického vydání. Text.

[3] Stěpanov A. D. Problémy komunikace u Čechova. 2005. Kapitola 5.1 „Stížnost a soucit", hlavní text a poznámka 28 ke „Svaté prostotě". Studie.

[4] Čechov A. P. „Manželka" (Супруга, 1895). Pasáž o matce Olgy Dmitrijevny. Text.

[5] Čechov A. P. „Dušinka" (Душечка, 1899). Úplné souborné vydání děl a dopisů ve 30 sv. Díla, sv. 10. Moskva: Nauka, 1977, s. 102–113. Text.

[6] Evdokimova, Svetlana. "'The Darling': Femininity Scorned and Desired." In: Robert Louis Jackson (ed.), Reading Chekhov's Text. Northwestern University Press, 1993. Znovu vydáno v: Lyudmila Parts (ed.), The Russian Twentieth-Century Short Story: A Critical Companion. Academic Studies Press, 2010, s. 1–12; rozbor sebeodevzdání na s. 9–10 (s. 37–38 PDF). Studie PDF.

[7] Suchich I. N. Problémy poetiky A. P. Čechova. Kapitola „Černý mnich: problém hierarchického myšlení". Studie.

[8] Čechov A. P. „Pavilon č. 6" (Палата № 6, 1892). Kapitola X, spor Ragina s Gromovem o utrpení. Text.

[9] Čechov A. P. „Popryguňa" (Попрыгунья, 1892). Kapitola VIII, myšlenky Olgy Ivanovny o nemocném Dymovovi. Text.

[10] Čechov A. P. „Student" (Студент, 1894). Text.

[11] Čechov A. P. Dopis A. N. Pleščejevovi, 4. října 1888. Úplné souborné vydání děl a dopisů ve 30 sv. Dopisy, sv. 3. Moskva: Nauka, 1976, s. 11–12. Fundamentální elektronická knihovna. Dopis.

[12] Čechov A. P. Dopis A. S. Suvorinovi, 7. ledna 1889. Tamtéž, s. 131–133; citát o osvobození od otroctví na s. 133. Fundamentální elektronická knihovna. Dopis.

[13] Čechov A. P. Dopis A. S. Suvorinovi, 27. března 1894. Vydání úryvku: L. N. Tolstoj v ruské kritice. 2. vyd. Moskva: Goslitizdat, 1952, s. 609–610. Fundamentální elektronická knihovna. Dopis.

[14] Písmo svaté. 1 K 13,6. Biblický text.

Přečtěte si také