Neodsuzování a odpovědnost za pravdu
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni." Tato Kristova slova slýcháme často. Někdy jimi končí jakýkoli rozhovor o nespravedlnosti. Zapochyboval jsi o duchovní radě, chtěl jsi ověřit vyprávění o starci, pojmenoval jsi krutost — tedy odsuzuješ. Zvlášť těžko se namítá cokoli tehdy, když požadavek mlčet doprovázejí slova o lásce a pokoře. Kdo by si troufl odporovat takovým ctnostem?
Tentýž Kristus však přikazuje: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem" (J 7,24). Evangelium žádá, abychom slyšeli oba výroky. Milosrdenství nás nezbavuje odpovědnosti za pravdu a pravdivost nám nedává právo druhého ponižovat. Vyřadíme-li jedno z těchto přikázání, druhé se snadno stane zástěrkou naší vlastní nespravedlnosti[1, 2]
Co nám Kristus zakazuje
V řeckém textu je souvislost obou výroků zvlášť názorná. V Mt 7,1 čteme: „Μὴ κρίνετε, ἵνα μὴ κριθῆτε." V J 7,24 pak: „ἀλλὰ τὴν δικαίαν κρίσιν κρίνατε." Je tu použito totéž sloveso κρίνω. Rozdíl určuje kontext a povaha našeho soudu. Příbuzná slovesa κατακρίνω — odsuzovat, vynášet odsuzující rozsudek — a διακρίνω — rozlišovat, oddělovat, posuzovat — pomáhají pochopit okruh významů. Samotné dva evangelijní výroky však nelze vysvětlovat rozdílnými předponami. [1, 2, 3, 4]
Kristus varuje člověka, který si všímá třísky v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nevidí. Takový soud živí samolibost: cizí nedostatek nám umožňuje cítit se spravedlivými. Pojmenovat zlo, chránit poškozeného nebo ověřit duchovní poučení je však jiný mravní úkol. Bez něj by nebyla možná výchova, pastýřská péče ani samotná církevní kázeň.
Svatý Jan Zlatoústý o tom výslovně mluví ve 23. homilii k Matoušovu evangeliu. Ptá se, jak spojit „Nesuďte" s apoštolským příkazem napomínat a s ustanovením samotného Krista vést hřešícího k nápravě. A vysvětluje: „Vidíš, že Spasitel nezakazuje soudit, ale nejprve přikazuje vyjmout trám z vlastního oka a teprve potom napravovat provinění druhých?" [5]
Zvlášť podstatné je, že světec uvádí příklad cizoložství. Opravdu je nesmíme označit za zlo a provinilého napomenout? Smíme a máme, odpovídá — ovšem „ne jako protivník, ne jako nepřítel", nýbrž „jako lékař, který podává lék". Láska určuje cíl a způsob nápravy; mravního rozlišování nás nezbavuje. [5]
Ve 49. homilii k Janovu evangeliu Zlatoústý vysvětluje i příkaz spravedlivého soudu. Jde o spor kvůli uzdravení v sobotu. Máme posuzovat podstatu věci a nenahrazovat pravdu úctou k vlivnému jménu. Světec vztahuje tento požadavek na všechny lidi, nejen na ty, kdo zastávají soudcovský úřad. Naše svědomí tedy zachovává své povinnosti i před duchovní autoritou. [6]
Láska nevyžaduje mravní slepotu
Apoštol Pavel píše, že láska „neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou" (1 K 13,6). A Kristus přikazuje milovat nepřátele a prokazovat dobro bez očekávání odměny (L 6,31–36). Milosrdenství může přesahovat to, co si člověk zaslouží. Nespravedlnost, které se dopustil, se tím však nestává dobrem. [7]
Můžeme se zříci pomsty a dál svědčit o způsobeném zlu. Můžeme druhému přát spásu a neobnovit dřívější důvěru. Pokud zůstává pro rodinu nebezpečný, ochrana dětí má i nadále svůj mravní smysl. Odpuštění poškozeného nedává viníkovi právo znovu ubližovat a nenahrazuje jeho vlastní pokání.
Za nedostatek lásky bychom neměli považovat ani samotnou bolest z prožitého. Svatý Jan Damašský ve třetí knize „Přesného výkladu pravoslavné víry", v kapitolách 20 a 23, mluví o přirozených a bezúhonných strádáních, která vysvětluje na skutečném lidství Krista. Patří k nim slzy, přirozený strach a úzkost před smrtí. Z tohoto christologického rozlišení vyplývá důležitý pastýřský závěr: samotnou bolest ze zranění nelze člověku přičítat jako hřích. Bolest a vědomá touha po pomstě jsou různé věci. [8]
Stejnou pozornost vyžaduje pocit viny. Protojerej Vasileios Thermos, řecký kněz a psychiatr, v přednášce o duševním onemocnění a svátosti pokání rozlišuje duchovní sebekárání od chorobného sebeobviňování. Při depresi a nutkavých stavech si člověk může připisovat odpovědnost, kterou nenese, nebo nepřiměřeně prožívat skutečnou vinu. Thermos to nazývá „sebekáráním neduchovní povahy". Pastýř tedy potřebuje porozumět tomu, z čeho člověk činí pokání, dříve než začne schvalovat jeho samotné trápení. [9]
Tato pozorování nejsou diagnózou některého z hrdinů duchovní knihy. Vysvětlují však, proč i zásada „ze všeho obviňuj sebe" vyžaduje rozlišování. Odpovědnost za vlastní rozhodnutí a přebírání cizí viny mohou navenek vypadat podobně, ale člověka vedou různým směrem.
Duchovní vedení a svoboda svědomí
Toto rozlišení má také oficiální církevní oporu. Usnesení Posvátného synodu Ruské pravoslavné církve z 28. prosince 1998 připomíná pastýřům nepřípustnost požadavků, které překračují meze Písma, Tradice a kanonických ustanovení. Duchovní otcové mají pomáhat radou a láskou, „aniž přitom narušují Bohem danou svobodu každého křesťana". Bezpodmínečnou monastýrskou poslušnost nelze v plné míře přenášet do života farnosti. [10]
Zvlášť jasně se v bodě 12 praví: jestliže rada duchovního otce odporuje Písmu, Tradici, učení svatých otců a církevním pravidlům, přednost patří těmto ustanovením. Ověření duchovní rady tedy může být naplněním církevního požadavku. To platí i pro knihy, které jsou nám doporučovány k duchovnímu poučení. [10]
Podobně v současné řecké teologii uvažuje kněz Amfilochios Miltos, spolupracující s Akademií teologických studií ve Volosu. V článku z roku 2022 připomíná, že osobní názor světce se automaticky nestává neomylným, a kritizuje mechanické přenášení monastýrské poslušnosti na laiky. Duchovní vedení má člověku pomáhat, aby se stal „svobodným Božím dítětem". [11]
Toto měřítko potřebujeme i vůči sobě. Požadavkem pravdy můžeme zakrývat vlastní podrážděnost; na neodsuzování se zase můžeme odvolávat proto, že se bojíme zasáhnout a pomoci poškozenému. Spravedlivý soud proto vyžaduje ověřit fakta, vyslechnout člověka a poměřit evangeliem vlastní pohnutky.
Křesťanská pokora osvobozuje od pyšné samolibosti. Zachovává schopnost přiznat bezpráví, také své vlastní. Milosrdenství pomáhá neudělat z viníka předmět nenávisti a rozlišování nedovoluje ponechat jeho hřích bez pojmenování. Tak zaznívají společně obě Kristova přikázání: „Nesuďte" a „Suďte spravedlivým soudem". Před Bohem odpovídáme za tvrdost svého srdce i za pravdu, které jsme se vzdali.
Prameny a literatura
Citáty z ruských a řeckých textů jsou uvedeny v českém překladu.
[1] Písmo svaté. Mt 7,1–5; řecký text Mt 7,1, SBL Greek New Testament.
[2] Písmo svaté. J 7,19–24; řecký text, verš 24.
[3] Liddell–Scott–Jones. A Greek–English Lexicon. Heslo κατακρίνω. Perseus Digital Library, Scaife ATLAS.
[4] Liddell–Scott–Jones. A Greek–English Lexicon. Heslo διακρίνω. Perseus Digital Library, Scaife ATLAS.
[5] Jan Zlatoústý, sv. Homilie k Matoušovu evangeliu. Homilie 23, oddíly 1–3; citovaná slova v oddílu 2.
[6] Jan Zlatoústý, sv. Homilie k Janovu evangeliu. Homilie 49, oddíl 3, výklad J 7,24. Anglický překlad Charles Marriott, NPNF, First Series, sv. 14, 1889.
[7] Písmo svaté. 1 K 13,6; L 6,31–36.
[8] Jan Damašský, sv. Přesný výklad pravoslavné víry. Kniha III, kapitoly 20 o přirozených a bezúhonných strádáních a 23 o strachu.
[9] Vasileios Thermos (Βασίλειος Θερμός), prot. Ἡ ἀντιμετώπιση τῆς ψυχικῆς ἀσθένειας στό μυστήριο τῆς Μετάνοιας [Duševní onemocnění a svátost pokání]. S. 7 PDF. Oficiální web Řecké pravoslavné církve.
[10] Usnesení Posvátného synodu Ruské pravoslavné církve o zneužívání pravomocí duchovních otců, 28. prosince 1998, body 2, 3 a 12. Přetištěno v Pravoslavné gazetě, č. 2 (94), 8. ledna 1999.
[11] Amfilochios Miltos (Ἀμφιλόχιος Μῆλτος), kněz. Θεολογικά και ποιμαντικά ζητήματα με αφορμή την πανδημία [Teologické a pastýřské otázky v souvislosti s pandemií]. 21. února 2022. Část o duchovním vedení a poslušnosti. Akademie teologických studií ve Volosu.
