Odpuštění a pokání ve vyprávěních o starci Porfyriovi
Při četbě duchovní knihy se smíme ptát, čemu nás vlastně učí. Zvlášť tehdy, když vyprávění o lásce a odpuštění zanechává mravní zmatek.
Někdy jako by čtenáře vedlo k představě, že čím obtížněji dokáže pojmenovat způsobené zlo a čím více se obviňuje za vlastní bolest, tím blíže je svatosti. Takový dojem si zaslouží vážné posouzení.
Znepokojuje mě svědectví z knihy „Ctihodný Porfyrios Kavsokalyvita. Duchovní podoba. Zázraky. Poučení". V obsahu je oddíl začínající na straně 70 podepsán iniciálami „A. Ch."; následující oddíl začíná na straně 86. Na stranách 73–85 tedy čteme vzpomínky tohoto vypravěče. Musíme přitom rozlišovat mezi slovy starce, která předává, jeho vlastními vysvětleními a popisem jeho vnitřních prožitků. [1]
Kdo má činit pokání
Jako čtyřleté dítě vypravěč uviděl matku s otcovým přítelem. Následoval konflikt rodičů a matčin odchod z rodiny. V dospělosti hledal cestu k odpuštění a ještě za života těchto lidí otevřel svůj dům matce i muži, který rodině ublížil. Tomuto muži napsal: „Uvědomuji si, že jste mi způsobil nenapravitelnou újmu." A dále: „Protože však miluji Krista, vězte, že jsem vám odpustil" (s. 76). [1]
Odmítnutí nenávisti zasluhuje úctu. V publikovaném příběhu však není ukázáno pokání matky ani tohoto muže. Podrobně sledujeme duchovní úsilí syna, zatímco přiznání viny lidmi, kteří rozvrátili rodinu, se nestává součástí popsaného smíření. Autor odpovídá za vzor, který jeho text vytváří: za řečené, položené důrazy i podstatná opomenutí. Mravní mezeru nelze vyplnit domněnkou o událostech, o nichž se čtenář nedozvěděl.
Na straně 75 se po radě uvědomit si svůj nynější vztah k matce objevuje autorovo vysvětlení: „To znamená začni činit pokání, odlož své stížnosti a začni činit pokání z toho, co vůči ní cítíš." Právě tento přechod vyvolává otázku. Z vědomé zloby je skutečně třeba činit pokání. Bolest opuštěného dítěte, citové otupění a neschopnost znovu důvěřovat však nejsou totéž jako svobodné rozhodnutí mstít se. Z toho, že jsme všichni hříšníci, neplyne přesun odpovědnosti za matčin odchod na opuštěného syna. [1]
Potom přichází obraz zledovatělého srdce. Otevírá se a matka do něj vstupuje jako královna — se žezlem, korunou a v královském plášti. Následně vypravěč předává Porfyriova slova: „Takovou lásku k tvé matce ti dám" (s. 75–76). Vznešený obraz matky je tedy zahrnut do vyprávění o darování lásky. Její odpovědnosti se však nedostává srovnatelné pozornosti. Odpuštění se postupně spojuje s idealizací člověka, který způsobil ránu. [1]
Čtenář se smí ptát, proč by duchovní uzdravení mělo mít právě podobu takového vnitřního vyvýšení. Abychom nežili v nenávisti, nemusíme viníka považovat za bezúhonného ani ho obdivovat. Otevřít mu dům, obnovit blízkost nebo jej učinit kmotrem svého dítěte — každé takové rozhodnutí vyžaduje samostatné posouzení. Přání spásy druhého nás samo o sobě nezavazuje znovu mu svěřit sebe a své děti.
Krajní příklad ukáže důsledky proměny podobného vzoru ve všeobecné pravidlo. Je vězeň koncentračního tábora povinen cítit k trýzniteli více něhy než k vlastním dětem? Znamená svědčit o zločinu zříci se lásky? Nemusíme si představovat Hitlera či Stalina jako vznešené vládce vstupující do našeho srdce, abychom prokázali, že se nechceme mstít. Láska k člověku nevyžaduje mravní obdiv k jeho jednání.
Apoštolská otázka „Jaký je souzvuk Krista s Belialem?" připomíná neslučitelnost spravedlnosti a nepravosti (2 K 6,14–16). Soucit nedává právo přijmout zlo za dobro. Jinak se sama láska stává zbožštěným ideálem, který se už odmítá podřídit Boží pravdě. [2]
Může naše odpuštění nahradit Boží soud
Zvlášť závažná jsou slova u hrobu onoho muže: „A protože jsem mu odpustil, chci, abys ho ani Ty nesoudil za to, co jsem vytrpěl" (s. 77). Vlastní odpuštění se zde stává základem naléhavé prosby o Boží rozhodnutí. Osobní zřeknutí se pomsty nám však nedává moc nad Božím soudem. Odpuštění poškozeného nemůže nahradit pokání viníka. [1]
Apoštol Jan Theolog, který tak důrazně učí lásce, píše: „Je hřích k smrti; u takového neříkám, aby prosil" (1 J 5,16). Tato slova se týkají přímluvné modlitby; nelze je omezit pouze na připomínání při proskomidii. Předtím apoštol mluví o prosbách „podle jeho vůle" (5,14). Modlitba zůstává obrácením k Bohu, jehož vůli přijímáme, a nemá sloužit k prosazení naší vlastní představy spravedlnosti. [3]
Blahoslavený Theofylakt Bulharský, arcibiskup Ochridský, vysvětluje: „Hříchem k smrti je pouze ten, z něhož člověk nečiní pokání." Podle jeho slov jde o člověka, „který neprojevuje žádné obrácení". Mezi hříchy k smrti řadí i nekající setrvávání ve zlopamětnosti. Požadavek pokání tedy platí pro oba. Jeho předmět je však odlišný: syn se má osvobozovat od vědomé zloby, zatímco dospělí, kteří rozvrátili rodinu, mají své zlé jednání uznat a opustit. Jedno nenahrazuje druhé. [4]
Závažnost cizoložství ukazuje i 58. pravidlo svatého Basila Velikého, které stanoví patnáctileté vyloučení z přijímání. V 84. pravidle světec přikazuje posuzovat pokání podle jeho způsobu a plodů, nikoli jen podle času; v 85. pravidle vybízí k modlitbě, která má hříšníky získat a vyprostit ze sítě Zlého. Kanonická přísnost i milosrdenství směřují k obrácení člověka. Soucit poškozeného jeho odpovědnost neodstraňuje. [5]
Svatý Simeon Soluňský odmítá přinášení částic při proskomidii za zjevné a nenapravující se hříšníky, zároveň však připouští jiné prosby a modlitby za ně kvůli naději na spásu. Církevní Tradice tedy rozlišuje podoby přímluvy. Z těchto textů vyplývá nutnost rozlišování: nelze zrušit apoštolské varování ani prohlásit každou modlitbu za obrácení hříšníka za nepřípustnou. [6]
Příznačné je svědectví učedníků Efrema Katunakského. V oddílu „Duchovní opora" jeho životopisu se píše o modlitbě za zesnulou sestřenici, která se zapletla s magií. Sestavovatelé uvádějí, že „překročil meze dovolené modlitby" a zakusil přísné napomenutí. Ani v tomto okruhu svědectví se soucit nestává měřítkem stojícím nad Boží vůlí. [7]
Na stranách 83–85 knihy o Porfyriovi se výslovně mluví o vědomém pokání. Jde však o pokání samotného vypravěče. Tato poučení nedoplňují chybějící obraz obrácení matky a jejího partnera. Právě proto je představa, že odpuštění jednoho člověka samo o sobě před Bohem řeší hřích druhého, v rozporu s uvedeným církevním výkladem Písma.
Řečtí a další teologové
Podobné otázky zaznívají také uvnitř řecké pravoslavné teologie. Thanasis Papathanasiou ve studii o Porfyriovi, zveřejněné v časopise Synaxi roku 2011, upozorňuje na různorodost vzpomínek: jedny předávají starcovu myšlenku, jiné proměňují jednotlivou radu ve všeobecné pravidlo, další jeho slovy potvrzují přesvědčení vypravěče. Varuje také před „fetišismem prožité zkušenosti", kdy se osobní známost nebo neobvyklý zážitek staví nad teologická měřítka. [8]
Kostas Nousis v článku „Chorobný gerontismus a magická spiritualita" z roku 2014 kritizuje proměnu duchovního vedení v přesvědčení o starcově neomylnosti. Mluví i o možné chybě ve zjevení připisovaném Paisijovi, přičemž Porfyria má ve velké úctě. Přesné ověřování svědectví je tedy možné i při zachování úcty k podvižníkovi. [9]
Přímou kritiku nacházíme u Alexeje Iljiče Osipova v předmluvě k „Nositelům Ducha". Při rozboru jiné knihy, „Starec Porfyrios Kavsokalyvita. Život a slova", se ptá na povahu popisované lásky: „Je láska z blahodati, ale také láska z duchovního sebeklamu." Jeho námitka míří na cestu představovanou jako snadnou, bez dostatečného vysvětlení pokání a zápasu s vášněmi. [10]
Kněz Sergij Čečaničev Osipovovi namítá, že je třeba zohlednit kontext poučení i pasáže o askezi a pokání obsažené v téže knize. Spor ukazuje, proč musíme výrok číst celý a posuzovat jeho použití. V rozhovoru „Kdo je desátý spravedlivý?" Osipov při úvaze o proroctvích o Turecku a Konstantinopoli znovu trvá na ověřování věrohodnosti zpráv o svatých. [11, 12]
Varování najdeme i u samotného Paisije. V „Dopisech", v oddílu „Volba monastýru", říká, že bez rozlišování duchovní učitel „i láskou […] způsobí zlo svým dětem". Mravní rozlišování tedy patří k samotnému odkazu starců a umožňuje hodnotit jeho převyprávění. [13]
Paschální radost, o níž vypravěč píše, položené otázky neodstraňuje. Apoštol nazývá radost a pokoj ovocem Ducha, ale spolu s láskou, trpělivostí a dalšími projevy proměněného života (Ga 5,22–23). Síla pocitu sama ještě nepotvrzuje správnost poučení. [14]
Výrazy „masochismus" a „stockholmský syndrom" mohou vystihovat znepokojivý čtenářský dojem. Pro mravní posouzení příběhu stačí ukázat jeho mechanismus: poškozený se obviňuje za bolest, člověk, který ji způsobil, je vyvyšován a jeho odpovědnost mizí ze zorného pole. Ohrožena je schopnost důvěřovat svědomí při rozlišování dobra a zla.
Autorita svatého jména nezbavuje nazidatelný text odpovědnosti za tento výsledek. Úcta k Porfyriovi vyžaduje šetrné zacházení s jeho skutečným slovem. Proto smíme ověřovat, zda příběh vede ke svobodě od nenávisti a k pokání, nebo zda člověka nutí potlačovat spolu s bolestí vlastní mravní vědomí. Evangelijní láska zachovává Boží pravdu.
Prameny a literatura
Citáty z ruských a řeckých textů jsou uvedeny v českém překladu.
[1] Ctihodný Porfyrios Kavsokalyvita. Duchovní podoba. Zázraky. Poučení. Ruské vydání: Синтагма, 320 s. ISBN 978-5-6051882-8-5. Svědectví „A. Ch.", s. 70–85; rozebírané strany 73–85, přímé citáty ze s. 75–77.
[2] Písmo svaté. 2 K 6,14–16; citát z verše 15.
[3] Písmo svaté. 1 J 5,14–17; citát o hříchu k smrti z verše 16.
[4] Theofylakt Bulharský, bl., arcibiskup Ochridský. Výklad Prvního listu svatého apoštola Jana. Kapitola 5, komentář k veršům 14–17.
[5] Basil Veliký, sv. Třetí kanonický list Amfilochiovi Ikonijskému. Pravidla 58, 84 a 85.
[6] Simeon Soluňský, sv. Odpovědi na otázky předložené archijerejem. Odpověď na otázku o přinášených částicích, jejich síle a přinášení za ženy žijící s heretiky či odpadlíky.
[7] Starec Efrem Katunakský. Životopis sestavený učedníky. Část I, oddíl „Duchovní opora", příběh o sestřenici, která se zapletla s magií.
[8] Thanasis N. Papathanasiou (Θανάσης Ν. Παπαθανασίου). Ένας ησυχαστής του Αγίου Όρους στην καρδιά της πόλης: π. Πορφύριος Καυσοκαλυβίτης (1906–1991) [Athoský hesychasta v srdci města]. Σύναξη, č. 117, 2011, s. 50–67.
[9] Kostas Nousis (Κώστας Νούσης). Αρρωστημένος γεροντισμός και μαγική πνευματικότητα [Chorobný gerontismus a magická spiritualita]. Pemptousia, 6. března 2014.
[10] Osipov A. I. Předmluva ke knize „Nositelé Ducha". Pasáž začínající slovy „Еще один бедственный пример…" a bod 2 „О какой любви говорит о. Порфирий?".
[11] Čečaničev Sergij, kněz. „‚Upřímná vyprávění…' a starec Porfyrios". Russkaja narodnaja linija, 15. listopadu 2015.
[12] Osipov A. I. „Kdo je desátý spravedlivý?". Rozhovor, 2015. Pasáž o proroctvích připisovaných Paisijovi Svatohorci.
[13] Paisij Svatohorec, sv. Dopisy. První dopis novým mnichům, oddíl „Volba monastýru", bod 1.
[14] Písmo svaté. Ga 5,22–23.
