Když odejde ten, koho milujeme: pravoslavný pohled na zármutek a naději

Ilustrační obrázek SPN

„Ježíš se rozplakal.“ Nejkratší verš evangelia stojí u hrobu Lazara, Kristova přítele, kterého Pán za chvíli vzkřísí. Kristus ví, co se stane, a přesto pláče. Ten okamžik říká o lidském zármutku víc než mnoho výkladů. Bolest nad smrtí blízkého není slabost víry ani nedostatek důvěry v Boha. Sám Syn Boží ji s námi sdílel. [1]

Mnoho lidí, kteří ztratí někoho blízkého, slýchá dobře míněné rady: nesmutni, je mu lépe, musíš být silný. Takové věty mohou bolet víc než mlčení. Křesťan nemusí předstírat, že ho smrt nezasáhla. Apoštol Pavel nežádá, abychom netruchlili. Píše Soluňanům, aby nebyli zarmouceni „jako ostatní, kteří nemají naději“. Nejde o to, zda plakat, ale jak. [2]

Svatý Jan Zlatoústý si ve výkladu tohoto místa všímá, že apoštol Pavel o zesnulých nemluví jako o mrtvých, ale jako o těch, kdo „usnuli“. Spánek není konec, je to stav, ze kterého se člověk probouzí. Svatý Jan Zlatoústý připomíná, že ten, kdo apoštolovým slovům dobře porozumí, dokáže svůj zármutek přemoci. Naděje tak nepopírá bolest. Dává jí jiný směr. [3]

Pravoslavná tradice proto nikdy neoddělovala zármutek od modlitby. Po smrti člověka se církev za něj modlí v den pohřbu, třetí, devátý a čtyřicátý den i při výročích. Slouží se panychida, zádušní bohoslužba, při níž věřící stojí se zapálenými svícemi a prosí o odpuštění hříchů zesnulého a o jeho pokoj „tam, kde není bolest, zármutek ani vzdychání“. Na závěr zazní „Věčná paměť“. Několikrát do roka slaví církev zádušní soboty, kdy vzpomíná na všechny zesnulé. Do chrámu se nosí koljivo, vařená pšenice s medem, připomínka Kristových slov o zrnu, které musí zemřít, aby přineslo mnoho plodů. [4] [5]

V těchto zvycích je skryta důležitá pravda: vztah k zesnulému smrtí nekončí. Láska, která už nemůže pomoci rukama ani slovem, se mění v modlitbu. Pro pozůstalé to znamená i útěchu. Nejsou bezmocní. Mohou dál dávat, prosit a pamatovat. Pravoslavná víra to opírá o přesvědčení, že v Kristu tvoří živí i zesnulí jedno společenství. „Ať žijeme, nebo umíráme, patříme Pánu,“ píše apoštol Pavel. [6]

Zármutek má přesto svůj čas a nedá se uspěchat. Církev ho nespěchá zkrátit, ale doprovází ho. Čtyřicet dní modliteb za zesnulého je zároveň čtyřiceti dny, během nichž se pozůstalí učí žít bez něj. Kdo truchlí, smí si dovolit slzy, únavu i otázky, na které nezná odpověď. Smí o bolesti mluvit s knězem při zpovědi i s přáteli. Jen by neměl zůstat sám. Tam, kde zármutek přerůstá v dlouhodobou beznaděj, je namístě vyhledat i odbornou pomoc. I to může být cesta, kterou Bůh člověku posílá.

U Lazarova hrobu Kristus nejprve pláče a teprve pak říká: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ V tomto pořadí je skryta celá křesťanská odpověď na smrt. Bůh nejprve pláče s námi a pak nám otevírá naději. Křesťan, který ztratil někoho blízkého, smí obojí: plakat jako člověk a doufat jako ten, kdo věří ve vzkříšení. [7]

Prameny a literatura

[1] Písmo svaté. J 11,35.

[2] Písmo svaté. 1 Te 4,13.

[3] Jan Zlatoústý. Homilie 7 na První list Soluňanům (k 1 Te 4,13). In: Nicene and Post-Nicene Fathers, First Series, sv. 13. Anglický překlad dostupný na newadvent.org.

[4] Pravoslavná pohřební bohoslužba a panychida. Text modlitby „Bože duchů a všeho těla…“.

[5] Písmo svaté. J 12,24.

[6] Písmo svaté. Ř 14,8.

[7] Písmo svaté. J 11,25.

Přečtěte si také